Budeme v nouzi pomáhat druhým a spolupracovat, i kdyby nás to mělo něco stát? Nebo jsme v hloubi duše špatní a na uzdě nás drží jen strach, jak se na nás bude dívat okolí? Anebo zapojíme rozum a nebudeme pomáhat vůbec? To jsou otázky, které si dnes a denně pokládá celé lidstvo. A v poslední době je to i trochu zpolitizovaná otázka, kterou si pokládá Česko.
Reklama
Už v prvním tisíciletí našeho letopočtu svatý Augustin prohlásil, že se lidé rodí hříšní a může je zachránit jen Bůh. Anglický filozof Thomas Hobbes podobně tvrdil, že každý člověk je orientován jen na sebe a usměrňuje ho jen strach z trestu. Ti optimističtější, například J. J. Rousseau, naopak věřili, že lidská přirozenost je dobrá a náš charakter kazí vliv okolí. Ani ty nejvýmluvnější filozofické argumenty však nic neznamenají bez vědeckých důkazů. A ty nejnovější vnáší do debaty o pravé lidské nátuře, řekněme, čerstvý vítr.
Experiment s loutkami
Pokud se ptáme na lidskou podstatu, není lepší způsob, než se zaměřit na nejmenší děti. Jejich mysl není zatížená vlivem kultury – nemají mnoho přátel, nikdy nebyly ve škole, nečetly žádné knihy a mnohdy ještě neumí ani pořádně mluvit.
Vědce fakt, že se děti nedokážou vyjadřovat, naštěstí neodradil. Na univerzitě v Yale provedli zajímavý experiment v podobě loutkového divadla. Na pódiu byl znázorněn zelený kopec a hry se účastnily tři různobarevné tvary – čtverec, kruh a trojúhelník. Následovalo krátké představení, kdy se jeden z tvarů snažil vylézt na kopec, což se mu ale nepodařilo, a spadl zpět dolů. Poté se zapojily i další dvě loutky, přičemž jedna se snažila první pomoci tím, že ji tlačila do zad. No a ta třetí jim ve společném úsilí bránila.
Už v raném věku jsme schopni chápat svět z hlediska motivací a naším základním instinktem je z neznámého důvodu preferovat přátelské záměry.
Po přehrání představení si mohly děti vybrat mezi „pomáhajícím“ nebo „kazícím“ tvarem a ukázalo se, že raději sáhly po pomocníkovi. Následovala další část představení, kde se tvar, který předtím šplhal na kopec, měl rozhodnout, kterému z ostatních dvou dá přednost. V případě, kdy si vybral „škodiče“, se děti na scénu dívaly mnohem déle, než když zvolil „pomocníka“. Z toho lze usoudit, že dosavadní chování obrazců děti nechápaly jen jako náhodné pohyby, ale chápaly i jejich motivace. Proto byl pro ně scénář, kdy si lezec vybral škodiče, velmi překvapivý. Je to ostatně podobné, jako kdybychom viděli muže, jak objímá člověka, který ho právě praštil.
Intuice a reflexe
Cynik namítne, že děti jsou jen orientované na sebe a předpokládají, že ostatní se budou chovat podobně. V každém případě však výzkum ukazuje, že už v raném věku jsme schopni chápat svět z hlediska motivací a naším základním instinktem je z neznámého důvodu preferovat přátelské záměry před zlomyslnými.
Které jednání – sobeckost či spolupráce – je intuitivní, a které je produktem racionality?
Tyto závěry ostatně potvrdili v roce 2012 i vědci z Harvardu a Yale, kteří také zkoumali instinkty, tentokrát u dospělých osob. Při experimentech využili toho, že rozhodovací proces funguje na bázi dvou mechanismů: intuice a reflexe. Intuice je automatická, rychlá a nevyžaduje žádné úsilí, zatímco reflexe je vědomé rozhodnutí, kdy hodnotíme všechny možnosti, proto je pomalejší. Na základě této duality mohli vědci základní otázku ohledně lidské podstaty zjednodušit na prostou úvahu: které jednání – sobeckost či spolupráce – je intuitivní, a které je produktem racionality?
Člověk s pomocí druhým lidem obvykle neváhá. Problém je, když nastoupí rozum: Vyplatí se tahle pomoc? A ocení ji okolí?
Pěti studií se celkem zúčastnilo 834 účastníků, kteří měli odpovídat na otázky týkající se finančních rozhodnutí. Mohli se buď chovat sobecky a maximalizovat osobní výhody na úkor imaginární skupiny, nebo nezištně jen pro blaho skupiny. Výsledky byly překvapivé, ale přesvědčivé. V každé studii bylo rychlé, tedy intuitivní rozhodování, spojeno s vyšší úrovní spolupráce, zatímco pomalejší, racionální rozhodování s vyšší úrovní sobeckosti.
Racionální je nepomáhat
Aby tyto teze vědci potvrdili, provedli další dva podobné experimenty, tentokrát s jednou obměnou. První skupina účastníků byla nucena rozhodovat se buď rychle (do deseti sekund), nebo pomalu (po více než 10 sekundách). Oba případy ukázaly stejný vzorec – lidé používající intuici dali mnohem více peněz na podporu všeobecného dobra než ti, kteří měli čas na racionální rozhodnutí. To opět ukazuje, že naše prvotní reakce jsou nezištné.
Snaha spolupracovat je intuitivní pouze u lidí, kteří se běžně angažují v interakcích, kde jsou za toto chování odměněni.
Jsme ale jako lidé opravdu tak dobří, nebo instinktivně víme, že naše dobrota bude odměněna? Nakonec, žijeme ve světě, kde se pomáhat druhým může vyplatit. Díky spolupráci si tvoříme přátele, získáváme styky, které nám mohou být prospěšné, a dosahujeme společenského úspěchu v mnoha ohledech. Aby zvážili i tuto možnost, vědci provedli ještě jeden experiment. V něm se zeptali 341 účastníků na jejich každodenní život a došli k závěru, že snaha spolupracovat je intuitivní pouze u lidí, kteří se běžně angažují v interakcích, kde jsou za toto chování odměněni.
Nezávisle na tom, kolik experimentů bylo provedeno a kolik lidí se zúčastnilo, žádné výzkumy nám nedají definitivní odpověď na to, jaká lidská přirozenost ve skutečnosti je. Každý ji ostatně definuje jinak. Pokud ji však bereme jako automatické, intuitivní chování, pak se zdá, že jsme spíš spolupracující druh, ochotný vzdát se vlastního pohodlí na úkor dobra pro druhé. Ale zda je důvodem náš ryzí altruismus, nebo jen očekávání výhod, na to asi těžko najdeme odpověď.
foto: Shutterstock, zdroj: SkyWord