Leo Crlík: V Čechách vzniká první ekovesnice. S vlastním obyvatelstvem i měnou

Útulná kavárna a také sociální podnik Mezi řádky byl jedno dubnové odpoledne opět svědkem zajímavého rozhovoru, který ovšem nebyl na zdejším programu. U kávy jsem si tentokrát s bývalým manažerským poradcem Leem Crlíkem povídala o novém projektu – první české ekovesnici. Společenství lidí, kteří se zajímají o přírodní stavitelství, alternativní školství a celkovou ochranu přírody, by se prý do budoucna mohlo stát spolu s blízkými obcemi poměrně nezávislým celkem.

„Zastávám názor, že pokud se podaří zabezpečit základní lidské potřeby skrze kombinaci družstev a spolků ekovesnice vlastními a regionálními zdroji, pak je schopna vytvořit spolu s okolím poměrně soběstačný udržitelný regionální celek v základních lidských potřebách, a tím být rezistentní vůči nastávajícím klimatickým změnám,“ říká Leo, který má vystudované dvě vysoké školy a očividně se i k zakládání ekovesnice snaží přistupovat co nejodborněji.

V současnosti jsme všichni dobrovolníci a každý z nás má založený konvalinkový účet, kde se pomocí čtyř sazeb přepočítávají naše hodiny na konvalinky.

„Zjistili jsme, že v Čechách existovaly různé iniciativy, které většinou zkrachovaly. Proto jsem hledal inspiraci ve světě a objevil Světovou síť ekovesnic (Global Ecovillage Network). S malou skupinkou jsme se do jedné z nich jeli podívat a já se pak přihlásil na jejich desetiměsíční on-line kurz, abych se učil od těch úspěšných. V rámci týmové závěrečné práce jsme vypracovali koncept v angličtině, který se nyní překládá a nám slouží jako základ pro realizaci ekovesnice v Čechách,“ vysvětlil mi jeden z hlavních iniciátorů nového projektu, se kterým jsem mluvila i o tom, jak taková ekovesnice vlastně vypadá a funguje, k čemu je dobrá lokální měna a jak si v zahraničí vedou podobné projekty.

Jak jste přišli s nápadem založit ekovesnici?

Naše dcera byla označena za astmatičku a klasická medicína ji nedokázala vyléčit, měla brát doživotně léky. Tak jsme se obrátili na alternativní medicínu. Dnes je dcera zdravá a žádné léky nepotřebuje. Postupně jsme si ale se ženou uvědomili, že to není jen o zdravotnictví, ale například i o vzdělávání.

Naše děti navštěvují domácí školu na farmě kousek za Prahou. Je to hodně postavené na projektech, týmové spolupráci, prožitku emocí i vnímání chyb jako nedílné součásti vlastního rozvoje. Děti jsou ze školy nadšené i po pěti letech, co tam chodí. A zajímaly nás i další věci jako například přírodní stavitelství nebo permakulturní zemědělství, tak jsme si řekli, že by bylo dobré všechny ty oblasti nějak propojit. Brzy jsme zjistili, že bude nejlepší jít cestou spolupráce v rámci větší skupiny.

V čem se taková ekovesnice nejvíc liší od běžné?

Ekovesnici můžeme vnímat jako soužití lidí, kteří mají společný záměr žít v souladu s přírodou a ostatními, žít udržitelně v oblasti sociální, ekologické i ekonomické a současně inspirovat okolí. Náplní kurzu, který jsem absolvoval, jsou právě tři základní oblasti udržitelnosti a také holistické vnímání světa.

Co se týká sociální udržitelnosti, v Čechách není moc dobře podchycená. Měla by být založená na empatické komunikaci, skupinovém rozhodování, řešení konfliktů nebo komunitních projektech. U nás zatím žádný ucelený program ani směr, který by šel touto cestou, není, ale postupně se začíná objevovat. Ekologická část je naopak už poměrně dost vidět, ať už to jsou zárodky přírodního stavitelství nebo různé realizace obnovitelných zdrojů energie či projekty v permakultuře na úrovni individuálního bydlení.

