Rozhovor: Jazz vrací svobodu a virtuální krásu do reality

Marta Kloučková má hlas, který vás obalí jako sametová a hřejivá peřina. Přestože technicky patří mezi jedny z nejlepších českých zpěvaček, rozhodla se pro cestu trnitější, ovšem o to více uznávanou. Osudovým se jí totiž stal jazz a Marta, která se mohla dát klidně i cestou Modlitby pro Martu, zpívá o lásce s vynikajícími hráči české jazzové scény. A jde jí to k duhu.

Kdy sis uvědomila, že chceš být jazzová zpěvačka?

S jazzem jsem začala v šestnácti letech. Od té doby cítím, že tenhle styl chci dělat. Na konzervatoř jsem šla ovšem studovat muzikál a během školy jsem založila kapelu Nano Illusions. Vždycky mě ale jazz přitahoval ze všeho nejvíc, až jsem se pak rozhodla jít na jazzovou VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. A téměř ve všech projektech, které dělám, je jazz důležitou součástí. Je to láska, fascinace a přirozené vyústění mé hudební cesty.

Někdo má za jazz Norah Jones, pro někoho jsou to americké vánoční koledy a pro někoho nesrozumitelná muzika. Jak bys popsala jazz ty?

Pro mě je to svoboda. Když bych si vzala písničku, která nějak začíná a končí, tak ji nemusím hrát pokaždé stejně. Mě totiž to opakování začne po chvíli maličko nudit. V jazzovém pojetí tam může být improvizace, změna rytmu či harmonie... Člověk spolupracuje s kapelou, tvoří na místě, při živém hraní vznikají nové situace. Je to velká svoboda, když člověk tvoří v daný moment. O tom je pro mě jazz.

V USA je na rozdíl od Čech silná jazzová tradice. Jak se lze s tímto žánrem u nás popasovat?

Přestože je v Čechách ten žánr menšinový a publikum není tak velké, je zdejší scéna kvalitní. Ale je pravda, že tu není taková konkurence jako třeba v Německu či v Polsku, pokud bychom mluvili o zpěvácích. Mám dojem, že pokud člověk nevyjede na evropské soutěže, tak pořádně neví, jaký je standard v jeho, řekněme, kategorii.

V jazzu tu v podstatě není v současné době žádná pěvecká ikona, někdo, ke komu bychom vzhlíželi, nějaký výrazný lektor jazzového zpěvu.

Je velmi zajímavé jet na soutěž a zjistit, na jaké úrovni zpěváci, a teď mám na mysli studenty, lidi do 25, maximálně 30 let, ale často mladší, ti, kteří mnohdy stojí na začátku své kariéry, v celé Evropě jsou. V porovnání na tom nejsme tak špatně, ale bohužel v Čechách vládne tendence se podceňovat a myslím si taky, že se tu soutěže berou jako něco, co do tohoto žánru nepatří... Ale ono jde především o setkávání s lidmi, nechat se inspirovat k dalšímu růstu, než aby zpěváci a kapely "měřili síly".

Čím to je, že si mladí čeští jazzoví zpěváci nevěří?

Ona tu v jazzu v podstatě není v současné době žádná pěvecká ikona, někdo, ke komu bychom vzhlíželi, nějaký výrazný lektor jazzového zpěvu. Suplují to sice jazzové dílny, kam jezdí zahraniční lektoři, já mám teď ale na mysli kontinuální českou výuku. A pak, obklopeni instrumentalisty, jsou zpěváci tak trochu necháni na pospas, aby se s tím poprali po svém. Můžou si vzít z výuky to podstatné, stahovat sóla, poslouchat jazzové pěvecké velikány... To je fajn, ale člověk je v tom celkem sám a trochu tápe. Proto je skvělé odjet do zahraničí či na soutěž a vidět tu situaci trochu jinou optikou. Myslím, že tyhle výjezdy se na českých školách u zpěváků málo podporují, málo se mluví o tom, jak jsou důležité.

Jaké jsou tvé zážitky ze zahraničí?

Jednak jsem byla v Polsku na soutěži Voicingers, kam jsem podávala přihlášku, aniž bych tušila, jestli je úroveň, se kterou tam vstupuji, vůbec akceptovatelná. Tohle mě nakoplo, protože jsem se tam dostala do finále, a Ján Sudzina ze slovenského vydavatelství Hevhetia mi nabídl, abych u nich vydala svou desku.

Další taková soutěž proběhla v Rize, kde jsem se potkala se skvělými lidmi, sleduju jejich cesty a velmi mě inspirují, podporujeme se vzájemně na dálku a po síti. Také mě obohatil zážitek z Grazu, kde jsme s vokálním souborem SKETY vyhráli první místo v jazzové kategorii. Navíc stále platí, že doma není nikdo prorokem, takže se každý zahraniční úspěch velmi cení.

Vaše nové album Loving Season je o lásce. Pro většinu umělců platí, že nešťastná láska je nejlepší pro psaní písniček. Jak to máš ty?

Deska je o různých typech lásky. O láskách platonických, hlubokých i nenaplněných. Zpracovávala jsem i texty americké básnířky Sary Teasdale, takže jsem se inspirovala i jejími příběhy. Například její báseň Jewels je o lásce, po které toužíte, ale ona je z nějakého důvodu nepřípustná.  

Ve svém minidokumentu mluvíš o přání, aby byla deska protipólem moderní doby. Co tím myslíš?

