Filmové Hovory s TGM měly mít původně premiéru už před prezidentskou volbou – režisér Jakub Červenka chtěl s jejich pomocí, samozřejmě s velkým kusem nadsázky, zabránit znovuzvolení Miloše Zemana. Možná je dobře, že se nakonec produkce protáhla a do kin přichází duet Martina Huby a Jana Budaře až ke stému výročí založení Československa – nestávají se politickým bojem a můžeme je vnímat čistě jako reflexi jednoho z největších fenoménů českých dějin.
Reklama
Světově proslulý český filozof Jan Patočka napsal už rok po jeho smrti, že „Tomáš Garrigue Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha“. Masaryka obdivoval za to, co dokázal, a za jeho pronikavost v mnoha otázkách. Zároveň mu nepřestávaly vrtat hlavou všechny paradoxy a protimluvy Masarykova myšlení.
Konzervativní rebel
Ty se otiskují i v pověstné knize Hovorů s T. G. Masarykem Karla Čapka. Masaryk se v ní odhaluje jako člověk konzervativní i na poměry 19. století. Nevěří na evoluci, onanii považuje za hřích vedoucí k perverzi, pohrdá subjektivisty i relativisty a v neposlední řadě věří v Boha a odvolává se na něj jako na řešení krize současnosti. Tím se liší od většiny svých progresivních kolegů z univerzitního prostředí. Dalo by se očekávat, že jméno takového člověka, kterého individualismus děsí, musí být rychle zapomenuto – vždyť jako by byl vykopávkou už ve své současnosti.
Jenže tenhle konzervativní Masaryk si opakovaně stoupá proti většině a odmítá i takové názory, které zastává víceméně každý. Dají se připomenout známé spory o rukopisy nebo hilsneriáda. Masaryk zvládá zachovat si svůj zdravý rozum a svědomí bez ohledu na sílu konsenzu – a to přesto, že nesnáší individualismus.
Masaryk v jedné scéně prohlašuje, že není důležité, jestli bůh existuje, dokud se řídíme jeho zásadami – což je přesně tvrzení, proti němuž by skutečný Masaryk bojoval.
Kde tedy jeho síla bojovat pramení? Právě z přesvědčení, že existuje „vyšší pravda“, bůh, přesahující člověka. Z toho ale vyplývá celkem odvážný předpoklad, že právě Masaryk dokáže „vyšší pravdu“ určit na rozdíl od všech ostatních. Vnímat Masaryka v tomhle nezměrném protikladu věčného rebela a vnitřního dogmatu je právě tím důvodem, proč jím byli lidé jako Patočka fascinovaní – Masaryka je snadnější obdivovat za vše, co dokázal, než s ním z principu souhlasit.
Nepohodlné škrtněme
Jak tak komplikovanou osobnost otisknout do filmu? Červenka a jeho scenárista Pavel Kosatík rozhodně nepropadají představě „tatíčka“ a chtějí ukázat komplexnější podobu Masaryka, než velí klišé. Celý ten zásadní konflikt ale překvapivě mizí. Masaryk v jedné scéně prohlašuje, že není důležité, jestli bůh existuje, dokud se řídíme jeho zásadami – což je přesně tvrzení, proti němuž by skutečný Masaryk bojoval. Chápal, že jeho konání potřebuje nezpochybnitelný pevný bod.
Film se snaží zdůraznit individualistickou stránku Masaryka – pod její pokličku kouká důkladně. Martin Huba ztvárňuje Masaryka jako ostrého až arogantního muže. Podléhá výrazné filmařské stylizaci – vede dlouhé a komplikované monology, ačkoliv je známo, že z něj Čapek ve skutečnosti mámil větu po větě a měl problém prezidenta rozpovídat. Ne náhodou jsou knižní Hovory zakončeny oddílem „Mlčení s Masarykem“. Jenže ve filmu není čas na mlčení.