Poslední ekonomická dimenze může být postavená na solidární ekonomice, která propojuje výrobu a pracovní sílu, ale i spotřebu, stejně jako investice do uzavřeného cyklu. Pokud se tento ekonomický cyklus podpoří lokální měnou, může mít významný dopad na rozvoj regionů. V neposlední řadě je tu také snaha o přiblížení se bezodpadové ekovesnici.

Bude tedy ekovesnice schopná zajistit veškeré lidské potřeby?

Naše ekovesnice se bude zaměřovat jen na zajišťování základních lidských potřeb. Časem bychom rádi dosáhli regionální soběstačnosti. Zaměřujeme se na zajištění zdravých potravin bez chemie a GMO díky permakulturnímu zemědělství, společnému skladování a možnosti společného vaření. Chceme také zajistit udržitelné přírodní bydlení, energii z obnovitelných zdrojů, pitnou i užitkovou vodu díky permakulturnímu designu a maximálnímu zadržení vody v přírodě a k tomu vědomé vzdělávání dětí i osobní a duchovní rozvoj.

Jak bude ekovesnice vypadat?

V jejím centru plánujeme společné sdílené budovy pro odpočinek, stravování, také dětský koutek, knihovnu, odpočinkovou místnost i pracovní prostory a dílny. Samotný návrh ekovesnice bude mít různé zóny od společných, jako jsou dětské hřiště, přírodní koupání, zázemí školky a školy, permakulturní zemědělství, venkovní kuchyně, bylinkové pole pro přírodní medicínu nebo divadlo, až po privátní, v nichž budou domky s malou zahrádkou či tichá odpočinková meditační místa v lese nebo divočině.

Součástí ekovesnice bude také částečné zajištění pracovních pozic především zkrácenými úvazky, ale i prostory pro práci na dálku nebo experimentální místa pro aplikovaný výzkum společně s univerzitami a výzkumnými ústavy. Na reálných příkladech bude možné následně vybudovat třeba i větší vzdělávací centrum pro širší veřejnost, které bude oddělené od samotné ekovesnice. Tady se hodně inspirujeme od již rozvinutých zahraničních ekovesnic.

V jaké fázi zakládání teď jste?

Klíčem k vybudování ekovesnice není ani tak pozemek a budovy jako spíš ono společenství. Je to něco podobného jako v manželství. Také hned nejdete společně kupovat byt, ale nejdříve se musíte trochu oťukat a poznat navzájem. A v té fázi se teď nacházíme. Postupně vytváříme pracovní skupiny zaměřené na osvětu, ekonomiku, technologii, stavebnictví, vzdělávání a další. Tvoříme nové stránky, přecházíme na G-suite pro zlepšení komunikace a sdílení, diskutujeme rozdělení zodpovědností mezi společenství a mezi jednotlivce i ekonomický model a podnikatelský plán, začínáme se připravovat na tvorbu prvních mobilních domů i formovat základy vědomého vzdělávacího systému a naší lokální měny. Je to opravdu velmi zajímavé.

Kolik lidí ve vaší komunitě aktuálně je?

Máme tři typy členství – kmenové, tam jsme teď tři, pak jsou čekatelé, těch je nyní asi dvacet, a poslední skupinka jsou podporovatelé, těch je asi pětatřicet. Věkové složení je naprosto různé, cílem ostatně není vybudovat jednogenerační, ale spíše různorodou skupinu. Zajímavé je, že hodně často jsou to mladé rodiny, které začínají uvažovat o tom, jak žít dál udržitelně. To je takové naše jádro.

A jak to vypadá s pozemkem?

Zatím máme pro jeho výběr definovaná kritéria. Pozemek by měl mít minimálně 24 hektarů a nacházet se ve Středočeském kraji, s možností výstavby a vodním zdrojem. Ideálně s dojezdem do jedné hodiny od Prahy, protože chceme být i součástí celkové transformace, která by měla být podporována státem. Máme dohodu, že každý člen zaplatí vstupní poplatek 300 tisíc korun a pak skrze společnost, pravděpodobně půjde o družstvo, pozemek koupíme.

