V úterý schválil Výbor Evropského parlamentu pro právní záležitosti směrnici o ochraně autorských práv na internetu. Definitivně by se o ní mělo hlasovat koncem března. Počínání Bruselu, který se chce novou směrnicí pokusit narovnat tržní podmínky a vylepšit finanční situaci vydavatelů, kteří jsou závislí na duopolu Google-Facebook, sledují novináři asi tak bděle, jako když Šípková Růženka čeká na prince. Proč? Málokdo rozumí tomu, o co tu vlastně jde.
V posledních měsících projednávaly Evropský parlament, Evropská komise a Evropská rada v rámci trialogu velice intenzívně novou směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu (v zahraničí známou jako “Copyright Directive”). Ta si klade za cíl mimo jiné narovnat práva vydavatelů vůči technologickým gigantům internetového trhu. Tradiční vydavatelské domy o ní většinou nereferují, zástupci ministerstva kultury se veřejných debat neúčastní. Obsah a potenciální dopady směrnice poctivě analyzuje jen kanál ČT 24, jehož příjmy nijak zásadně neovlivní. Unii vydavatelů, která bojuje za zájmy tradičních vydavatelů, do svých diskuzních pořadů nezve a prostor dává především odborným novinářům z oblasti IT.
Ticho po pěšině
Pro dokreslení obrázku – týdeník Respekt se problematice v posledním půlroce věnoval okrajově v recenzi na knihu Rufuse Pollocka. Hospodářské noviny jedním článkem, v němž ve správný okamžik přispěchaly s exkluzivní citací od viceprezidenta Google News Richarda Gingrase, v němž tradičním vydavatelům pohrozil ukončením “spolupráce”. Ostatní vydavatelství tuto zprávu následně přebrala.
Směrnice je pozitivním (a zatím jediným) krokem k narovnání vztahů mezi vydavateli a transatlantickými monopoly, které jim uzmuly příjmy z inzerce a v Evropě platí téměř nulové daně.
Mladá fronta Dnes nebo regionální Deníky zveřejňují pozitivní reference, ale například Lidové noviny otiskly jen jeden negativně vyznívající rozbor z pera právníka. Pro ignorování směrnice se rozhodly též mladé projekty Echo24, Hlídací pes a Forum24. Určitý prostor směrnici věnovaly zpravodajské servery Info.cz (na podporu směrnice aktivně vystupuje šéfredaktor Michal Půr) a Aktuálně (neutrální postoj). Veřejnost si proto hledala jiné zdroje. Například na serveru Lupa.cz, který v nejčtenějším článku loňského roku směrnici strhal. Deník N zase v diskusích na ČT 24 zdatně reprezentuje Petr Koubský, IT novinář, jenž směrnici vnímá ve shodě s Piráty jako ohrožení svobody internetu.
Reklama
Pakliže vůbec vzniká nějaká diskuse, omezuje se (kromě veřejnoprávní České televize) na blogy či malé weby, které jsou na duopolu Google-Facebook existenčně závislé, takže jeho pozici přejímají sakumprásk, včetně argumentačních faulů (“link tax”, “meme ban”, konec satiry na internetu, návrat vědců a studentů do knihoven apod.). Je to takové mlčení jehňátek. Při všech výhradách k potenciálně výbušnému článku 13 (poskytovatelé na povinnost identifikovat chráněný obsah mohou zareagovat instalací strojových filtrů, které zablokují i legální obsah) je směrnice pozitivním (a zatím jediným) krokem k narovnání vztahů mezi namodrale přidušenými vydavateli (tvůrci obsahu) a transatlantickými monopoly, které jim uzmuly příjmy z inzerce a v Evropě platí téměř nulové daně.
A stroj promluvil
EU nechává transpozici směrnice na národních vládách, a otevírá tak dveře zajímavým řešením. Jedním z těch možných by mohla být například kolektivní správa autorských licenčních poplatků vybíraných od digitálních platforem pověřeným kolektivním správcem autorských práv. Média si darovaného koně z Bruselu buďto nevšímají, a jestli ano, tak s pohrdlivým úšklebkem nad jeho kulháním, anebo ještě hůře se zděšením nad tím, jak by na zapřažení kobyly reagoval všemocný duopol.
Na vlastní porážku čekáme se stoickým klidem zajíce, jenž se za letní noci chystá skočit pod kola náklaďáku.
Nemáme snad na víc? Seriózní média stále ještě pořádně nezpracovala zkušenost z posledního čtvrtstoletí, během něhož se velcí vydavatelé posunuli v potravním řetězci informační džungle z míst kolem vrcholu někam až k jeho posledním článkům. Nedojímají je ani příklady ikonických titulů v USA (Time, The Atlantic, Los Angeles Times, Washington Post), které BigTech pomohl uštvat, aby je následně lacino odkoupil. Na vlastní porážku čekáme se stoickým klidem zajíce, jenž se za letní noci chystá skočit pod kola náklaďáku, protože jednoduše musí; není jiné řešení. Po dekádách neskrývaného obdivu k digitální revoluci stále setrváváme v hypnotickém obdivu, jak se stroje naučily překládat, třídit zprávy a nakonec naučí samy sebe i vysílat a psát vlastní zpravodajství.