Od Masaryka k Havlovi
Znamená to, že jde o nepřesnou, špatně odvedenou práci? Vůbec ne. Filmaři nemají povinnost dodržovat historii – a to na žádné rovině. Dobrý film je argumentem na každou historickou nepřesnost. A prioritou Pavla Kosatíka se zdá být hlavně hledat v Masarykově životě paralely k dnešku. (Po předpremiéře Kosatík tvrdil, že v Masarykovi vidí stále víc Havla.)
Autoři se nechtějí ani tak vyrovnat s Masarykem, jako spíš se současností a u Masaryka jen hledají odpovědi
Tenhle přístup je atraktivní a dává smysl – ale vždy platí, že čím víc se snaží tvůrci vztahovat minulost k současnosti, tím víc ji musí filtrovat a ubírat jí na specifikách. I jádro celé „masarykovské otázky“ se tak může nakonec ukázat jako nepadnoucí pro konkrétní příběh. Zde se má jednak ukázat Masarykova přísnost, pak ale také, že pod ní byla nějaká křehkost. A možná je to dobrá volba, protože takto stanovenou ambici má film možnost reálně naplnit.
Byl sám
Jedno se daří zachytit skvěle: Ukázat, jak byl Masaryk sám. Představujeme si ho dnes jako nezpochybnitelnou autoritu, kterou byl posledních dvacet let svého života – předtím však strávil šedesát let coby černá ovce. Moravský Slovák, kovářský učeň, který znal Vídeň dřív než Prahu, do níž se přestěhoval jen se sebezapřením.
Celý život strávil bojováním za českou otázku, a přitom ho Češi nikdy zcela nepřijali mezi sebe – a on se nijak zvlášť netlačil k tomu mezi ně vstoupit, vždyť si za ženu vzal Američanku. A pak, když se po válečných letech a jednáních mimo zemi vrátil, ho překvapivě rovnou postavili na piedestal. Masaryk neměl nikdy příležitost být „obyčejným člověkem“. Což je trefné, protože by se jen těžko hledal neobyčejnější člověk. Tohle nedá spát ani Červenkovi s Kosatíkem.
Nedá nám spát
Přesto se autoři nechtějí ani tak vyrovnat s Masarykem, jako spíš se současností a u Masaryka jen hledají odpovědi. A proces vynechávání všeho, co považují za příliš složité, dvojznačné, nepotřebné nebo nepadnoucí do současnosti, je sám o sobě zajímavý. V Masarykovi bylo totiž pro dnešek hodně inspirativního a poučného, stejně jako se v něm otiskují i naše problémy. Pokud říkal „nebát se, nelhat a nekrást“, tak je nutné si uvědomit, že v tu chvíli předpokládal, že „pravda“, okolo níž se ten slogan obtáčí, je objektivní a daná – věřil v Prozřetelnost řízenou vyšší inteligencí, která stojí na jeho straně, i kdyby celý pozemský svět byl proti.
Dnes víme, že nebát se a nelhat může jak volič Jiřího Drahoše, tak i Miloše Zemana. A protože oba sdílí Masarykovo přesvědčení, že Prozřetelnost je na jejich straně, nejsou ochotní ustoupit ani o krok. Z tohohle hlediska těžko říct, jestli je Masaryk nejlepším, nebo nejhorším vzorem. Jestli je problém, že dnes není nikdo jako on – anebo naopak že jsou takoví všichni. Včetně těch, kteří na to nemají Masarykovo vzdělání, inteligenci a morální kompas. A právě to je ta věčná životní otázka pro každého myslícího Čecha, o které psal Patočka a kterou si film, který se jinak snaží poctivě shrnout vše relevantní ohledně Masarykovy filozofie, vůbec nepokládá. Což je možná škoda. Filmové Hovory s TGM chápou, že se dnes už nedá cpát lidem představa o objektivní Prozřetelnosti. Jenže čím ji nahradit? Lepší o tom nemluvit. A v tom je zakopaný pes.
foto: Bontonfilm