Občas mě přepadne úzkost z toho, že nemůžu sledovat všechno a všechny. Na Instagramu jsou stovky tisíců krásných a inspirativních účtů, zobrazujících úžasné lidi a jejich dokonalé životy, dechberoucí přírodu, roztomilá zvířátka a vtipné koláže. Bojím se, že když jen jeden den vynechám, o něco přijdu. Každý z příspěvků mi totiž něco dává. No... řekněme, měl by.
S lahvičkou Listerinu
V hloubi duše si asi jako mnoho z nás uvědomuji, že je to blbost. Že příspěvky, které tak obdivuji, nejsou opravdové. A to štěstí, co z nich pomalu odkapává jako med, je ve skutečnosti nakašírované pozlátko. Že takhle život nevypadá. Nikdo se ráno neprobouzí s perfektně upraveným účesem, zářivým úsměvem, s nápisem Good Morning na nočním stolku, v bezchybně nastlané posteli, nejevící sebemenší známky jakéhokoliv použití.
Blogerka Scarlett London předstírající, že takhle vypadá její typické ráno. V pozadí nenápadná reklama na Listerine
Přesto se na to dívám a líbí se mi to. I když vím, že to je fake. I když je mi jasné, že za to modelka dostala zaplaceno, že ta lahvička Listerinu, která v dokonale upravené fotce působí jako pěst na oko, tam není náhodou. Lehce mě to pohoršuje, přesto se však bojím stisknout „unfollow“.
Reklama
Možná je to tím, že jsou ty fotky prostě hezké. Možná, že trošku závidím. Třeba hledám inspiraci pro vlastní život. Každý přece rád k něčemu vzhlíží. A ti lidé vypadají, že mají všechno. Třeba se chci stát českou Kim Kardashian či profesionální vegankou. Na platformě můžu sledovat své idoly, nahlédnout do jejich soukromí a možná si tak ujasnit vlastní představu toho, čeho bych jednou chtěla dosáhnout sama. Sledovat lidi, kteří v oboru, ve kterém bych chtěla uspět, něco úžasného dokázali, je sofistikovaná strategie. Je také dobré připomínat si, co chci mít nebo jak chci vypadat.
Ranní běh s outfity
Všichni ale nemůžou vypadat nebo žít jako instagramové hvězdy. A asi bych to ve skutečnosti ani nechtěla. Když jedu k moři, ráda běhám po pláži – brzy ráno, ještě než se písčitý břeh zaplní turisty. Jen tak prostě běžím a vychutnávám si vůni moře, nemyslím na nic, jen na sebe a na to, jak běžím.
Půl dne v háji, soukromí v háji, jen kvůli perfektní iluzi na Instagramu?
A teď si představte, že bych s sebou musela tahat foťák, telefon, GoPro, stativ a čtyři různé outfity. Běžela bych tak pět minut, pak bych se hodinu převlíkala a instalovala sebe sama do nejnemožnějších pozic, abych chytila ten správný úhel. Pak pět minut úprk zpátky, rychle do pokoje a dalších pět hodin bych fotky upravovala ve Photoshopu. Půl dne v háji, soukromí v háji, jen kvůli perfektní iluzi na Instagramu? To nezní úplně jako idylka.
Fear of missing out
Předtím, než existoval online svět, jsme měli ke krásným a inspirativním obrázkům přístup jedině z knih nebo videonahrávek. Nekoukali jsme se na ně každý den, byla to vzácnost. Někdo si třeba vylepil plakát oblíbeného herce nad postel, který každou noc před usnutím hypnotizoval, nebo si projížděl album kartiček s hokejisty a snil o tom, že se jednou do sbírky zařadí. Nahrávali jsme si oblíbené filmy na VHS a ty se pak pouštěly pořád dokola, dokud se nám úplně neomrzely.
Takhle křečovitě zmrzlinu v ruce umí držet asi jenom instagramové "modelky"
A to bylo ok. Je fajn něco obdivovat a hlavně o něčem snít. K určitému věku to neodmyslitelně patří. Obdiv by ale neměl přerůst v posedlost, závislost, nebo FOMO (fear of missing out – strach z toho, že něco propásnu). A to na Instagramu reálně hrozí. „Fear of missing out“ je psychologická tortura, kterou provádíme sami na sobě. Je to iracionální představa, že všichni zažívají víc zábavy než my. Že existuje další místo/člověk/událost, která bude perfektní, která nám změní život, která čeká jenom na nás, abychom ji objevili.
