Klasická česká výuka demotivuje. Žákům nic nedává a učitele vyčerpává

Nejprve klasicky učil na základních a středních školách. Pak si uvědomil, že chce pracovat lépe. Dnes ve svých hodinách používá desítky různých metod a říká, že špatné známky nejsou potřeba. Učitel a školní psycholog Robert Čapek učí ve školách nejen děti, ale i pedagogy, jak k výuce přistupovat prakticky a hravě a rozvíjet potřebné dovednosti dětí.

Reklama

S tímto velkým mužem s velkým srdcem jsme se sešli v pražském podniku The Pub, kam se svým rockerským zjevem skvěle zapadl. Na závody, kdo toho víc vytáhne z pípy na stole, ale nakonec nedošlo. Robert mi klidným a rozvážným stylem nad nealkoholickým pivem vyprávěl, proč je klasická česká výuka tak zaostalá, a já si říkala, jaká je škoda, že moji učitelé neuvažovali podobně jako on.

Kdy jste začal vnímat, že vám klasická výuka nevyhovuje a že chcete učit jinak?

K tomu se váže jedna příhoda. V hodině zeměpisu jsem učil děti o Japonsku, a protože nemám na zeměpis aprobaci, tak mi posloužil atlas s informacemi o jednotlivých zemích. Dětem jsem vykládal různé věci, například, že tam pracuje většina lidí v zemědělství. Přestože mi to u Japonska jako vyspělé země přišlo divné, s výkladem jsem pokračoval. Až po určité době jsem si všiml, že se stránka v knize otočila a já celou dobu vykládám... o Jordánsku.

Když u nás učíte moderně, musíte to kdekomu vysvětlovat a čelit obrovskému tlaku okolí, abyste toho nechala.

Když jsem nad tím ale dál uvažoval, došlo mi, že je to stejně jedno, protože víkend dětem tyto informace z hlavy vymaže a my budeme zase stavět znovu. To byl ten zlomový okamžik, kdy jsem si uvědomil, že taková výuka je o ničem. Ztracený čas. Začal jsem se tedy zajímat o alternativní styly, a jak to funguje v zahraničí.

Od některých západních zemí se naše výuka asi  dost liší...

Bohužel ano. V civilizovaných školských systémech, jako je například holandský nebo německý, v mnoha školách ani nevidíte používat klasické metody, které jsou u nás naopak běžné a vedou jen k tomu, že žáci slepě opakují a memorují to, co jim učitel předloží. Paradoxní navíc je, že když u nás učíte moderně, musíte to kdekomu vysvětlovat a čelit obrovskému tlaku okolí, abyste toho nechala. Přestože některé školy jsou osvícenější, je to často jen v rámci mantinelů klasického „šprtání“.

Neustálé poukazování na to, co student neumí, ho nemotivuje, ale právě naopak. Nakonec začne sám sebe považovat za špatného žáka.

Filozofie moderního vzdělávání by se však měla obejít bez kompromisů. Často to přirovnávám třeba k vegetariánství. Buď jíte maso, nebo ne. Stejně tak buď moderně učíte, nebo ne. Nemůžete jeden den dělat skupinovou práci, nechat děti se vzájemně hodnotit a druhý den s nimi psát testy a dávat jim pětky.

Učitelé se také možná bojí toho, že v rámci moderní výuky nebudou dost přísní a že žáci ztratí motivaci se učit.

To jste narazila na problém, který spočívá v tom, že současní učitelé neumí používat moderní pedagogickou psychologii a mají velmi zkreslené představy o tom, co žáka motivuje. Špatné známky jsou nesmysl. Neustálé poukazování na to, co student neumí, ho nemotivuje, ale právě naopak. Postupně se mění jeho sebepojetí a nakonec začne sám sebe považovat za špatného žáka. A bude také tak pracovat, protože jste ho vlastně odepsali.

Hodnotící či například komunikační aktivity by měly být na stejné úrovni jako ty edukační.

Správná motivace je však úplně opačná. Tedy dávat pozitivní zpětnou vazbu za to, co se dítěti podaří. Tím se jeho sebepojetí dobrého studenta posílí. A patří k tomu i zábavné metody výuky, které udržují pozornost. To samozřejmě neznamená, že žák občas nedostane velmi kritickou zpětnou vazbu, ale k tomu nemusí učitel používat špatné známky. Možností je třeba slovní hodnocení nebo sebehodnocení podle určitých kritérií. Děti by měly ve škole získat i takzvané soft skills, takže hodnotící či například komunikační aktivity by měly být na stejné úrovni jako ty edukační.

