Jednou z ambasadorek akce #denoffline byla i blogerka a influencerka Carly Kirstenová. Pro Flowee popsala, jak jejích 24 hodin bez postování, blogování a telefonování vypadalo.
Reklama
Abych pravdu řekla, za poslední čtyři roky jsem neměla jediný den volna a jediný den bez telefonu. To víte, práce influencera je 24/7/365 na mobilu. Největším paradoxem celé té práce je fakt, že například o víkendu nebo na dovolené musím pracovat ještě víc než normálně.
Tak trochu jsem se dokonce bála, aby mě ve výsledku půlka národu nepohřešovala!
Víte, když jsem kývla na to, že sobotní den strávím offline, neuměla jsem si moc představit, jaké to bude a co vlastně budu dělat. Být online a postovat na sociální sítě téměř vše, co dělám, už se stalo skoro nedílnou součástí mého života. I fanoušci, kteří mě sledují, jsou tak nějak zvyklí, že dennodenně sdílím svůj život. Tak trochu jsem se dokonce bála, aby mě ve výsledku půlka národu nepohřešovala!
V režimu letadlo
Rozhodla jsem se tedy onen den prožít nějak hezky a užít si to, že nemusím brát do ruky mobil a nic sdílet. Dokonce jsem se na to i celkem těšila.
O půlnoci z pátku na sobotu jsem přidala na stories, že dnes budu offline, mobil jsem přepnula na režim letadlo a šla spát. Ráno jsme s přítelem vstali bez budíku, v klidu jsme si udělali snídani a jeli na výlet. Procházeli jsme se přírodou, šli na vyhlídku na skály, sbírat houby, na pořádnej oběd... A pak následovaly lodičky v Praze.
Ne, že by to byla nějaká závislost, to vůbec, spíš mě trochu doháněla taková ta přehnaná zodpovědnost.
Dokud jsme dělali něco akčního, bylo to úplně v klidu a ani jsem si nevzpomněla, spíš jsem byla ráda, že konečně nemusím myslet na to, abych na každém místě něco vyfotila, natočila a přidala na sítě. Ale kolem odpoledne už jsem začala mít takový nějaký zvláštní pocit. Ani ne, že by to byla nějaká závislost, to vůbec, spíš mě trochu doháněla taková ta přehnaná zodpovědnost.
Co mi uteklo?
Začala jsem mít strach, že jsem něco důležitého promeškala, že mě třeba někdo sháněl a nesehnal a tak dále. K večeru už jsem byla poměrně nevrlá a v neděli ráno jsem se probudila nedočkavostí, co mi to vlastně ten předchozí den uteklo...
Nepřijímat sms zprávy a hovory mi tak trochu způsobilo spíš stres.
Nedávat na sociální sítě žádné příspěvky mi ani nevadilo, nebýt na internetu je taky celkem v pohodě, ten jeden den to člověku ani moc nechybí, ale teda musím říct, že nepřijímat sms zprávy a hovory mi tak trochu způsobilo spíš stres (mám na mysli hlavně ty pracovní, samozřejmě).
Jako OK, jeden den v roce se to dá, ale podle mého názoru by bylo fajn zavést třeba to, že by každý den v určitou hodinu byli všichni offline a měli v ten čas vypnutý mobil. Pak by to bylo tak nějak rozprostřené. Bylo by to jednodušší, než se na jeden den v roce odstřihnout na celých 24 hodin a strachovat se, „co když se něco stalo a nikdo se mi nedovolá“. Ale jak já říkám, asi ta moje přehnaná odpovědnost a nemoc z povolání.
foto: Carly Kirstenová, zdroj: Carly Kirstenová