Moderní doby ve smyslu éry sociálních médií. Aby byla protipólem tomu, co mě v současnosti ve spojení se sociálními médii znepokojuje – povrchnost a touha po dokonalosti za každou cenu, touha neustále něco vytvářet a prezentovat.

Člověk se tomu těžko vyhýbá a snadno podlehne pocitu, že je jedno, jestli jsou věci opravdové, hlavně, že to "nějak vypadá" a že "to je". Chtěla jsem vytvořit desku, která půjde do hloubky, která bude vzbuzovat v posluchačích hlubší emoce, která je donutí zastavit se, prožívat.

Jaké je postavení jediné ženy v ryze mužském kolektivu? Setkáváš se třeba s předsudky o zpěvačkách?

Teď už ani ne, asi jsem dozrála do fáze, kdy registruju úctu a respekt k tomu, co dělám, a galantnost mužů, se kterými spolupracuji. A toho si moc vážím. Ale o to víc mě překvapí, když přijde nějaký tlak, o kterém vím, že by si ten dotyčný k muži nedovolil. Ale to je spíš mužsko-ženská záležitost a fakt, že nejsem od rány, než že by se to týkalo toho, že jsem zpěvačka.

Inspiruje tě někdo z místních umělců?

Když bych měla mluvit za sebe, tak jsou to určitě postavy, které vnímám jako pozitivní hybatele věcí na scéně, ať už je to kontrabasista Jaromír Honzák, kytarista David Dorůžka, trumpetistka a vedoucí tělesa Concept Art Orchestra Štěpánka Balcarová, pianistka Beata Hlavenková, pianista Vít Křišťan a mnoho dalších. Ti všichni jsou zároveň skladatelé a píšou krásné skladby. Také mě inspiruje zpěvák Dan Bárta a jeho kapela Illustratosphere.

Člověk snadno podlehne pocitu, že musí pořád "generovat content". Ať už ten sociální nebo ten opravdový.

Bohužel ne všichni ze scény jsou plní optimismu a občas mi přijde, že svou skepsí brzdí ostatní i sami sebe, ale ona ta skepse je beztak naše národní vlastnost, tak bych asi řekla, že buďme rádi za světlé výjimky.

Se souborem SKETY jste procestovali Austrálii, vystupovali jste ve StarDance i na Českých lvech. V čem tkví pro lidi kouzlo vokálního souboru?

Myslím, že pro posluchače je kouzelné to, že se snadno s lidským hlasem ztotožní, že vzbudí emoce "rovnou", sdělujeme text, vyprávíme příběhy. Pak bych řekla, že pro posluchače je vidět víc zpěváků na pódiu a být součástí jejich komunikace větší zábava. U nás je také velká tradice sborů, existuje tedy dost lidí, kteří sborem prošli a kteří mají k vokální hudbě vztah.

Inspiruje tě nějak i Bára Poláková, se kterou vystupuješ jako vokalistka?

Bára je vizionářka a je to velmi milý, talentovaný a zajímavý člověk. A v kapele je fajn atmosféra, úcta a respekt. U takového lídra byste čekali, že narazíte na lidské ego, ale tohle jsem u Báry vůbec nezpozorovala, naopak. Navíc je plná optimismu. Líbí se mi, jak si vymýšlí různé projekty a nebojí se jít do věcí naplno.

Bára Poláková ti křtila desku na koncertě v Jazz Docku. A taky tam s tebou mimo jiné vystoupil uznávaný kytarista David Dorůžka či soubor Clarinet Factory. Co každý z nich večeru přinesl?

Hrát s Davidem je výjimečný zážitek, skrz jeho soustředěnost a schopnost existovat v přítomném okamžiku je i pro mě snazší této soustředěnosti na pódiu dosáhnout, hraní s ním je výzva a inspirace. Clarinet Factory mají dohromady takový zvuk, že si z toho vždycky sednu na zadek, a jsem moc ráda, že jejich um zazněl na desce i na křtu.

Vítek Křišťan napsal aranž do písně Svítá, kterou jsme hráli všichni dohromady i s Davidem a byl to zážitek. Bára pokřtila album a popřála desce vše nejlepší. A  kromě těchto milých slov naprosto nenuceně odbourala napětí, které, ať už člověk chce nebo ne, akce, jako je křest desky, do určité míry provází.

Máš ještě nějaké osobní a pracovní cíle do roku 2019?

Chtěla bych trošku zvolnit, mám pocit, že jsem si zvykla žít tak moc naplno, že mi zaprvé občas dojdou síly a hlavně, což mi vadí víc, začínám cítit, že ve dnech, kdy bych měla odpočívat a užívat si nicnedělání, mám stres z toho, že nic nedělám. Že zahálím, případně, že nemám co na práci a že nikoho nezajímám.

Tím se dostávám k problematice sociálních médií, kterou jsem zmiňovala, kdy člověk snadno podlehne pocitu, že musí pořád "generovat content", ať už ten sociální nebo ten opravdový. A že nicnedělání je skoro zločin. Čili pro mě je cíl si tohle nastavení opravdově změnit, umět se od něj odpoutat.

Reklama

Jinak pracovně chci co nejvíc hrát s kapelou, s tělesem SKETY i s dalšími projekty, jejichž jsem součástí. V osobním životě si přeju trávit víc času s partnerem, přáteli, rodinou a míň se zabývat sebou, protože toho teď ve spojení s vydáním alba a řešením jeho propagace bylo až až.

foto: Michaela Cásková a Václav Haláček, zdroj: Marta Kloučková