Žil jsem dlouho v přesvědčení, že na mě na Prvního máje 1986 spadl radioaktivní mrak. Když se nad tím dnes zamyslím, nebyla to až tak bláznivá představa. Necelý týden po výbuchu reaktoru typu RBMK u města Pripjať, který se opticky i zvukově ozval 26. dubna 1986, jsme se s partou spolužáků z gymnázia ulili z prvomájových oslav. Vyrazili jsme na Barrandovskou skálu a, co čert nechtěl, pořádně při tom promokli. Státní rozhlas už tehdy hlásil nějakou drobnou “poruchu v Černobylu”, tedy v místě, které jsem si zprvu omylem zařadil na Balkán.
Svobodná Evropa v dalších dnech varovala, že v Německu a Rakousku kvůli radioaktivitě nepouštějí děti na ulici, proto jsme se při hodině fyziky nenápadně zeptali profesora, jestli nám z Černobylu taky něco nehrozí. Jeho obrýlená tvář nasadila skeptický výraz, zamumlala něco o běžných technických závadách a doporučila nám, ať se nezabýváme hloupostmi.
Rekordní nasazení a sběr hub
Dnes můžeme na mapách a animacích sledovat, jak se radioaktivní mrak šířil Evropou (a 1. května 1986 už vskutku pršel na ČSSR), a z tajných měření půdy vyčíst, že nejvíce cesia se nacházelo v Jeseníkách, na Vysočině a na Barrandovské skále (dělám si legraci, ale jen trochu). O tom jsme tehdy neměli tušení, takže jsme Černobyl častovali pubertálními vtipy.
Rekordní úrodu hub (nikdy v životě jsem nenasbíral tolik hřibů jako v létě 1986) jsme třeba dávali do spojitosti s výbuchem. Na východě Ukrajiny se mezitím – v naší blažené nevědomosti – odehrávaly skoro válečné manévry, bylo nasazeno 100 tisíc vojáků a 400 tisíc civilistů. Celé to vyšlo na 18 miliard rublů (rubl se tehdy prodával za jeden dolar).
Nad věrností obrazu a gest herců užasne i ten, kdo vyrůstal v sovětském bloku.
Celkem jasný obraz o události, která paralyzovala západní veřejnost a tu východní zanechala v temném a odevzdaném klidu (cyklističtí reprezentanti ČSSR třeba týden po havárii odjeli závodit do Kyjeva), si mladá generace mohla udělat ze seriálu Černobyl na HBO. Ten se stal jedním z nejsledovanějších a divácky nejúspěšnějších projektů svého druhu. Je to neuvěřitelné – ale švédský režisér Johan Renck čaruje podle amerického scénáře (od Craiga Mazina) s převážně britskými herci tak dobře, že nad věrností obrazu a gest herců užasne i ten, kdo vyrůstal v sovětském bloku.
Film versus skutečnost
Natáčení probíhalo v litevské elektrárně Ignalina, postavené podle stejných plánů jako Černobyl (měla dokonce stejné reaktory). Rezidenční čtvrť (taktéž Litva) je od dokumentárních záběrů ukrajinské Pripjati k nerozeznání.
Ze scén, ve kterých si jdou pracovníci elektrárny na smrt, mrazí. Nebo spíš žhaví...
Z likvidace havárie existuje bohatá filmová dokumentace – prohlédněte si záběry robotů (sovětské lunární modely) i “biorobotů” (dělníci s lopatou shazující vysoce radioaktivní grafit zpět do doutnajícího reaktoru) v seriálu a na dobových záběrech a najdete sotva rozdíl. Totéž platí pro evakuaci, pro vrtulníky shazující písek do jícnu reaktoru, pro vojenské odvedence střílející domácí mazlíčky opuštěné majiteli kvůli kontaminaci spadem.
Nechceme snad veřejně ponížit mocnost, která se nejvíce ze všeho děsí veřejného ponížení.
