Logoterapie je třetí a poslední ze tří psychoterapeutických škol. Po Sigmundu Freudovi a jeho psychoanalýze, Alfredu Adlerovi a jeho individuální psychologii osobnosti přišel Viktor Emanuel (někde uváděno Emil) Frankl s logoterapií. Ta se zaměřuje na to, aby člověka učila hledat smysl života. I v těch nejtěžších situacích. Frankl měl k vytvoření školy dostatek materiálu. Čerpal totiž z vlastní zkušenosti z koncentračního tábora. Logoterapie je tedy metodou doslova živou, která vznikala v praxi a pomáhala svému autorovi přežít to, co si dnes většina lidí nedokáže vůbec představit.
Hledání smyslu
Aplikováno na dnešní dobu. Co je smyslem života? Umíte na tuto otázku odpovědět? Možná to víte a myslíte si, že vám uniká. Anebo to nevíte, což vás deprimuje. Co je horší? Nebo lepší? Logoterapie má jednoduchou odpověď, jejíž pochopení a přijetí může být již samo o sobě osvobozující. Sám Frankl si na vysvětlení či přiblížení své teorie půjčuje citáty dvou velikánů. Jednoho literárního, druhého filozofického. Dostojevskij řekl: „Člověk je bytost, která si zvykne na všechno.“
Naše generace je realistická. Dospěli jsme k poznání člověka, jaký skutečně je. Člověk je koneckonců bytostí, která vynalezla plynové komory v Osvětimi. Je však také bytostí, která do nich vstupovala s modlitbou Páně nebo Šma Jisrael na rtech. (Viktor Frankl)
A Nietzsche, ač nevědomky, na něj navázal: „Když má člověk PROČ, vydrží každé JAK.“ A z toho vlastně vychází logoterapie. Co pomohlo Franklovi přežít koncentrační tábor? Zvykl si, adaptoval se na nastavené podmínky. A našel svoje PROČ. Takže vydržel všechna JAK. Smyslem lidského života, který nás žene kupředu a umožňuje vyrovnat se i se zdánlivě nevyrovnatelným, je tedy ono PROČ. A tím je, podle Frankla, lidský úděl. Poslání. Úkol, který na tomto světě musíme splnit.
Každý má specifické poslání
Abstraktní smysl života podle Frankla neexistuje. Každý má své specifické poslání, které musí naplnit. A duševní zdraví je pak napětím mezi tím, co už jsme dokázali, a tím, co ještě máme splnit. V čemž se zase objevuje prolínání Nietzscheho teorie o „nadčlověku“, která byla německými fašisty vytržena z kontextu a dezinterpretována. Nadčlověk je podle Nietzscheho nejlepší verze lidství, které tu není a nebylo. Je to člověk, který plně uchopil své lidství a naplnil v něm nejvyšší mravní i tvůrčí hodnoty. Franklův člověk je tedy člověkem směřujícím k oné předponě „nad“, tedy k nejlepší verzi sebe sama. A tou se stane, když naplní své poslání. Toto poslání, úděl, úkol, tedy smysl života, se pak podle Frankla nehledá, ale odhaluje. Aby byl člověk duševně zdravý, potřebuje zápas a úsilí o nějaký cíl, který je toho hoden. Jak ale tento cíl rozpoznat?
Tíseň není choroba
Konzumní společnost podle Frankla vede člověka do prožívání tzv. existenčního vakua. Přes týden topíme otázky týkající se hloubky a smyslu života v práci, a jakmile v pátek máme „padla“, uvědomíme si, že vlastně nevíme, co máme dělat. Přichází duchovní tíseň, což je zaujetí pro cenu života a zároveň zoufalství nad otázkou, zda stojí za to žít. Ta je ale zároveň předpokladem pro zahájení odhalování smyslu života, specifického úkolu. Protože kdo se ptá, hledá a najde. A takovéto ptaní se rozhodně neznamená, že je s vámi něco v nepořádku. Duchovní tíseň není duševní choroba.