Díky novým členům se zkušenostmi ze zahraničí uvažujeme i možnosti nižšího vstupního poplatku a realizaci dárcovských kampaní. Další možností pro získání pozemku je také pronájem s budoucím možným odkupem. Doufám, že už letos získáme pozemek a posuneme se do realizace včetně celkového permakulturního návrhu ekovesnice. A budeme také rádi za tipy.

Koukala jsem, že pořádáte i kurzy...

Ano, je dobré se doučit to, co nám nikdo neřekl ve škole. První kurz se týká empatické komunikace, tedy komunikace, při které jeden druhého nehodnotíme, ale zaměřujeme se na pocity a potřeby. Druhý je o sociokracii, tedy o tom, jak dělat skupinové návrhy a skupinová rozhodnutí a jak ve skupině spolupracovat, a třetí kurz je zaměřený na řešení konfliktů, které mohou být v rovině osobní i skupinové. Tyto kurzy dávají základ komunitních dovedností, které by měl mít každý kmenový člen.

Na druhou stranu to, že člověk absolvuje kurz, ještě neznamená, že se bude taky tím, co se naučil, řídit...

Ano, proto říkám, že je to základ, protože jedna věc je, co se naučíme na kurzu, a potom jakým způsobem to aplikujeme. Teď tedy postupně zakládáme jednotlivé pracovní skupiny a snažíme se aplikovat sociokratické kruhy v rámci našeho spolku tak, abychom ty znalosti z kurzů reálně používali.

I přes různé kurzy ale určitě může nastat situace, že někdo „nezapadá“, porušuje pravidla nebo se snaží na ostatních přiživit. Jak se tohle v těch zahraničních ekovesnicích řeší?

Když si dohody a pravidla nastavujeme společně, pak bychom měli i přirozeně mít snahu je respektovat. A pokud se to neděje, nejdříve daného jedince třeba upozorníme, že někde to úplně nevychází nebo že potřebujeme něco změnit. Také se díváme na to, zda pravidlo porušuje jen jeden člověk nebo víc lidí a zda je to pravidlo vůbec dobré. Může tedy nastat i sebereflexe, kdy si řekneme, že dohodu jsme sice uzavřeli, ale asi nejsme v současnosti schopni ji dodržovat, takže ji buď můžeme upravit, zrušit, nebo pokud se jedná jen o jednotlivce, pracovat pouze s ním.

Když někdo porušuje pravidla, většinou je to proto, že není uspokojená nějaká jeho potřeba, což je klíč k tomu, jak s tím člověkem pracovat. A pokud ani jedna z možností nevyjde, pak přichází hlasování o tom, jestli ten člověk má v tom společenství zůstat.

Kdo o tom rozhoduje?

Takzvaný Velký kruh, který je složený prakticky ze všech členů, ale jsou tam významné rozdíly podle členství. Kmenový člen má možnost hlasovat, rozhodovat a být volen, člen čekatel má možnost vyjádřit své stanovisko, a to jak v průběhu tvorby návrhů, tak i v rámci hlasování. Díky tomu vnímáme, jak bude zapadat do skupiny, až když bude kmenový člen, a podporovatel má možnost se zapojovat do návrhů. Velký kruh následně rozhoduje souhlasem, to znamená, že pokud není vznesena oprávněná námitka, je návrh přijat.

Mluvil jste o lokání měně. Jak by to fungovalo?

Je to takový doplněk k naší běžné české měně. Lokální měnu, které pracovně říkáme konvalinky, je možné získat buď za odvedenou práci, nebo jednostrannou směnou za české koruny. Tuto druhou možnost budeme otevírat pro menší investory, kteří nás budou moci finančně podpořit a zároveň v budoucnu dostat vyplacenou svou investici v naturáliích v podobě našich budoucích produktů a služeb. Tím můžeme na začátku získat finanční prostředky a zároveň do budoucna získat i své zákazníky.