Jaké metody využíváte ve výuce vy?

Uvedu to na příkladu. Chcete například učit občanská práva. Typický český učitel je žákům nadiktuje, nebo promítne z nějaké prezentace a děti si je zapíšou do sešitu. Pak se je musí naučit zpaměti do testu. Zato moderní učitel zná mnoho jiných způsobů. Například je může ukázat na životě Martina Luthera Kinga ve filmovém dokumentu, nebo využít techniku čtení s porozuměním a ukázat je na nějakém textu. Další způsob je skupinová práce nebo dramatizace příkladem, kdy žákům rozdělíte role.

Dobrý pedagog vše, co se má žák naučit, spojuje s pozitivními emocemi.

Jeden je zástupce vlády jisté země, druhý šéf farmaceutické firmy a třetí chrání zájmy občanů. Ve státě vypukne epidemie a dávky léčiva stojí tolik, že si je chudí nemohou dovolit. A tato trojice se má pokusit situaci vyřešit. Tak se děti učí nejen lidská práva, ale i například komunikační dovednosti. I takoví sedmáci přichází se zajímavými návrhy a mají úžasná řešení. My vám zvýšíme zaměstnanost, vy nám snižte daně a my nejchudším dáme léky zdarma. A podobně. Když pak dětem na konci hodiny učitel řekne, že pointou bylo ukázat, že právo na zdraví a život je nadřazeno nad právem na majetek, mocně jim to zazní.

Dobrý pedagog totiž vše, co se má žák naučit, spojuje s pozitivními emocemi. V tomto případě mají děti pocit radosti, že se dohodly, a jejich boj za práva jim utkví v paměti. Navíc jsou dnes známy dovednosti, které by měli mít absolventi vzdělávání v roce 2025. Jsou mezi nimi komplexní řešení problémů, vyjednávání, vedení týmu a podobně. Jak tyhle dovednosti rozvíjí běžný výklad? Ale dobrá didaktika tyto aspekty obsahuje.

Nemáte strach, že tyto děti pak nebudou připravené na klasické přijímací zkoušky?

V knize Moderní didaktika jsem sepsal přes 200 metod, které můžete různě kombinovat tak, že ani během půl roku nejsou žádné dvě hodiny stejné. Díky tomu pak žáci umí komunikovat, číst s porozuměním, pracovat s textem, řešit problémové úlohy a tak dále. Když se pak postaví před úkol udělat přijímačky, používají k tomu všechny tyto schopnosti. Zato typický žák z české školy je už apatický a nepracující, problém tedy může mít spíš on, nikoli ti, kteří pracují dlouhé měsíce správně.

Výklad nebo frontální výuka vůbec v klasické škole děti od sebe izoluje a nijak vztahy mezi nimi nezlepšuje.

Nejlepší řešení by ovšem bylo státní přijímačky zrušit jako drahou, byrokratickou, nefunkční a špatné vzdělávání konzervující záležitost. Myslím, že přijímací zkoušky by si měla vytvářet každá škola nezávisle podle svých vlastních potřeb.

Ve školách mimo jiné školíte i učitele, tedy pokud si to přeje jejich ředitel. Jaké jsou reakce sborovny na vaše netradiční metody?

Všeobecně bych učitele rozdělil na ty, kteří těmto věcem rozumí a mé semináře je jen posílí, případně jim dají další nástroje. Pak jsou tací, kteří chtějí udělat dobré kroky, ale neví jak, nebo se bojí, neumí si třeba představit učení bez špatných známek. Ty chci postrčit správným směrem. A pak je třetí skupina učitelů, kteří jsou už vyhořelí, a s těmi nic nehne. Ti jsou pro mě nepředělatelní.

Paradoxně právě oni mají často ve školách největší slovo. Obecně je totiž povolání pedagoga velmi konzervativní a udržuje tradice, byť nekvalitní, takže dělat věci postaru je zde jednoduché. Z některých škol bych nejraději hned utekl, ale vydržím tam i třeba jen pro dva tři učitele, kteří sice nemohou moc mluvit, ale řečí těla mi naznačují, že mají stejný názor. Naštěstí je „zdravé jádro“ většinou početnější.