Dramaturgie plní účel – přiblížit divákovi uvažování sovětského středního managementu i nomenklatury v extrémní situaci. Ani aparátčík nechce obětovat životy pro nic za nic, ale zároveň má hrůzu z přijetí odpovědnosti a nesmí připustit neúspěch sovětské techniky, takže vlastně probíhá masová vražda z nutnosti. KGB se děsí mnohem více “protisovětské kampaně” v západním tisku než údajů z dozimetrů a vnutí toto uvažování ostatním v politbyru. „Nechceme snad veřejně ponížit mocnost, která se nejvíce ze všeho děsí veřejného ponížení,“ domlouvá filmový místopředseda Rady ministrů Ščerbina vědcům.
V čem to nesedí
Většina hlavních postav se až neskutečně podobá předlohám a neříkají nic radikálně odlišného od toho, co by historické osobnosti neřekly nebo neučinily, přesto je třeba říci, že v některých detailech se dílo se skutečností rozchází. Jejich krátký výčet však není kritikou – jen připomínkou, že nesledujeme dokument či dokudrama, k čemuž by nás právě cit pro detail mohl svádět.
Ztvárnění Gorbačova je slabou stránkou snímku – tehdejší sovětský vůdce vystupuje jako nějaká moderní verze Stalina.
Valerij Legasov – herec Jared Harris se akademiku Legasovovi velmi podobá a sdílí míru jeho zděšení, skutečný Legasov byl ovšem váhavější a nerozhodoval se sám. Byl obklopen spolupracovníky (v díle je reprezentuje fiktivní Chomjuková), vystupoval více jako vyšetřovatel a méně jako jediný likvidátor katastrofy znalý hloubky problému. Cítil se spoluviníkem exploze (zamlčel inženýrům vady reaktoru), jako loajální komunista ale chápal systém a neviděl jej tak “zvenčí”, téměř očima člověka 21. století, jako jeho filmový protagonista.
Boris Ščerbina – Stellan Skarsgard se předloze také trefil do podoby, i když skutečný zástupce Rady ministrů Ščerbina nevystupoval tak sebejistě, s Legasovem byl od počátku v kolegiálním vztahu, podobně ale naslouchal mnoha dalším odborníkům a hlavně vojákům – třeba generálu Antočkinovi (organizoval shazování písku na reaktor) či generálu Tarakanovovi (odstraňoval grafit ze střechy).
Emily Watson jako typická jaderná fyzička z Minsku
Další hrdinové – ztvárnění Gorbačova je slabou stránkou snímku – tehdejší sovětský vůdce vystupuje jako nějaká moderní verze Stalina. Skutečnost je taková, že byl první tři týdny až trapně pasivní – píše třeba Victor Sebestyen v knize Revolution 1989. Reakce profesionálů a dobrovolníků byla naopak obětavější. Zaměstnanci se k vypínání přívodu vody hlásili sami, horníci z Tuly a “bioroboti” pracovali bez odmlouvání, tehdejší novináři (třeba Igor Kostin) hovořili o neuvěřitelném sebeobětování lidí pro vlast, jež je tolik zanedbávala. Připomínalo mu to Velkou vlasteneckou válku.
Algoritmus katastrofy
Lze si fenomenální úspěch seriálu (na Rotten Tomatoes mu uživatelé zatím udělili 96 %) vysvětlit jen řemeslnou dokonalostí a dramaturgií? Patrně nikoli. Ukazuje se, že jsme jako lidský druh fascinováni katastrofou, kterou dokážou přivodit mocné stroje. Ty ji ovšem nezpůsobí – jsou proti selhání vybaveny “neprolomitelnými” bezpečnostními pojistkami a alarmy, jimiž je opatřil náš důmysl.
I elektrárna byla vybrána tak, aby se co nejvíc podobala Černobylu
„S nadsázkou lze říci, že kdyby operátoři nechali reaktor dělat, na co byl naprogramován, sám by se odstavil. Protože však měli obavy z postihu, obešli obranný systém. Studentům říkám, že ten reaktor se bránil, jak se dalo,“ komentovala pro iRozhlas havárii předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, jinak též fanynka seriálu. Věří, že v Temelíně či Dukovanech žádná havárie podobných rozměrů nastat nemůže, a dlouhodobě s ní tuto víru sdílí přes dvě třetiny české populace, což je nejvíce v celé EU.