V současnosti jsme všichni dobrovolníci a každý z nás má založený konvalinkový účet, kde se pomocí čtyř sazeb přepočítávají naše hodiny na konvalinky. Tuhle měnu je samozřejmě možné utratit pouze lokálně, tudíž se člověk automaticky stává zákazníkem ekovesnice. V současnosti máme možnost čerpat konvalinky v podobě slev na naše interní kurzy. V budoucnu předpokládáme, že část příjmů za odvedenou práci bude proplacena v lokální měně a část v českých korunách. Lokální měnou následně budeme moci zaplatit za produkci ze zemědělství, možnost společného stravování, interní opravy, vzdělávací kurzy nebo vzdělávání pro děti či vzájemnou výpomoc. Tento typ lokální měny funguje v některých ekovesnicích a postupně se šíří díky důvěře do přilehlých regionů.

Jak to tam bude se soukromým majetkem? To bude takové to „všechno patří všem“?

Do tohoto modelu úplně nesměřujeme, ale náklady na stravování a bydlení budou sdílené. To znamená, že přejdeme například na centralizované stravování, které bude zásobované přes centralizovaný nákup a také z naší společné farmy. Díky tomu, že i další věci, například internetové připojení nebo energie, budeme nakupovat hromadně, budeme schopni jít na velkoobchodní ceny, které pro normální domácnosti nejsou dostupné. Zároveň přesuneme rodinnou administrativu s placením účtů a vyjednáváním s dodavateli na úroveň ekovesnice.

A co se týká vlastnictví, tak jednotliví kmenoví členové budou mít v rámci naší ekovesnice své podíly v jednotlivých družstvech. Z pohledu práva je to úplně stejné jako zapsání v listu vlastnictví. Pozemky, některé společné prostory a infrastruktura budou zajištěny skrze vstupní členský vklad, ale i skrze investory, případně dárce, nebo pokud to bude možné i přes nějaké dotace. Kmenový člen může mít vklady v družstvech třeba za společné užívání pozemku a sdílených prostor. Počítá se i s vkladem do soukromého pozemku a stavby. No a při odchodu z ekovesnice mu bude následně vyplacen vklad ponížený o administrativní poplatky. Ještě diskutujeme, zda bude zohledněna ve vyplacených podílech inflace či tržní hodnota nemovitostí. Díky družstevnímu vlastnictví budeme schopni zachovat a rozšiřovat myšlenku ekovesnice i v případě odchodu členů. S možností osobního vlastnictví v současnosti nepočítáme.

To, že budete mít vlastní vzdělávání, zemědělství a životní styl, budí dojem, že se chcete ze společnosti tak trochu vydělit. Jak důležitá pro vás bude spolupráce s okolním světem?

Určitě chceme spolupracovat v co největší možné míře. Propojenost může být například na úrovni pořádání různých osvětových festivalů nebo společenských akcí, kterých se už teď účastníme. Stejně tak může být na úrovni ekonomické, kdy budeme schopni regionu dodávat například některé potraviny nebo služby. A my naopak využijeme „venkovní“ zemědělství nebo odborné síly v řemeslech, znalostech a dovednostech. A na úrovni ekologické si můžeme pomáhat k různým změnám, a to jak v jednání se zastupitelstvy okolních měst, tak širší veřejností.

V současnosti jsme už v kontaktu s významnými univerzitami jako například ČVUT, Univerzita Karlova nebo VŠCHT a spolupracujeme s různými organizacemi a experty jak ve světě, tak i v naší republice. Jedná se například o Světovou síť ekovesnic, Ecolize, Bioregional UK, Permakultura CS a další.

Hodně často se ve světě děje, že když se ekovesnice začne rozšiřovat, postupně začíná své myšlenky díky reálným příkladům šířit dál, pomáhá v rámci regionu i v dalších městech a snaží se směřovat k většímu souladu s přírodou a lidmi, je inspirací pro ostatní. Zároveň třeba ekovesnice Findhorn ve Skotsku nebo Damanhur Federation v Itálii jsou s okolím natolik propojené, že už není možné přesně určit jejich hranice, a celý region začínají transformovat, což je i naším cílem.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Zeměsouznění