A odpusťme jim jejich dluhy: Může mít oddlužení pozitivní efekt?

Český Senát před Vánocemi vrátil do Poslanecké sněmovny návrh novely insolvenčního zákona, který by měl o něco usnadnit oddlužení neboli osobní bankrot. Zatímco současná úprava stanovuje (kromě jiného), že dlužník v případě insolvenčního řízení musí uhradit během pěti let alespoň třicet procent svých závazků, novela žádnou dolní hranici nestanovuje. Nejsme tedy jako společnost na dlužníky moc měkcí?

Předkladatelé novely, tedy strany současné vládní koalice, návrh nové úpravy osobního bankrotu obhajují tím, že „má umožnit předluženým lidem vrátit se zpět do běžného ekonomického života“. Řada lidí, na které je uvalena exekuce, totiž pracuje načerno, jelikož se jim z oficiálního výdělku na umoření jejich dluhů sráží vlastně všechno, co se jim srazit může. Na živobytí jim tak zůstává jen nezabavitelné minimum. To pro tento rok činí 6 429 korun měsíčně a 1 607 korun na každou vyživovanou osobu. Částka, ze které by většina populace dokázala žít plnohodnotný život jen stěží.

Pivo jednou ročně

A právě absence plnohodnotného života pro dlužníky je nejsilnějším argumentem pro občasnou dluhovou amnestii, kterou ve své knize navrhuje americký ekonom Michaela Hudson. Hudsonovo dílo nazvané …a odpusť jim jejich dluhy, pojednává o historii dluhů, která sahá až do doby bronzové, tedy někam do doby zhruba tři tisíce let před Kristem. Autor vysvětluje, že dluhy k ekonomice patřily odnepaměti. Jejich existenci vlastně samotná struktura hospodářství vyžadovala. Tehdejším hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství a obilí sloužilo mimo jiné jako platidlo. Problém byl ale v tom, že se sklízelo jednou za rok, a tak bylo přirozené, že se sklizní přicházelo také období splácení starých závazků.

Vládci si byli vědomi, že existuje něco jako dluhový cyklus, kdy se závazky kumulují a jednoho dne dosáhnou nesplatitelné výše.

„Jistě si umíte představit, jak nepraktické by bylo s sebou po kapsách nosit zrní pokaždé, kdybyste šli do hospody na pivo,“ píše Hudson. Když prý šli Sumeřané nebo Babyloňané na pivo, jejich konzumaci majitel zaznamenával na tabulku. Když nastal čas sklizně, štamgasti přišli vypité pivo za uplynulý rok zaplatit. Hospodský pak z přijatého zrna část odvedl panovníkovi a svým dodavatelům. Pokud byla špatná úroda, nejčastěji v důsledku sucha, záplav nebo když se obilné pole stalo polem bitevním, zemědělci neměli čím zaplatit. V takovém případě mohl panovník říci: „Dlužíš mi na daních, ale nemáš čím zaplatit. Budeš tedy mým otrokem.“ Dříve či později by se ale celá společnost změnila ve společnost otroků. Zemědělci by nemohli sloužit ani v armádě, ani pracovat na poli, protože by museli pracovat pro svého otrokáře. Hospodářství by se přestalo rozvíjet.

Chammurapiho amnestie

Proto panovník v takových situacích veškeré dluhy promíjel. Zemědělci nemuseli vyrovnat svou útratu za pivo a hospodský nemusel panovníkovi zaplatit daně. Toto se podle Hudsona dělo v Babylonii za vlády Chammurapiho dynastie a v sousedních státech na území dnešního Blízkého východu v letech 2000 až 1600 před Kristem. Vládci si byli vědomi, že existuje něco jako dluhový cyklus, kdy se závazky kumulují a jednoho dne dosáhnou nesplatitelné výše, a tak nezbývalo než prostřednictvím dluhové amnestie „resetovat“ bilance všech zúčastněných.

Tam, kde se píše o odpuštění hříchů, jde totiž o metaforu, neboť se ve skutečnosti hovoří o dluzích.

Sám Hudson uznává, že takový koncept je pro západní společnost jen těžko pochopitelný. Nicméně připomíná, že na něj najdeme odkazy jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Tam, kde se píše o odpuštění hříchů, jde totiž o metaforu, neboť se ve skutečnosti hovoří o dluzích, které se mají odpouštět, píše Hudson. Poukazuje také na to, že když si v dávných dobách někdo půjčil a nesplácel, bylo to v důsledku toho, že se v průběhu času stalo něco, co dlužníka přivedlo do platební neschopnosti. Odpuštění dluhů tak byl projev milosrdenství a pomoci bližnímu.

Morální hazard

Naproti tomu Hudson staví teorii morálního hazardu. Ta spočívá v tom, že pokud budeme systematicky dluhy odpouštět, dáváme tím dlužníkům signál, že je v pořádku si půjčovat a svým závazkům nedostávat. Podle Hudsona tím vzniká ve společnosti konflikt, kdy proti sobě stojí právě věřitelé a dlužníci.

Každá ekonomika má tendenci nechat dluhy jednotlivců narůstat do takové výše, kdy už nebudou schopni si s nimi poradit a splácet je.

„Co se stane, když možnost odpuštění dluhu vyřadíme ze hry? Dlužníci, kteří nebudou schopni splácet, se stanou jakýmisi rukojmími věřitelů. Budou pracovat, ale téměř vše, co si vydělají, bude věnováno na splátku dluhů,“ píše americký ekonom. A doplňuje to, co už si uvědomovali starověcí panovníci: vytvoříme armádu novodobých otroků, kteří nebudou schopni se rozvíjet, být produktivní a platit daně.

Skutečný hazard podle Hudsona spočívá v tom, že každá ekonomika má tendenci nechat dluhy jednotlivců narůstat do takové výše, kdy už nebudou schopni si s nimi poradit a splácet je. Pokud by například významně velká část studentů nebyla schopna splácet své studentské půjčky, neměli by přístup například ani k hypotékám, a tím pádem by nemohli vybudovat svůj domov, založit rodinu a vychovat další členy společnosti. Už dnes je podle Hudsona alarmující, jak vysoký podíl dospělých lidí stále žije se svými rodiči, a nejsou schopni se postavit na vlastní nohy.

Půjčka vlády od vlády

„Je zcela v pořádku, že věřitel nese své riziko, že poskytne půjčku nesprávné osobě,“ tvrdí Hudson. Jde prý o přirozenou součást věřitelsko-dlužnického vztahu. Horší situace je pak ta, kdy je špatný úvěr poskytnut vládě ze strany jiné vlády nebo mezinárodních organizací – například Mezinárodního měnového fondu. Pokud se totiž vláda dostane do fáze, kdy není schopna tyto závazky hradit, má to neblahý dopad na celé hospodářství. Zpravidla jsou zaváděna drastická úsporná opatření, zvyšovány daně, redukován sociální systém.

Reklama

Ale nejen to. Ze země začnou utíkat nejproduktivnější lidé, jak ostatně mohla zaznamenat Argentina při svém posledním státním bankrotu na přelomu našeho a minulého století, nebo jak to zažívalo také Řecko. Dokonce i v tomto ohledu můžeme najít starověké paralely. Hudson v této souvislosti opět zmiňuje Babylonii. Zadlužená země zkrátka ztrácí to nejcennější, co má. Mozky a talenty. Proto by se podle Hudsona mělo i k mezinárodním půjčkám přistupovat citlivě a možnost částečného či úplného odpuštění dluhů by se neměla zapovídat.

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: Michael Hudson