Může podle vás učitel ovlivnit i vztahy mezi žáky?

Určitě, chování žáků k sobě navzájem se hodně odvíjí od stylu jejich výuky. A ta moderní je teambuildingová. Když žáci například pracují v malých skupinkách, jejichž složení měníte, společně jsou pak odměněni a zažívají úspěch, těžko se pak o přestávce budou vzájemně mlátit. Naopak výklad nebo frontální výuka vůbec v klasické škole děti od sebe izoluje a nijak vztahy mezi nimi nezlepšuje.

Nezáleží na tom, jak jsou děti vychované už z domova?

Já si stojím za tím, že dobré metody, férová komunikace a správné hodnocení „napraví“ i nevychovaného nebo slabšího žáka a dostanou ho do hry. Jako školní psycholog totiž vím, že mnoho problémů, které žáci měli, způsobila špatná výuka, která je demotivovala. Ne rodina.

Žák nemá pocit, že pracuje sám pro sebe, a pak se také snaží studovat metodou minimax – minimální úsilí a maximální užitek.

Když učiteli děti skáčou po hlavě, protože je opakovaně nudí stále stejnou hodinou, tak mu dávají svým chování zpětnou vazbu. On jen sklízí to, co si zasel, a nemůže se jen vymlouvat na jejich rodiče, nebo dokonce na společnost, média, počítačové hry a podobně.

Institut GrowJob nedávno přišel s výzkumem, že Češi propadli v testu kritického myšlení. Může za to naše školství?

Stoprocentně. Jsou rodiny, kde rodiče kritické myšlení dětí rozvíjí, ale hlavní úlohu by v tomto měla zastávat škola. Když žáka učíte moderním způsobem, máte z něj pak kriticky myslícího jedince, který zná své silné i slabé stránky, umí se postavit k řešení problémů, nebojí se vyjednávat, komunikovat, prezentovat nebo interpretovat. Co ale v dětech rozvíjí klasická, třeba i gymnazijní výuka? Žák jen přijímá to, co je mu dáno, a pak to má reprodukovat.

Učitel platí za nejchytřejšího a jen ten, kdo mu látku neporušeně odříká zpět, má jedničku. Tam není žádná radost, ale jen stres a závod o to, zda udělám, či neudělám maturitu. Žák nemá pocit, že pracuje sám pro sebe, a pak se také snaží studovat metodou minimax – minimální úsilí a maximální užitek. Přitom studenti za to mnohdy ani nemohou, protože nárokům všech profesorů často není možné dostát. Důsledky pak vidíme nejen na případech falšování diplomek, ale třeba i na jejich dotazech na studentských fórech: Jak získat co nejvíce kreditů za co nejméně práce? Který učitel je v předmětu nejméně náročný?

Potřebujeme víc bojovnosti za dobrou věc, za kvalitní vzdělávání.

Myslím tedy, že celé české školství by se neuvěřitelně zlepšilo, kdyby každý pedagog „jen“ dobře učil ve své třídě a podporoval filozofii líného učitele: že pracovat ve třídě mají žáci, kteří do školy chodí kvůli sobě. On je „pouze“ dodavatel zajímavých výukových aktivit a mentor na cestě vzděláváním.

Jak vidíte budoucnost? Přesune se kvalitní vzdělávání do alternativních škol?

Soukromé školy už nám ukazují různé kvalitní způsoby edukace, nemusí však nutně znamenat kvalitu. Tím myslím například obrovský boom ScioŠkol, kde některým průvodcům viditelně chybí potřebné pedagogické kompetence. Domnívám se ale, že nemusíme čekat jako na spásu, až se Ministerstvo školství uráčí povolovat vznik dalších soukromých škol.

Také mnoho učitelů na klasických školách není spokojených s tím, co se tam děje, a snaží se sami vzdělávat, inspirovat ze zahraničí. Stále však musí bojovat s tím, že současné prostředí jim nepřeje, a často se bojí jít do konfliktu a vystoupit proti hloupým nařízením inspekce nebo ministerstva. Myslím, že to je škoda. Potřebujeme víc bojovnosti za dobrou věc, za kvalitní vzdělávání.

foto: Archiv Roberta Čapka, zdroj: Robert Čapek