Celý život jsem bojoval za jaderné elektrárny. Teď si myslím, že jsem to dělat neměl.
Patrně nemůže – nebude-li se obranné systémy pokoušet přelstít někdo chytřejší než šimpanz. Důmyslné pojistky technologií možná nedokáže prolomit jedinec, snad ani terorista, ale může se to zdařit skupině lidí, jejichž konfliktní motivace se nešťastně propojí. Skupina lidí s vlastními frustracemi, ješitností, touhou po uznání či hrůzou ze selhání – prostě lidé s lidskými vlastnostmi. Právě to se událo v Černobylu.
Co teď? No, teď už to asi neucpeme...
Není to jediná katastrofa, jež postrádá konkrétního viníka. Viníkem je řetězec selhání, řetězec tak nepravděpodobně pospojovaný, že se téměř rovná “algoritmu” katastrofy. Jeden článek si přál vyznamenání (ředitel Brjuchanov), jiný se bál ostudy (inženýr Ďatlov), další nepřikládal váhu informaci (operátor sledující údaje o výkonu reaktoru), o jejíž závažnosti jej jiný článek (konstruktéři) nesměli informovat, neboť si to nejdůležitější článek řetězu (KGB) nepřál. Na konci toho řetězce se jeden konkrétní stroj (RBMK) utrhne ze řetězu a spustí řetězovou reakci (nekontrolované štěpení), kterou nepředpokládali ani testovači reaktoru.
Mlha nad Smolenskem i nad Barrandovem
Nedaleko Pripjaťi se nedávno pospojoval jiný řetěz chyb a selhání – a zabil rovnou polského prezidenta s doprovodem. Ani havárie letadla u Smolenska neměla pouze jednoho viníka. I tady nějaké přístroje (výškoměr) ukazovaly nějaké špatně vyhodnocené údaje. I tady před pádem zvonil alarm, který ignorovali sami “operátoři”, v tomto případě piloti. Měli k tomu své “lidské” důvody. I tady vznikl “algoritmus na jedno použití” – ten se na pár vteřin zjeví, způsobí katastrofu, udiví unikátním průběhem událostí a jako neopakovatelný úkaz zase zmizí.
Za slova “reaktor” a “lidský faktor” si nakonec můžeme dosadit ledacos – třeba umělou inteligenci, strojové algoritmy obsluhující finanční toky, obyčejné letadlo nebo Facebook.
Rusové podobně jako Češi věří své technice a svým vědcům. Jeden z nich krátce předtím, než spáchal sebevraždu, napsal toto: „Celý život jsem bojoval za jaderné elektrárny. Teď si myslím, že jsem to dělat neměl. Nepřítel není ukryt v technice. Nepřítelem není typ letadla, typ reaktoru, typ energetiky. Hlavním nepřítelem je samotný způsob utváření procesů, plně závislý na člověku. Tedy lidský faktor. Dříve jsme se na bezpečnost dívali jako na ochranu člověka před vlivy techniky. Dnes musíme techniku chránit před člověkem.“ Tím vědcem byl Valerij Legasov.
I to je poselství Černobylu. I proto jeho havárii po desítkách let od katastrofy tak uhranutě sledujeme. Za slova “reaktor” a “lidský faktor” si nakonec můžeme dosadit ledacos – třeba umělou inteligenci, strojové algoritmy obsluhující finanční toky, obyčejné letadlo nebo Facebook. Další lidské a nelidské faktory (např. státní aparát) pak zajistí, aby se chyba zamlčela a multiplikovala – a vy se vůbec nedozvíte o žlutém obláčku nad Barrandovskou skálou.
Reklama
foto: HBO, zdroj: Seriál Černobyl na HBO
