I v módě je potřeba najít rovnováhu s přírodou, říká propagátorka slow fashion

Během studií jsem se z jakéhosi kreativního přetlaku začala jako samouk učit šít. Když jsem ušila svoje první triko a uvědomila si, kolik času, energie a peněz mě to stálo, nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se oblečení v řetězci prodává tak levně. Začala jsem pátrat a dostala se k tématům jako fast fashion, slow fashion a sustainable fashion. A už nebylo cesty zpět.

Reklama

Takhle popisuje mladá maminka Veronika Blabla Hubková svou cestu k zodpovědné módě. Za aktivistku se prý nepovažuje, spíš jen za ekologicky smýšlející osobnost, která se snaží oblékat tak, aby to mělo co nejnižší negativní dopad na životní prostředí i společnost. Mimochodem, zodpovědně nesmýšlí jen o tom, co si bere na sebe.

Klíčem je to, abychom se jako spotřebitelé začali více zajímat, odkud se oděvy kolem nás vlastně berou. 

Na jejím blogu mě mimo jiné zaujal článek, proč se podobně jako mnoho jiných známých osobností nechlubí online fotkami svého malého synka. Prý jednoduše nemá jeho svolení a nechce se dočkat dne, kdy by jí to vyčetl. V rozhovoru jsme se však podržely tématu udržitelné módy, o kterém Veronika napsala i knihu.

V čem vlastně vidíte největší problém současného módního průmyslu?

Určitě v tom, že vyrábíme čím dál tím víc oděvů, jejichž kvalita a cena klesá. Nabídka oblečení dnes několikanásobně převyšuje poptávku. Potýkáme se s obrovskou nadprodukcí, značkám leží na skladech tuny neprodaného oblečení a my nevíme co s tím. Objevují se zprávy, že firmy neprodané oděvy likvidují. Je to obrovská neúcta ke zdrojům, které na jeho výrobu byly spotřebovány.

A také k lidem. Některé fabriky, které vyrábějí pro známé značky, zaměstnávají i děti a jejich výroba má velké dopady na životní prostředí. Vy ale tvrdíte, že není dobré řetězce úplně bojkotovat, protože některé rozvojové země z oděvního průmyslu žijí. Jak jinak než bojkotem velké řetězce donutit, aby se chovaly udržitelněji k přírodě i lidem?

Klasické řetězce nemůžou být podle mě v principu nikdy udržitelné, jejich existence stojí pouze na jediném pilíři a tím jsou peníze. Nevyzývám však k okamžitému bojkotu právě z důvodu, který jste zmínila. Domnívám se, že změna musí být postupná. Trh si s tím pak poradí sám.

Obecně ale praktikuji pravidlo nekupovat nic, o čem nejsem přesvědčená, že bych si dokázala vzít víc než třicetkrát na sebe.

Klíčem je to, abychom se jako spotřebitelé začali více zajímat, odkud se oděvy kolem nás vlastně berou. Moje zkušenost ukazuje, že když máme k dispozici informace, rozhodujeme se v rámci svých nákupů zodpovědněji a svoji spotřebu postupně přesouváme udržitelnějším směrem. To je podle mě cesta.

Kde a jak nakupujete tedy vy sama, abyste z toho měla dobrý pocit?

Miluji sekáče. Oblečení z druhé ruky má totiž úplně jinou energii než oblečení nové. Číší z něj příběhy původních majitelů a to mě fascinuje. Ráda podporuji i lokální tvorbu.

Pokud věc, kterou do svého šatníku zrovna potřebuji, nedokážu vyřešit ani v sekáči ani lokálně, dívám se do nabídky běžných značek. Obecně ale praktikuji pravidlo nekupovat nic, o čem nejsem přesvědčená, že bych si dokázala vzít víc než třicetkrát na sebe. Tahle pomůcka mi už ušetřila spoustu peněz.

A co recyklace? Jak jsme na tom v Čechách oproti jiným zemím?

Globální čísla říkají, že 80 % našich donošených oděvů končí na skládkách nebo ve spalovně. Dvacet procent recyklujeme nebo downcyklujeme. V České republice není donošený oděv zařazen do režimu odpadového hospodářství, takže nejsou žádná oficiální čísla. Odhadem jsme ale na tom podle mých propočtů a sesbíraných dat od jednotlivých organizací velmi podobně jako průměr ve světě.

Zmínila jste pojem downcyklace. Co si pod tím pojmem představit?

Během downcyklace vzniká materiál nižší hodnoty. Vlákna se například použijí v textilním průmyslu pro výrobu netkaných textilií nebo v netextilním průmyslu pro výrobu čisticích hadrů, izolačních materiálů nebo jako příměs v papírenském průmyslu. Downcykluje se tedy většina našeho oblečení, pokud se dál zpracovává. Naproti tomu se skutečně zrecykluje jen asi jedno až dvě procenta z celkového objemu vysbíraných oděvů. Důvod je jednoduchý. Současné technologie umožňují recyklovat pouze jednodruhové oděvy. Třeba 100% bavlnu nebo 100% polyester.

Co se tedy děje s oblečením, které vložíme do textilního kontejneru?

Bohužel jen 10–20 % představuje cílenou pomoc pro charity a prodej v síti spřátelených secondhandů, kdy výtěžek z prodeje putuje na podporu neziskových organizací nebo charit. Zbylých 80 % oděvního množství se dělí tak, že polovina se prodá firmám, které se zabývají recyklací a downcyklací textilního odpadu – vyrábí tedy ony čisticí hadry, výplně do autosedaček, izolační materiály kolem trubek nebo textil používají jako příměs v papírenském průmyslu.

Skutečně se zrecykluje jen asi jedno až dvě procenta z celkového objemu vysbíraných oděvů.

Asi 40–45 % představuje prodej do rozvojových zemí, kde se s textilem a oděvy dále obchoduje. Zde je však problém, že z dovezeného množství se prodá jen velmi malá část, a zbytek tam zůstává jako textilní odpad. Příliv tohoto oblečení také ničí tamní módní průmysl, protože není schopen tak nízkým cenám konkurovat. Proto se některé státy, například Keňa či Rwanda, rozhodly dovoz tohoto zboží zakázat. No a zbylé oblečení, těch 5 až 10 %, míří do spalovny, oděv má totiž podobnou výhřevnost jako hnědé uhlí.

Problém určitě nejsou jen neetická výroba a nízká recyklace, ale jednoduše i fakt, že máme pořád nutkání kupovat víc a víc...

Nedávno jsem četla myšlenku, že důvodem dnešního vyšroubovaného konzumu je to, že jsme jako lidstvo zapomněli na rovnováhu s přírodou. Její znovuobjevení by pak mohlo nejničivější ekologické problémy naší planety vyřešit. Hned bych se pod to podepsala. Je potřeba mluvit o výrobě produktů, a teď nemyslím jen módu, v souvislostech.

My jsme téměř ztratili kontakt s tím, jak věci, které na denní bázi používáme, vlastně vznikají. To je třeba změnit a znovu naskočit do tandemu člověk a příroda. Neznamená to přestat vyrábět a nakupovat. Jde o to, abychom vyráběli a nakupovali v rámci limitů, které naše planeta má, a respektovali přirozenou obnovu zdrojů. V tomto „uvědomování si“ jsme pořád na začátku. Myslím ale, že to potřebné osvícení bude nakonec rychlejší, než se dnes může zdát.

foto: Nikol Bruncová