Den pozdravů: Přiložili si vaši ruku na čelo? Tak to jste asi na Filipínách

Že se většina Pražanů zdraví po ránu v metru kyselými pohledy, jsem se za těch pár let, co v Praze žiji, už naučila. A občas se mi to taky daří. To, že se Palestinci s Izraelci zdraví raketou, jsem zase pochopila nedávno při mém výletu na Blízký východ. Na středu 21. listopadu byl každopádně vyhlášen Světový den pozdravů. Podívejme se tedy, jak se lidé různě po světě zdraví. Většinou je to vřelejší než v pražském metru nebo v pásmu Gazy.

Reklama

Pozdrav by měl být odnepaměti výrazem úcty, dobrých úmyslů a přátelství. Světový den pozdravů (anglicky World Hello Day) iniciovali bratři McComrackové v reakci na izraelsko-arabský konflikt v roce 1973.

Pokud by někomu výuka pozdravů v cizím jazyce přišla moc náročná, nemusí si úplně zoufat. Často stačí k pozdravu použít tělo.

Lidé na celém světě během tohoto dne vyjadřovali obavy o světový mír a začali si vyměňovat pozdravy. Chtěli tak ukázat, že k zachování míru je nejdůležitější mezilidská komunikace. Pozdravy se dostaly až k světovým lídrům a od té doby tento den slaví lidé ve 180 zemích světa.

Pro většinu z nás je nemožné naučit se všechny jazyky světa, a tak když cestujeme, musíme najít jiné způsoby, jak se s místními dorozumět. Pokud se ale chcete dostat k místní kultuře o trošku blíž, je dobré se naučit alespoň pozdrav. Ten totiž potěší každého.

Mír s námi

Ne v každém jazyce existuje varianta slova „ahoj“ nebo „hello“. Například muslimové zdraví ostatní muslimy výrazem „As-salam alaykom“, což doslova znamená „mír s tebou“. Pokud by někomu výuka pozdravů v cizím jazyce přišla moc náročná, nemusí si úplně zoufat. Často stačí k pozdravu použít tělo. A někdy ani ne celé.

Zatímco ve slunečné Itálii, Španělsku a Portugalsku se zdraví polibkem na tvář, v Německu převládá pevný stisk ruky. V Tibetu se zase lidé zdraví vyplazováním jazyka. Začali to dělat proto, aby svému protějšku ukázali, že nejsou reinkarnací krutého krále z 9. století, který měl jazyk černý. Také si při pozdravu tisknou dlaně k sobě na hrudi na důkaz toho, že přichází v míru. Doporučujeme tedy tento pozdrav opět vyzkoušet například v pražském metru.

Není nad stisk

Na Filipínách se starší lidé zdraví tak, že vezmou ruku toho druhého a něžně si ji přiloží na čelo. Tohle gesto vyjadřuje respekt. V Japonsku se zase zdraví poklonou, která se liší v délce a úhlu podle toho, koho takto zdravíte. Na Novém Zélandu je tradičním maorským pozdravem tisknutí čel se současným pohledem do očí. V Tuvalu si k sobě zase lidé tisknout tváře. V Ománu, Saudské Arábii (i když nevíme, jak je to aktuálně na jeho ambasádách) a dalších zemích Perského zálivu se muži zdraví tak, že si k sobě tisknou nosy.

V Izraeli mi kamarád vyprávěl, že mu přišlo, že se lidé v Česku na ulicích oproti Polsku, Slovensku nebo Maďarsku usmívají mnohem víc.

A víte, jak se říká o Eskymácích, že se zdraví třením nosů? Tak na to zapomeňte, a až budete v Grónsku na návštěvě, ani to před nimi nezmiňujte. Můžete je naštvat. Jejich pozdrav je totiž mnohem složitější, jmenuje se „Kunik“ a spočívá v přiložení nosu a vrchního rtu na tvář blízké osoby za doprovodu hlubokého dýchání. Malajci zase dlaněmi uzmou konečky prstů zdraveného a přitisknou si cizí konečky k hrudi směrem k srdci. Tím vyjadřují, že vás zdraví ze srdce. V Thajsku si přitisknou dlaně k sobě a lehce se ukloní. Pravděpodobně nejoslnivější pozdrav mají ale v Keni. Tam vám na potkání totiž předvedou skákací taneček.

V Čechách se zdravíme „jen“ slovně či stisknutím ruky, často se ale lidé mezi přáteli zdraví i objetím. V Izraeli mi kamarád vyprávěl, že mu při jeho cestování východní Evropou přišlo, že se lidé v Česku na ulicích oproti svým protějškům v Polsku, Slovensku nebo Maďarsku usmívají mnohem víc. Měl z toho prý pocit, že se tady musíme mít mnohem lépe. Tak možná to s námi přece jen nebude tak špatné. Otázka je, jestli kamarád nechodil jen po ulicích, kde se běžně pohybují zahraniční turisté.

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: Opodo