Humanitární fotograf: To, co se v zemích migrantů děje, je i naše dílo

Bezpečná blízkost. To je heslo letošního festivalu o lidských právech Jeden svět. Filmy se zaměřují na téma identity a hledání toho, co nás spojuje. Podle ředitele Ondřeje Kamenického je cílem akce ukázat, že i vzdálené příběhy se nás týkají, a můžeme se z nich poučit nebo se s nimi ztotožnit.

Podobný náhled má i humanitární fotograf Martin Trabalík, který měl v rámci festivalu přednášku o své práci v Bangladéši. „Často slýchám, že jsme dnes zaplavováni zprávami z různých problémových oblastí. Ale myslím si, že stačí zapnout televizi, a nepoměr typických banalit a nějakých vážnějších témat je hned evidentní. Takže jakákoliv osvěta má určitě smysl. Je dobré si uvědomit, že žijeme ve velmi privilegované zemi,” říká.

Myslím si, že imigranti jednou nebudou problém, ale přínos.

Rodilý Brňák, který od mala žije v Praze, má osvětových projektů a humanitárních „výsadků“ na kontě a ve svém objektivu už mnoho. V době uprchlické krize například strávil půl roku v jednom z řeckých táborů, kde dokumentoval místní situaci. Loni mimo jiné zpracovával problematiku muslimské menšiny Rohingů v Barmě. Za soubor fotografií pořízených v Bangladéši dostal v roce 2018 cenu Czech Press Photo.

S Martinem jsme si v zimní zahradě pražské kavárny Styl a interiér kromě jeho pracovních zkušeností ze zahraničí povídali i o těch studijních. Před odjezdem do řeckého tábora měl totiž možnost do hloubky poznat exotické Japonsko, kde dva roky studoval bojová umění.

V čem se nejvíc liší život v Japonsku oproti tomu v Čechách?

Největší rozdíl je asi v mentalitě, která se hodně liší od té evropské, ale je vlastně poměrně výjimečná i v Asii. Jejich společnost je hrozně strukturalizovaná, každý tam má své místo a pevně vytyčenou pozici. Čechům to může připadat hodně nepochopitelné. A pro člověka z ciziny tam není lehké najít opravdové přátele, protože je někdy těžké překonat bariéru zdvořilosti. Myslím ovšem, že to je v mnoha ohledech unikátní země, rozhodně zajímavá a inspirující. Japonská filosofie, neustálá touha po sebezdokonalení, poetičnost a smysl pro bezprostřednost okamžiku, to vše může člověku hodně dát.

Říká se, že Japonsko má největší počet sebevražd na světě, je tam také známý fenomén karóši neboli smrt z přepracování. Ty sám žiješ v Praze. Všiml sis, že je tam víc stresu než u nás?

Asi ano a myslím, že to je právě spojené s tou strukturalizací společnosti, která prostupuje úplně vším. Například když je šéf, často workoholik, v práci, tak ty taky nepůjdeš domů. Jsou hodně zaměření na to, aby ukázali ducha, odhodlání. Nekladou vždycky důraz na výsledek, ale spíš na přístup, což znamená, že právě pracují ještě usilovněji a tvrději než ostatní národy. A to někdy může být kontraproduktivní.

V jejich firmách prý člověk často projde všechny možné pozice, což je dobré. A zase to souvisí s tím, že hledají určitou dokonalost, chtějí všechno dotahovat a dbají na detaily. A když to pak překročí určitou míru, přináší to samozřejmě stres.

Co ti v Japonsku z Prahy nejvíc chybělo?

Na Praze mám nejradši své přátele a rodinu, což je asi to hlavní, co mě tu drží. A z jídla mi nejvíc chyběl obyčejný český chleba.

V roce 2016 jsi odjel do řeckého uprchlického tábora Idomeni a strávil tam půl roku...

To byla v podstatě součást mého hledání sebe sama. Tehdy jsem moc nevěděl, co se životem, vyzkoušel jsem spoustu prací. Potom jsem se dostal do tohoto prostředí a velmi mě to oslovilo. Vždycky mě lákalo pracovat v humanitární oblasti, ale nevěděl jsem, jak se k tomu dostat. Právě v Idomeni jsem začal fotit a došlo mi, jak mě novinařina baví. Člověk je svým vlastním pánem a může pracovat na projektech, které si sám vybere. Přímo v táboře jsem navíc potkal spoustu zajímavých reportérů, kteří měli opravdu přehled o tom, co se tam děje. Ti mě také hodně inspirovali.

Ovlivnil pobyt tam nějak tvůj názor na migraci?

