Rozhovor: Jak lze odvahu a vlastenectví prokázat i pod košem

Film Zlatý podraz, který měl premiéru v říjnu loňského roku, představuje neznámou historii československého basketbalového týmu mezi lety 1938–1951 a zároveň se prolíná s osudem samotné republiky ve zlomových okamžicích podpisu Mnichovské dohody, okupace nacisty nebo nástupem komunismu.

Na scénáři k filmu se Jiří Závozda podílel s novinářem Jakubem Bažantem a scénáristkou Kristinou Nedvědovou. Společně s Jakubem Bažantem je také autorem knižní předlohy k filmu nazvané Nebáli se své odvahy: Československý basketbal v příbězích a faktech (2014). Právě novináře a pedagoga Jiřího Závozdy jsme se ptali na film, na knihu i na českou historii, která se ke sportu váže.

Jako autoři tvrdíte, že film vychází z reálných událostí. Opravdu musel československý basketbalový tým složit závazek komunistům, ve kterém bylo uvedeno, že nevyhrají nad SSSR a zároveň do svého týmu přijmou dva dělníky?

Ano, ten závazek skutečně fyzicky existuje. My máme dokonce jeho originál a v knize, kterou jsme napsali, najdete i jeho reprodukci. Je to skutečně napsané až absurdně, jako: „Budeme skákat výš“ a podobně.

I když stojíme před etickými problémy a před důležitými rozhodnutími, nestojíme před tak fatálními rozhodnutími jako ti lidé, kteří prožili nejlepší roky svého života v diktaturách.

Člověk, který to opravdu podepsal, to byla trochu jiná postava než ve filmu. A napsal to tak chytře, že se vlastně slibu komunistické straně vyhnul. Ty dva dělníky do týmu skutečně přijali. Kuriózní je ale to, že ani jeden z nich nebyl ve skutečnosti dělník. Jeden z nich byl vysokoškolák, který předtím hrál basket a byl v těch letech hodně angažovaný v církvi, takže musel přestat studovat a šel pracovat do továrny. Dokonce se tam i modlil.

V čem se film liší od toho, co se tehdy skutečně stalo?

Největší rozdíl je asi v tom, že jsme některé skutečné hráče sloučili ve filmu do jednoho charakteru. Jedna postava se tak skládá třeba ze tří skutečných lidí. Platí to i o hlavním hrdinovi Frantovi. Jména všech postav jsme změnili, až na postavu trenéra Valenty.

Filmem probíhá jako červená nit motiv boje proti zvůli. Opakuje se to dnes v různých obměnách ať už protesty Černých panterů v šedesátých letech, nebo současné hnutí Black Lives Matter...

Snažili jsme se vyjádřit, že vlastně v každé době můžete nějakým způsobem prokázat hrdinství, a také, že každá doba svoje hrdiny potřebuje. Kvůli tomu jsme podle filmu udělali i komiks pro děti, kde jsme právě tohle poselství chtěli vyjádřit.

Chtěli jsme také říct, že máme my a naše děti štěstí, protože i když stojíme před etickými problémy a před důležitými otázkami, nestojíme před tak fatálními rozhodnutími jako ti lidé, kteří prožili vlastně nejlepší roky svého života v diktaturách.

O čem vlastně hlavně Zlatý podraz je? O vlastenectví, sportu, lásce, politice? 

Myslím si, že o vlastenectví. V té době nebyl sport prostředkem k zajištění na celý život. Tým jel po válce reprezentovat svou zemi, která prošla od roku 1938 velkou zkouškou. To vítězství pro ně bylo téměř jako zázrak. Dneska to takhle není, sport je především byznys.

Když se točily scény přímo s basketbalovými zápasy, používali jste „doublery“? 

Herci museli umět basketbal doopravdy. Snažili jsme se jim usnadnit scény tak, že jsme udělali choreografii zápasu, ve které se herci pohybovali. Navíc o střih se starala střihačka, která hrála basket. Pokud vypadali herci „nebasketbalově“, vše včas ustřihla.

Jak se liší tehdejší basket od toho dnešního? 

Současný basket je určitě rychlejší, hráči víc skáčou, jsou fyzicky jinde než dříve. Pokud jde čistě o techniku, tak hráči ve čtyřicátých nebo padesátých letech byli stejně šikovní jako dnes. V té době se také hrálo s horšími míči, jejich repliky jsme nechali speciálně vyrobit.

V záběrech, kde se nehraje, jsou vyrobené míče, jinak jsme používaly míče současné, které jsou jenom nabarvené tak, že vypadají jako staré. Další rozdíl je, že v padesátých letech se mohlo driblovat jenom seshora, teď můžete míč překlápět. Tím ho daleko líp ovládáte a vypadá to efektně.

Jaký vztah k basketbalu máte vy osobně?

Pro mě je to víc než jenom hra, pro mě je to víceméně náboženství. Basket hraju odmalička. V mém mládí byl basket spjatý se snem o Americe, tam se vždycky hrálo nejlépe. Hrál jsem ještě na vojně v Dukle, pak jsem se zranil a neměl jsem touhu vracet se k basketu profesionálně. Tak jsem v třiadvaceti ukončil kariéru teprve před vrcholem, ale nelitoval jsem toho.