Kdo přijde o práci?
Digitální divoký západ je tedy i naše zásluha. Už před první světovou válkou vizionáři varovali, že když svěříme své životy algoritmům, může nastat pořádný průšvih (E. M. Foster v knize The Machine Stops). A my počátek takového průšvihu právě prožíváme. Co na tom, že umělá inteligence zatím doopravdy překládat ani psát neumí. Dokáže jen vytvářet bezedné databáze existujících textů, z nichž chytrý algoritmus vybírá ty pasáže, jež nejlépe odpovídají dané situaci. Zmíněné texty musel samozřejmě nejprve někdo přeložit nebo napsat; někdo, komu technologické giganty nezaplatily ani cent, neboť neuznávají něco tak anachronického, jako je “autorské právo”. Duopol ovšem považuje za své přirozené právo zbavit práce miliony překladatelů, spisovatelů, reportérů a fotoreportérů, jejichž historickým úkolem je zřejmě pokládat život za technologický pokrok.
Duopol generuje asi polovinu reklamních zisků v Evropě a spolu se Seznamem ovládá většinu českého trhu s digitální reklamou, aniž by tu odváděl daně (podle HN zaplatil Google v ČR z pětimiliardového obratu předloni jen osm milionů korun). Podle mluvčí YouTube sice firma “pracuje tvrdě na tom, aby tvůrcům zajistila spravedlivou kompenzaci”, ale list Financial Times toto prohlášení staví do realistických proporcí – YouTube kontroluje asi 60 procent veškerých streamovacích služeb na světě, na honorářích tvůrců se ale podílí jen 11 procenty. Intenzívní kampaň Googlu proti “přežitému” konceptu autorského práva se bohatě vyplácí (za 20 let sponzoroval křemíkový gigant asi 150 think-tanků, akademických pracovišť a nátlakových skupin). Výsledkem je, že jakmile dnes někdo z mileniálů uslyší slovo “copyright”, zmocňuje se ho pocit útlaku.
5D a “vadný” internet
Takto jsou karty rozdány na prahu 20. let tohoto století. Pro mladou generaci, Piráty, bloggery, Svaz průmyslu a dopravy ČR, mediální start-upy, plus pro některé internetové pionýry jsou svobodný internet a maximální zisky monopolů cosi jako spojité nádoby. Princip “úplně vše, zadarmo a pro každého” představuje vyšší hodnotu než kvalitní literární, hudební či filmové dílo nebo nějaká investigativní žurnalistika, jejíž tržní cenu BigTech v posledních letech srazil kamsi do záporných hodnot. Veřejnost dlí ve stavu kognitivní disonance. Duopol je prý nebezpečně mocný; mocnější než Brusel. Domnívá se to více než polovina Čechů. Intuitivní závěr, který z toho vyvozují, je ovšem asi takovýto: obři se nemají příliš dráždit (aby nevypnuli svůj gratis servis), s nějakým řešením přijdou určitě sami (“právní úpravy, morálka a etika se postupně vyvinou,” ubezpečuje Petr Koubský). Mohou v takovém prostředí seriózní média přežít další dekádu?
Je dnešní internet opravdu tak úžasný, že za jeho svobodu musí média vykrvácet?
Specificky zvráceným způsobem se nám novinářům dostává zasloužené odplaty. Křemíkové giganty jsme příliš dlouho oslavovali. V počátcích tohoto století nezvratitelného pokroku jsme v nich viděli téměř osvětová střediska. Sami jsme stříleli do vzduchu ohňostroje argumentů na podporu neregulované informační dálnice. Internet pro nás představoval neutrální komunikační prostor, něco jako louku nebo Hyde Park. Nechtěli jsme vidět, že tenhle pozemek se dá i zprivatizovat, že se na něm někdo pokusí postavit tržnici, v níž bude inzerentům prodávat datové balíčky vytěžené z uživatelů, a médiím přidělí malé stánky výměnou za 90procentní podíl na zisku.
Podobným způsobem kdysi danily na Západě multimilionáře levicově laděné vlády – to byli ovšem multimilionáři, nikoli dělníci ve zpravodajských manufakturách, kteří dnes musí vychrlit tuny slov kamsi na internet, kde se k nim přilepí online reklama, jejíž cena – kvůli duopolu a u nás v České republice také kvůli Seznamu – stále klesá.