Ve způsobu, jakým se vypořádáváme s tím, co nám život přináší, se může vyjevit onen smysl života, který je pro každého jedinečný
Já jsem si podobný stav zakusila poté, co mi umřel nejprve milovaný pes, a potom po dlouhé nemoci i milovaná babička. Měla jsem najednou pocit, že když se už nemám o koho starat, komu pomáhat, nemám pro co žít. Najednou jsem si připadala nepotřebná, nevyužitá a nevěděla jsem vlastně, proč chodit do práce, vydělávat peníze, jíst, pít, vstávat. Unikal mi nějaký vyšší smysl toho všeho. A právě takovou situaci považuje Frankl za zlomový okamžik. Podle něj totiž nezáleží na tom, co nás potká, ale na tom, jak se k tomu postavíme. A právě ve způsobu, jakým se vypořádáváme s tím, co nám život přináší, se může vyjevit onen smysl života, který je pro každého jedinečný.
Hrdinské činy definují lidskost
V této souvislosti mluví Frankl třeba o nevyléčitelných nemocech – řekněme dnes rakovina – že nezáleží na tom, jaké utrpení nás postihne, ale jak se k němu postavíme, a takový hrdinský čin potom může definovat naši lidskost a dát životu smysl. Logoterapie tak podstatu lidské existence vidí v odpovědnosti jedince za vlastní život, v konkrétních otázkách, které mu tento život klade, v konkrétních situacích a jimi daných úkolech. Frankl dokonce vytvořil vlastní logoterapeutický kategorický imperativ: Žij tak, jako bys žil podruhé a jako bys v prvním životě jednal tak nesprávně, jak správně se chystáš jednat nyní. Hluboká myšlenka, nemyslíte?
Logoterapie podněcuje k aktivitě
Podstata lidské existence tak podle Frankla leží v neustálém překračování sebe sama. Logoterapie samozřejmě nepopírá pomíjivost lidské existence. V této otázce ale není pesimistická, nýbrž aktivistická. Nutí člověka k aktivitě. Aby neseděl na místě a netruchlil nad tím, jak je k němu život nelítostný. Ale aby se zvedl a sám a aktivně odhaloval smysl svého žití tím, že se bude chovat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Nepřijde vám, že v dnešní společnosti se až žalostně často vyskytuje absence základní slušnosti?
Viktor Frankl (1905-1997)
Rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie. Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, během studia se specializoval na neurologii a psychiatrii. Od nadšení ze Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal budovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná. Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich.Pracoval také v...
Kdyby všichni žili podle Franklova logoterapeutického imperativu, bylo by na světě mnohem lépe. Frankl sám popisuje trefný rozdíl mezi pesimistou a aktivistou, optimistou. Pesimista hledí na kalendář, který se každým dnem zkracuje, a stýská si nad tím, co pominulo. Aktivista, optimista si každý den popíše záznamy, na které hledí s láskou a radostí. Je pyšný na to, co prožil, a hřeje ho to u srdce. Ví totiž, že vzpomínky a zkušenosti mu už nikdo nikdy nevezme.
Svoboda je plná optimismu
A konečně. Člověk je podle Frankla svobodný. A v jeho pojetí se svoboda prolíná se smyslem života. Není to totiž svoboda vzhledem k podmínkám. Ale svoboda vzhledem k možnostem zaujmout k těm podmínkám určitý postoj. Člověk má tedy schopnost sebeurčení – rozhoduje, čím bude v příštím okamžiku, jaká bude jeho existence. Frankl tvrdí, že každý člověk má v každém okamžiku možnost se změnit. A jedním z hlavních znaků lidské existence je pak její schopnost pozvednout se nad biologické, psychologické nebo sociologické podmínky a překračovat je. Podle toho může být dle Frankla i nevyléčitelně psychotický jedinec stále důstojnou lidskou bytostí, ačkoliv z praktického hlediska již ztratil svou užitečnost.
Jedním z hlavních znaků lidské existence je pak její schopnost pozvednout se nad biologické, psychologické nebo sociologické podmínky a překračovat je
Tedy to, čím se člověk v mezích nadání a prostředí stává, tvoří pouze a jedině on sám. „V koncentračním táboře se někteří chovali jako svině a jiní jako světci,“ píše Frankl v knize Člověk hledá smysl. Podle něj jsou v člověku obě tyto možnosti zastoupeny. A záleží na rozhodnutích jednotlivců, nikoliv na podmínkách, která z nich se stane skutečností.
Reklama
foto: Profimedia