Nejsme proti očkování. Chceme, aby si rodiče mohli vybrat, říká Martina Suchánková

„Nemyslím si, že očkování je primárně nebezpečné. Na druhé straně ani rizika nejsou zanedbatelná, bohužel lékaři je často podceňují a v tom vidím největší problém,“ říká Martina Suchánková ze spolku Rozalio, který usiluje o dobrovolný systém očkování a dostatečnou informovanost o rizicích, která u nás stále chybí.

Reklama

Na Martině se mi nejvíc líbí, že není žádná extremistka, emočně nevydírá a netvrdí, že zná tu nejlepší cestu. Vše naopak dokáže brát s nadhledem a city dává stranou, přestože sama je také matka a osudy dětí, které po očkování utrpěly těžké následky, jí nejsou lhostejné. „Podle svých zkušeností si troufám říct, že tři čtvrtiny negativních reakcí na očkování jsou zbytečné jen proto, že nejsme opatrní. Lékaři mají informace, že očkování je bezpečné a nežádoucí účinky téměř nejsou. Což není pravda,“ vykládá maminka tří dětí, která si náročným rozhodováním ohledně očkování také prošla.

Informace z knih nám stačily k tomu, abychom se přestali bát, že pokud dceru hned nenaočkujeme, bude její zdraví vážně ohroženo.

„Když se mi před 16 lety narodila první dcera, pracovala jsem v Hnutí za aktivní mateřství, takže nějaké informace o očkování se ke mně dostaly už před porodem. Po porodu jsme to s manželem začali intenzivně řešit, objednal snad všechny knihy, které o tom byly napsané. Asi po třech měsících jsme ale zjistili, že problematika je velmi rozsáhlá a není v našich silách všechno pojmout během tak krátké doby. Nicméně získané informace nám stačily k tomu, abychom se přestali bát, že pokud dceru hned nenaočkujeme, bude její zdraví vážně ohroženo,“ popisuje Martina.

„Měli jsme navíc štěstí na pediatra, který na nás netlačil a řekl, že až budeme rozhodnutí, máme mu říct. Postupem času se nám v hnutí začalo hlásit stále víc rodičů, kteří hledali radu či podporu, tak jsme s kolegyní založily očkovací sekci. Tam už jsme tu problematiku řešily i z právního hlediska. A asi po čtyřech letech vzniklo Rozalio.“

Vy tedy nejste explicitně proti očkování, ale snažíte se spíš zvýšit informovanost?

Především chceme docílit toho, aby očkování bylo dobrovolné, jak je to běžné v západní Evropě. Tedy aby lidé, kteří se o tuto problematiku opravdu zajímají, měli možnost zvolit individuální přístup, a to bez jakýchkoli postihů. V současnosti rodič, který se například rozhodne, že dítě naočkuje podle individuálního plánu nebo očkovat nechce, činí přestupek, což znamená, že by mu mohla příslušná hygienická stanice udělit pokutu.

Dítě bez povinného očkování nemůže být přijato do předškolního vzdělávání.

To se používá jako forma nátlaku, v praxi se to ale neděje. Co rodiče řeší víc, je ale fakt, že dítě bez povinného očkování nemůže být přijato do předškolního vzdělávání a nemůže se účastnit ani více než pětidenních výjezdů a škol v přírodě.

Jaký je tedy podle vás ideální postup při rozhodování, zda vůbec očkovat a jak?

Rodiče by měli brát očkování jako nabídku a vybrat si to, co sami považují za nejlepší. Nejdříve je tedy dobré se podrobněji seznámit s jednotlivými nemocemi, proti kterým se očkuje, zda ohrožují život, jsou léčitelné, jak často se vyskytují a podobně. Jde o to uchopit nemoc ze všech stran a poté poměřit její možná rizika s riziky dané vakcíny, která se u jednotlivých dětí samozřejmě liší. Zdravé dítě s dobrou rodinnou anamnézou bude mít mnohem nižší riziko nežádoucích účinků než dítě, které horší rodinné předpoklady má, pomaleji se vyvíjí, má narušenou imunitu a podobně.

Celoživotní ochranu poskytne až prodělání dané nemoci.

V rozhodování tedy nehrají roli jen informace, které získáte, ale také váš názor, protože vy své dítě znáte nejlépe. Bohužel neexistuje jeden nejlepší očkovací kalendář, který by byl ideální pro všechny. Těch variant je opravdu hodně a jediné, co opravdu není dobře, je případ, kdy rodič jedná, aniž by se jakkoli informoval.

Usilujete o to, aby očkování nebylo povinné. Britský deník The Guardian ale vydal v srpnu 2018 zprávu, že do června roku 2018 bylo v EU nahlášeno 41 tisíc případů spalniček, což je téměř dvakrát tolik než za celý rok 2017. V posledních letech proběhlo i několik epidemií v Česku. Podle Světové zdravotnické organizace je příčinou právě fakt, že je méně dětí proti spalničkám očkováno. Nepovede tedy dobrovolné očkování k hromadnému šíření nemocí?