Dokonalé nebezpečí?
Mnoho uživatelů si začíná problém FOMO uvědomovat. Instagram nabádá své uživatele k prezentování té nejlepší, nejatraktivnější podoby sebe a svého životního stylu. Pokud Facebook ukazuje, že každý je nudný, a Twitter říká, že každý je protivný, pak Instagram má za úkol vzbudit ve vás pocit, že každý je perfektní – až na vás.
Stačí tvrdě pracovat, dřív vstávat a odpustit si aspoň jedno latté týdně.
„Může se zdát, že Instagram působí velice přátelsky. Ale to nekonečné ‚skrolování‘ bez přílišné interakce nevede k pozitivnímu dopadu na mentální zdraví,“ říká Niamh McDade z Royal Society for Public Health, která provedla rozsáhlý průzkum týkající se sociálních sítí a psychického zdraví mladých lidí. „Také nemáte kontrolu nad tím, co se vám zobrazuje. Často vidíte obrázky, které tvrdí, že zobrazují realitu. To ale není pravda a je to nebezpečné, obzvláště pro mladé ženy a dívky,“ dodává.
Těžko říct, zda si tento pár svou večeři (nebo snídani?) dokázal opravdu vychutnat
Nezdravá představa o vlastním těle, kterou Instagram v ženách vzbuzuje, není žádná novinka. V Čechách se tomuto tématu již přes dva roky intenzivně věnuje Kristýna Dolejšová v projektu Za normální holky. Ohroženy ale zdaleka nejsou jen ženy, muži zase rádi sledují účty plné drahých aut, která si nemohou dovolit, a to jim přivádí pocity úzkosti. A pak jsou tu ještě motivační citáty, tvrdící, že můžeme mít cokoliv, na co si v životě jen vzpomeneme. Stačí k tomu jen tvrdě pracovat, dříve vstávat, více meditovat, nejíst pečivo a každý týden si odpustit jedno latté. A tato moudra je prý potřeba si opakovat každý den.
Prostě dost
Je pravda, že na Instagramu lze najít spoustu skvělých věcí. Může pro vás fungovat jako denní dávka inspirace. Uvědomte si, že není potřeba si je prohlížet úplně každý den. Že i když něco vypadá nově, je to jenom staré moudro v novém obalu. Protože nové je jen to, na co už se zapomnělo.
Své sledované instagramové účty znám tak dlouho, že je teď jen tak smazat nemůžu – to zavání skoro rozchodem!
Je v pořádku přestat sledovat krásné účty. Sama si jednou za čas řeknu, že je potřeba omezit počet těch, které sleduji. Otevřu si seznam a vybírám, koho si ve svém feedu nechám a kdo půjde z kola ven. Musím přiznat, že to občas trochu bolí. Spoustu těch lidí sleduji už dlouho a mám pocit, že jsou součástí mě a já jich. Vím o nich všechno. Co snídají, kde nakupují, jaký seriál mají jejich děti oblíbený, co si myslí o stavu pražského MHD. A pak mi to dojde. Já je přece nepotřebuji sledovat. Mám vlastní život, svoje kamarády, lidi, které mám ráda. Proč si k nim přidávat ještě stovky dalších, kteří o mé existenci nemají tušení? Protože jim závidím? Spousta z nich mě už vlastně vůbec nezajímá a sleduji je jen ze setrvačnosti, ze zvyku. „Znám“ je přece už tak dlouho, že je teď jen tak smazat nemůžu! To zavání skoro rozchodem.
Ale ono to jde, stačí se zamyslet a zeptat se sám sebe: dává mi tenhle člověk něco, bez jehož instastories už nemůžu být ani den? Nestačilo by mi projet si jeho feed jednou za měsíc? Opravdu musím vědět, jak vypadá ranní rutina téhle modelky? Věnuji vůbec dostatek pozornosti vlastnímu ránu? Pokud si na tyto otázky odpovím, že ne, je to jasné. Po stisknutí unfollow bude můj život jedině lepší.
foto: shutterstock, zdroj: The Guardian