Ve filmu československý basketbalový tým přísahá před každým zápasem na malou vyřezávanou skříňku s nápisem „Nebojíme se své odvahy“, od které je odvozen i název vaší knihy. Skříňka i ve skutečnosti sloužila ke stejnému účelu jako ve filmu. Jak to ale bylo s jejím obsahem? Byla v ní skutečně hlína z pankrácké věznice, kde zemřel trenér Valenta?

Ano, ta hlína v ní skutečně byla. Existuje větší truhla a potom malá, vámi zmiňovaná krabička s hlínou. Ta byla obvázaná trikolorou a byla celou dobu, co jsme psali knihu, ztracená. Až když jsme knihu dopsali, tak jsme krabičku objevili u manželky jednoho z hráčů.

Trenér Valenta se proti zdi rozeběhl poté, co mu nacisté zastřelili rodiče přímo před ním na dvoře věznice.

Stalo se ale to, že krabičku poté, co jsme si ji vyfotili a s paní jsme domluvili, že se jednoho dne umístí do basketbalové síně slávy, ukradli. Potom jsme dokonce přes předsedu České basketbalové federace pana Janstu vypsali odměnu. Krabička tedy teď neexistuje. Existuje pouze fotografie a replika, která byla vyrobená pro film.

Je scéna, kdy se trenér Valenta raději rozeběhne proti zdi, než by se nechal dál vyslýchat nacisty, založená na skutečnosti? Jak to s ním dopadlo?

Ano, nejenom jméno trenéra Valenty, ale právě i jeho osud jsme ve filmu nechali podle skutečnosti. Trenér Valenta se proti zdi rozeběhl poté, co mu nacisté zastřelili rodiče přímo před ním na dvoře věznice. Sice se nezabil, nebyl ale schopen výpovědi, takže ho poté převezli a popravili. Bylo mu tehdy pouze třiatřicet, neměl ani vlastní rodinu. Údajně má nějaké příbuzné v zahraničí, ty se nám ale nepodařilo vypátrat.

Hlavní hrdina filmu Franta si v jedné scéně lepí při zápasu obnošené boty lepicí páskou. Jak vypadaly skutečné poměry tehdejšího československého basketbalového týmu mezi lety 1938–1951?

Peníze na mistrovství Evropy tým sháněl velmi těžko. Ve filmu jsme trochu spojili události. Je uvedeno, že tým jede na základě půjčky tatínka jednoho hráče. Bylo to ale tak, že oni nejprve mistrovství Evropy vyhráli. Na základě toho se příští rok mohlo hrát mistrovství Evropy v Praze.

Tým ale neměl peníze, aby ho mohl pořádat. A tak tatínek jednoho z hráčů dal do zástavy dům na Staromáku a z peněz, které si půjčil od banky, mistrovství Evropy zaplatil. To bylo relativně úspěšné a chodilo na něj hodně diváků, peníze se jim vrátily a o dům nepřišli. Peníze si ale hráči vypůjčovali i na první cestu. Dresy si sami šili nebo pomáhaly maminky hráčů.

Ivan Mrázek, jehož ve filmu ztvárnil Jan Mansfeld, je jediným žijícím členem tehdejšího basketbalového týmu, který vyhrál mistrovství Evropy v roce 1946. Jaký je jeho názor na film a filmové ztvárnění jeho osoby?

My jsme s panem Mrázkem v průběhu natáčení hodně spolupracovali. Dokonce jsme mu volali jednou přímo z placu, protože jsme si nebyli jistí průběhem událostí ve scéně, kdy tým jede vlakem na mistrovství. Pan Mrázek byl i na speciální premiéře v Obecním domě, kde dostal státní vyznamenání od zástupce Senátu.

Reklama

Film se mu hrozně líbil a byl dojatý přijetím, které se mu dostalo od celkem patnácti set lidí v sále. Všichni stáli a tleskali mu. Pokud jde přímo o jeho filmovou podobu, přijal ji dobře. Říkal nám ale, že jediný on z celého týmu nekouřil, nepil a všechno dělal v té době jenom pro basket. A přitom ve filmu jeho postava chodí za děvčaty nejvíc.

Ve filmu je historie vyobrazena tak, že nacismus československý basketbalový tým sjednotil, naopak nástup komunismu do něj zarazil klín rozepře. Bylo to tak i ve skutečnosti?

Ano, na to jsme právě také chtěli poukázat. První diktatura, tedy nacismus, všechny v týmu proti společnému nepříteli spojil, zatímco v době komunismu je to i trochu rozdělilo. Najednou ty životní volby nebyly chvílemi tak osudové a zlomové, například podepsat nebo nepodepsat a jaký závazek, udělat tohle nebo neudělat. Až teprve poté, když po někom chtěli, aby se stal udavačem, tak to už pro toho dotyčného bylo třeba to, co nesnesl a tu hranici nedokázal překročit.

foto: BUC-FILM, Patrik Nguyen, Falcon, zdroj: Zlatý podraz