Myslím, že tento přístup je velmi zjednodušující. Je tam mnoho faktorů, které hrají roli. Za prvé, v EU žije přes 500 milionů obyvatel, takže globálně lze o epidemii mluvit jen těžko. Dalším faktorem může být, že jen sklízíme to, co jsme si zaseli. Spalničky jsou z dětských onemocnění opravdu nejzávažnější, přesto už se na ně běžně ve vyspělých zemích neumírá. V 60. letech byly u nás desetitisíce případů spalniček, po zavedení očkování nemocnost samozřejmě poklesla, nicméně úmrtnost v té době byla již téměř na nule.

V případě spalniček není k trojvakcíně nabízena žádná alternativa, pouze kombinace s příušnicemi a zarděnkami.

Je tu však jedna důležitá věc, očkování vytvoří jen časově omezenou ochranu, podle statistik asi 30 procent populace není proti spalničkám imunní už 20 let po očkování a s postupem času to procento nechráněných dále roste. Celoživotní ochranu poskytne až prodělání dané nemoci, tudíž lidé, kteří si jimi prošli, imunní ještě jsou, ale nám mladším dospělým už imunita z očkování dobíhá. A je to vidět právě na tom, že v Česku je většina nemocných spalničkami v populaci dospělých. Takže ty nenaočkované děti nevidím v současnosti jako hlavní problém.

Navíc v případě spalniček není k trojvakcíně nabízena žádná alternativa, pouze kombinace s příušnicemi a zarděnkami, které rodičům často přijdou zbytečné nebo očkované v nevhodném věku. Nemají ale na výběr, takže než všechno najednou, nenaočkují raději nic. A místo toho, aby politici a odborníci naslouchali potřebám lidí a šli jim vstříc například monovakcínou, tak na ně spíš útočí.

Jak moc jsou obavy rodičů oprávněné?

Negativní účinky po všech lécích i očkování se samozřejmě objevují a tyto případy sbírá Státní ústav pro kontrolu léčiv. Vydávají informační zpravodaj a každé druhé číslo v daném roce se věnuje právě vakcínám. Nežádoucích účinků je v průměru za rok kolem 1000 případů, z čehož závažných je asi 85 procent. Podle odhadů SÚKLu se však hlásí jen asi 1 až 5 procent, tudíž velká část vůbec není vidět.

Řekněme, že rodič se tedy rozhodne pro jinou variantu než typickou hexavakcínu. Jak postupovat, když lékař odmítne?

Někdy lékař odmítá, protože se obává, že nesmí očkovat ničím jiným. Ano, je vázán povinným očkovacím plánem, ale ve chvíli, kdy rodič, tedy zákonný zástupce dítěte, řekne, že to chce jinak, a podepíše se pod svou žádost, pak je lékař chráněn a může očkovat podle výběru rodičů. Jedinou výjimku tvoří případy, kdy by rodič požadoval vakcínu, která je dítěti kontraindikovaná. V případě, že domluva není možná, uvažovala bych o změně pediatra.

A jak snížit potenciální rizika očkování na minimum?

První a naprosto zásadní pravidlo je, že dítě by se mělo očkovat naprosto zdravé, tedy v dobré fyzické a psychické kondici. Pokud je dítě mrzuté, špatně v noci spalo, je dobré počkat, až bude zase zcela fit, o teplotě nebo dalších projevech onemocnění nemluvě.

Po očkování je důležité pečlivě sledovat zdravotní stav dítěte a jakékoli změny zdravotní i v chování co nejdříve hlásit lékaři.

To samé platí i v případě, že má nějaké chronické onemocnění, ať už je to atopický ekzém, alergie, epilepsie a tak dále. Když se podíváme 20 až 30 let zpátky, mnoho dětí s těmito nemocemi nebylo možné očkovat, dnes to možné je. Tam už tedy záleží na zvážení rodičů. Taky je důležité po očkování pečlivě sledovat zdravotní stav dítěte a jakékoli změny zdravotní i v chování co nejdříve hlásit lékaři. A samozřejmě další očkování vždy provádět až poté, co se dítě dostane zpět do optimálního stavu.

Doporučila byste nějaké zdroje, kde rodiče najdou spolehlivé informace?

Určitě jsou dobré ty oficiální weby, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Státní zdravotní ústav, kde jsou statistiky o infekčních onemocněních, nebo ÚZIS, kde se dá také najít spousta čísel. Je také důležité číst příbalové letáky. Výborný, informacemi nabitý web, je Vakcíny.net. A pak jsou tu další weby, stránky naší organizace nebo iniciativy Pro volbu. Existují i stránky pro pacienty, kteří byli poškozeni očkováním, na trhu jsou různé knihy, zdrojů je zkrátka dostatek.

Osobně rozhodně nejsem zastáncem konspiračních teorií, tak podobně laděné weby nedoporučuji, i když i těch existuje dost. Na druhé straně například na serveru České vakcinologické společnosti se o rizicích nepíše téměř nic, a to je zase ten druhý extrém. Myslím, že to není správné, musí přece existovat nějaká vyváženost.

foto: Michaela Cásková, zdroj: Rozalio