Já si vždycky říkal, že bychom měli těmhle lidem pomáhat, protože do určité míry to, co se v jejich zemích děje, je naše dílo. Celkově destabilizace Blízkého východu je do velké míry záležitostí machinací světových velmocí. A když je někde chudoba a problémy a jinde blahobyt, lidé se přirozeně snaží dostat tam, kde je dobře. Evropa to navíc svým způsobem potřebuje, máme demografické problémy a nedostatek pracovních sil. Takže myslím, že jednou imigranti nebudou problém, ale přínos.

Je jasné, že migrace musí být kontrolovaná, Evropa nemůže pojmout celý svět. Ale kdyby se to samé úsilí, které teď vynakládáme na potlačování migrace, vynakládalo na integraci a hledání pracovních míst, bylo by to rozhodně mnohem smysluplnější pro obě strany.

Kdo byli tedy lidé, které jsi v táboře potkával?

V té době tam bylo nejvíc Syřanů a Afghánců, dnes přichází také hodně lidí z Afriky. Všichni chtěli do Německa, bylo to v době, kdy je tam Merkelová pozvala. Myslím, že to od ní nebylo špatné gesto, jen se to pak vymklo z rukou. Je také pravda, že spousta těch lidí měla možnost žádat o azyl na Balkáně a neměli o to moc zájem. Většina hledala lepší život v bohatších zemích. Souhlasím s tím, že když už člověk utíká před válkou, měl by vzít, co se nabízí.

Každopádně to tam lehké neměli. Pamatuji si třeba na jednoho staršího pána, který už měl ženu i syna v Evropě a nemohl se za nimi dostat. Nebo jiná žena se dvěma dětmi, která chtěla za manželem, který už azyl získal. A pak i lidé se zdravotním postižením. Do toho zima, déšť, bahno...

Co se s Idomeni nakonec stalo?

Po několika měsících to tam zavřeli a srovnali se zemí. Lidi přestěhovali do vojenských kempů, což jsou takové detenční tábory. Jejich kvalita se hodně liší, někde je dobré zázemí s kvalitní infrastrukturou, jinde byly podmínky snad ještě horší než v bahně Idomeni. Navíc v Idomeni měli lidé naději, že se něco stane, třeba že je pustí dál. Zato tím, že je „uklidili“ do těchto táborů, pro ně vlastně tato možnost přestala existovat.

V reakci na katalánské hnutí za nezávislost jsi natočil dokument Beyond Catalonia o snaze sebeurčení v dalších evropských zemích. Opravdu téměř ve všech státech Evropy tyto snahy jsou?

Když se člověk podrobněji na ty země podívá, tak asi ano. Vlastně i Morava má od Čech odlišnou identitu a jsou tam určité snahy o autonomii, i když minimální. A hodně už je to vidět třeba v polském Slezsku, kde má hnutí za autonomii velkou kinetiku. Pořádají se tam pochody a politické strany usilující o nezávislost poslední dobou získávají na popularitě. Byl to jeden z regionů, který jsme zpracovávali, celkem 12 evropských zemí. 

Dají se nějak shrnout ty důvody, proč se určité oblasti chtějí odtrhnout?

To je různé. Třeba Faerské ostrovy, které spadají pod Dánsko, mají tam vybudovanou vlastní infrastrukturu, v podstatě by mohli být nezávislí. Ale s Dánskem zůstávají kvůli ekonomice, protože asi tři procenta jejich HDP jde stále z Dánska. Ale dalo by se říct, že na většině těch území je prostě snaha si o všem samostatně rozhodovat.

Jsi členem nové české reportážní skupiny Voxpot. S jakým cílem vznikla?

Myslím, že naše média moc nemají zájem pokrývat to, co se děje ve světě. Zahraniční témata přebírají od cizích agentur, jako je třeba Reuters, a málokdy tam mají svoje lidi. A když ano, nedělají moc reportáže, které by šly do hloubky a danému tématu se věnovaly víc. A to se právě Voxpot snaží změnit. Chceme mít přímo na místě českého reportéra, který se o dané téma dlouhodobě zajímá, nebo má za sebou analytickou konzultaci. A díky tomu může z dané oblasti přinést širší, hlubší pohled, podávaný přístupnou a zajímavou formou.

Bohužel při tvorbě reportáží jsou největším problémem finance, které potřebujeme nejen na techniku, ale také na tzv. „fixery“. To jsou průvodci, kteří zajišťují přístup k tématům, také často tlumočí a řeší bezpečnost, když se člověk pohybuje v nějakých konfliktních zónách. A to je hodně nákladné.

Jaké projekty máš v plánu teď?

Se šéfredaktorem z Voxpotu teď v dubnu pojedeme do Afghánistánu, potom bych se rád vrátil k uprchlické krizi a zjistil, co se stalo s uprchlíky z Idomeni. A ke konci roku chci do Afriky, kde je nepřeberné množství témat, která mě zajímají. Myslím, že to, co se tam děje, nás nepřímo hodně ovlivňuje.

Reklama

foto: Archiv Martina Trabalíka, zdroj: Stránky Martina Trabalíka