Decimace, deprese, dehumanizace
Je dnešní internet opravdu tak úžasný, že za jeho svobodu musí média vykrvácet? Když guru virtuálního světa Jaron Lanier popisuje digitální revoluci posledních let, sype z rukávu takovéto výrazy: DECIMACE (všech kreativních profesí), DEPRESE (svět online se změnil na zlovolný a izolacionistický vesmír), DEFEKTNOST (algoritmická modifikace chování uživatelů křiví jejich charakter), DEFRAUDACE (lidem, jejichž data se využijí ke krmení algoritmů, nikdo nikdy nic nezaplatí) a DEHUMANIZACE (algoritmická interakce zbavuje svět kontextu a mění jej na zrcadlovou komoru, jež donekonečna zužuje zkušenost). „Jestli je dnes nějaká online služba zadarmo, můžete se vsadit, že se vás podvědomě pokouší zmanipulovat. A my jsme k tomu slepí jen proto, aby to mohlo zůstat zadarmo,“ říká Lanier.
Neměli jsme namísto hájení rovníkové džungle s nenasytnými dravci raději snít o nějaké kulturní krajině evropského střihu?
Zaplatit za užití nějakého díla či služby je podle něj základním předpokladem, aby se věci v budoucnu pohnuly dopředu a objevil se východ ze zrcadlové komory. Lanierovým osobním hrdinou je Ted Nelson, jehož idealistický projekt Xanadu ze 70. let tvořil myšlenkový koncept jakéhosi “lepšího internetu”. Obsahoval obousměrné odkazy (cesta “ven” i zpět), vždy dohledatelné zdroje i citáty, management verzí, management práv. A také jednu kouzelnou myšlenku: namísto šíření nekonečného množství digitálních kopií jednoho díla měla existovat jen jediná kopie, za niž každý uživatel při každém přístupu zaplatí nějakou drobnou částku tvůrci a vlastníkovi.
Při vší úctě ke světové informační dálnici – neměli jsme namísto hájení rovníkové džungle s nenasytnými dravci raději snít o nějaké kulturní krajině evropského střihu?
Kdo je to vlastně novinář?
Zpátky na zem – tedy na dno džungle. Její současný stav takřka neumožňuje rozvoj a expanzi novinářského projektu, který by nebyl obtočen jako popínavá rostlina kolem kmenu některého z technologických velikánů. Několik vydavatelských domů na Západě úspěšně rozvíjí digitální předplatné, to je ale vždy šité na míru specifickému publiku, snad s výjimkou New York Times a Washington Post, jež se vezou na aktuální vlně odporu proti Donaldu Trumpovi.
Seriózní žurnalistika může samozřejmě ještě nějakou dobu přežívat jako někdejší velmož, jenž přišel o titul i majetek, ale díky konexím smí pobývat na dvorech mecenášů. Sponzorské dary trubadúrovi zajistí živnost na tak dlouho, dokud panovníka neopustí dobrý rozmar, nebo nepřijde krize. Smí též v roli pacienta žádat o dýchací přístroj, jenž mu poskytne pár doušků kyslíku skrze nějaký “dobročinný” program monopolního poskytovatele služeb.
Novináře seriózních médií dosud nenapadlo vystupovat jednotně na obranu svých zájmů.
Google třeba provozuje “inovační fond” Google DNI (Digital News Initiative), který financuje různé digitální projekty, a to nejen malých vydavatelů. Ti mu pak projevují vděk mlčením nebo loajalitou. Proto například od Denníku N na Slovensku (dostal 20 milionů na vybudování předplatitelského systému, který využívá i česká sestra), Respektu (klub fanoušků na sociálních sítích), ale i Der Spiegelu, FAZ, Handelsblattu, a dokonce Guardianu žádnou hlasitou podporu evropské směrnice možná vůbec neuslyšíme.
Reklama
Nakonec zbývá už jen jedna možnost. Totiž spojit se na nějaké platformě a v roli sebevědomých partnerů EU dlouhodobě usilovat o umravnění BigTechu, probuzení společenské odpovědnosti v jeho strukturách. To ovšem předpokládá vznik nějaké formy stavovské sounáležitosti. Novináře seriózních médií dosud nenapadlo vystupovat jednotně na obranu svých zájmů. Protože v jejich zájmu je, aby vydavatel měl na jejich výplaty. Žurnalistický národ se zatím nepotřeboval ani domluvit na “definici” novináře; kdo jím ještě je a kdo už není. Je novinářem a svéprávným tvůrcem opravdu každý, kdo má blogerský účet v digitálním oceánu a šíří své postřehy? Anebo jej definuje cosi více, třeba zacházení s fakty a trvání na určitých principech?
Je třeba v sobě probudit pud sebezáchovy. Možná by stálo za to vytvořit funkční profesní organizaci, nebo najít jinou vhodnou společnou platformu v rámci existujících organizací. Určitě ale potřebujeme znovu definovat novinářskou roli a najít efektivní obchodní model pro budoucnost, která se vypořádá s nástrahami digitální transformace novinářského řemesla. Když dosáhneme nějakého základního konsensu, prostředků k jeho prosazení se stále ještě nabízí dost.
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Financial Times