Sami novináři a kritici „nových médií“ často mluví o tom, že lidé čtou články jen podle titulků, že jim nejde o hodnověrné informace a že nejčtenější jsou braky, které čtenáře nachytají na poutavý nadpis. Nový výzkum Ústavu pro studium žurnalistiky agentury Reuters ale ukazuje, že situace tak ztracená není. Vykresluje ji naopak poměrně optimisticky.
Podle této zprávy lidé sice často klikají na příběhy, které se jim podle titulku zdají zábavné, triviální nebo podivné, dělají to ale bez zjevného zaměření a koncentrace čili spíše bezmyšlenkovitě. Při tom všem si prý zachovávají jasný smysl pro to, co je triviální a co opravdu důležité. Podle tohoto závěru tedy počet kliknutí u konkrétního článku o skutečné „čtenosti“ příliš nevypovídá.
Četnost není „čtenost“
Kim Christian Schrøder, dánský profesor, který jako jeden z autorů výzkumu v agentuře Reuters strávil polovinu roku 2018, podává novinářům poměrně optimistické sdělení: „Na celém světě jsou lidé, kteří chtějí být informovaní o tom, co se kolem nich děje. A to na místní, národní i mezinárodní úrovni. V nasyceném mediálním prostředí si noví spotřebitelé nejvíc cení zpráv, které jsou pro ně relevantní – což je faktor, který nelze v novém zpravodajství zjišťovat měřením kliknutí,“ konstatuje profesor.
Jednadvacetiletá studentka řekla, že její preference se točí kolem toho, zda se v článku píše o něčem, co se stalo přímo jí nebo její rodině.
„Pokud novináři upřednostňují novinové články s občanskou hodnotou, měli by důvěřovat spíš svým instinktům než spoléhat na nicneříkající seismograf, který nabízí seznam nejčtenějších článků,“ napsal dále Schrøder na serveru nadačního fondu NiemanLab, který se zabývá otázkami seriózní žurnalistiky.
Čtyři druhy konzumentů
Schrøder v rámci studie analyzoval obsahové preference 24 oxfordských rezidentů různých věkových kategorií. Zjistil, že účastníci výzkumu vybírají články k přečtení jednak podle osobních preferencí, a dále podle preferencí, které sdílejí se svými blízkými – a to proto, aby se s nimi mohli o dané informace podělit. Například Victoria, jednadvacetiletá studentka, řekla, že její preference se točí kolem toho, zda se v článku píše o něčem, co se stalo přímo jí nebo její rodině. Jiní respondenti informovali o tom, že čtou například věci, o kterých se mohou později bavit se svými dětmi, aby „byly v obraze“, což se týká třeba života celebrit, novinek o Airbnb a podobně.
Otázka zůstává, zda psát vlastní obsah a očekávat, jak na něj budou čtenáři reagovat, nebo zda se přizpůsobovat jeho preferencím.
Schrøderova zpráva popisuje celkem čtyři odlišné profily a motivy spotřebitelů zpráv. Jedná se o jedince, kteří se zaměřují na politickou a občanskou tématiku, další se zajímají o humanitární témata, pak jde o lidi s kulturními zájmy a konečně o jedince, kteří hledají politické a hluboké příběhy.
Články na míru?
Schrøderovo zjištění připomíná redakcím, že počet zobrazení stránky by neměl být rozhodující metrikou a že personalizace zpráv – což je pro většinu zpravodajských organizací záležitost zatím pouze teoretická nebo rozpracovaná a nedokončená – má určitý přínos v tom, že usnadňuje spotřebitelům přístup ke zprávám, o které mají skutečně zájem. K testování personalizace zpráv zatím přistoupila třeba BBC, která ji ale vnímá tak, že si svůj pohled na danou zprávu může přizpůsobit každý uživatel. Přizpůsobí si tak vlastně kontext, ne obsah samotné zprávy.
Reklama
S personalizací experimentoval například i New York Times, když se snažil upravit domovské stránky na základě poslední návštěvy čtenáře. Otázka ovšem zůstává, zda psát vlastní obsah a očekávat, jak na něj budou čtenáři reagovat, nebo zda se přizpůsobovat jeho preferencím podle různých charakteristik. Další způsoby tohoto „přizpůsobování“ jsou tedy záležitostí budoucnosti a toho, jak redakce budou na zjištění popsaní ve Schrøderově zprávě reagovat.
foto: Shutterstock, zdroj: NiemanLab