Před několika týdny, konkrétně 18. dubna, jsme si připomněli šedesát pět let od úmrtí otce teorie relativity a geniálního fyzika Alberta Einsteina (narozen 14. března 1879 v Ulmu). Ano, jako fyzik geniální, s vysokou inteligencí, horší to bylo s jeho inteligencí sociální. To se ale změnilo s hrozbou třetí světové války, která měla být i první jaderná.
Některé jeho počiny v této oblasti dokonce přivedly několik jeho životopisců na myšlenku, zda náhodou netrpěl autismem. Nejnověji odborníci soudí, že by na vině mohl být Aspergerův syndrom. Ale nebudeme se tady zabývat jeho kompletní biografií, to už udělali mnozí. Snad o nikom jiném na světě nebylo napsáno tolik knížek a článků. Mimochodem, jednou z nejoceňovanějších je „Einstein. Jeho život a vesmír“ od slavného autora biografické literatury Waltera Isaacsona, z níž jsme také některá data čerpali.
Z matematiky nepropadl
Pochopitelně, že v tomto množství biografií se objevila také spousta mýtů a omylů. Nejtradovanějším je asi ten, že ve škole propadal z matematiky, což bývá rodiči nepříliš ve škole prospívajících dítek často využíváno k výzvě ve stylu: „Snaž se, ještě to můžeš dotáhnout daleko. Podívej se, takový Einstein, měl kouli z matiky, a kam to dotáhl, dostal Nobelovu cenu!“
Je důležité podporovat individualitu, protože jen individuální člověk může přijít s novými myšlenkami.
Omyl vznikl tím, že ve švýcarské škole měli známkování od jedné do šesti, přičemž šestka byla nejlepší a jednička nejhorší. Pravda, na vysvědčení měl mladý Albert Einstein i jednu trojku, ta však byla z francouzštiny. Výborný prospěch však neznamenal, že by Einstein neměl na různých stupních škol problémy. Později prohlásil, že „je důležité podporovat individualitu, protože jen individuální člověk může přijít s novými myšlenkami.“
Takhle to ale na školách neformuloval. K jeho škodě se v něm začal probouzet odpor k direktivnímu způsobu řešení problémů, zatímco on dával přednost tomu kreativnímu. Zároveň se tedy dostával do konfliktu s autoritářskými přístupy.
Pomalejší, ale důkladný
To mu ostatně zůstalo po celý život. Byl sice považován za poněkud pomalejšího studenta (příčinou mohla být dyslexie), ale tím hlavním důvodem bylo to, že se u každého problému snažil dostat k jeho kořenům. Sám k tomu říkal (výjimečně s patřičnou dávkou sebechvály), „že je jen hrstka z nás schopna proniknout do vědy tak hluboce, aby ji mohla do důsledku pochopit a nalézat nové teorie“.
Einsteinovi životopisci poukazují na to, že jeho matka Paulina ho vedla v dětství k přehnané samostatnosti.
Jinak byl ale v posuzování svých schopností skromný a to se týkalo i jeho soukromého života. Minimalizoval například svůj šatník, i když podle jeho známých to bylo kvůli tomu, aby nemusel přemýšlet, co si ten den obléknout. Nicméně byl Albert Einstein mezi přáteli oceňován kvůli přátelské povaze a, světe div se, kvůli svému originálnímu smyslu pro humor. Ten dokládá i jeho snad nejznámější fotografie, jejíž autor chtěl po slavném fyzikovi, aby se mu do objektivu usmíval.
Citová osamělost plus nezájem
Již jsme se tu ale zmínili, že sociální inteligence Alberta Einsteina vykazovala jisté nedostatky. Někdy se to dalo vysvětlit tím, že se soustředil na řešení fyzikálních problémů, ale ne vždy. Příkladem mohou být vztahy k rodině. Einsteinovi životopisci poukazují na to, že jeho matka Paulina ho vedla v dětství k přehnané samostatnosti, což prý způsobilo pocit citové osamocenosti. V roce 1903 se Einstein oženil s matematičkou Milevou Maričovou, která mu pomáhala s výpočty v jeho raných pracích, nikdy ji ovšem neuvedl jako spoluautora.
Páru vědců se nejdřív narodila dcera Lieserly, o níž rodiče nejevili zájem, a tak skončila zřejmě v adopci. Pak se narodili synové, nejdříve roku 1904 Hans Albert a poté Eduard. Mileva se musela věnovat rodině a domácnosti a slavný fyzik ji už nepotřeboval. Pravda, vzal celou rodinu do Prahy, kde získal profesuru, ale nejraději byl o samotě a pracoval na svých teoriích. Mileva zůstala sama s dětmi a bez peněz, takže jí museli pomáhat přátelé. Albert Einstein si většinou se starším synem vyměňoval dopisy, i když ho zval i na prázdninové výlety, především však chtěl, aby Mileva přistoupila na rozvod. Ta nakonec, když jí a synům přenechal finanční odměnu za Nobelovu cenu, souhlasila.
Manželka jako pečovatelka
V únoru 1919 proběhl rozvod a hned v červenci se Einstein oženil se svojí sestřenicí Elsou Löwnethalovou. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Možná můžeme říci naštěstí, protože laureát Nobelovy ceny se opět vrhl do samotářského bádání, k čemuž mu Elsa poskytla volné pole a spíše než manželkou se stala jeho ošetřovatelkou. To Einsteinovi vyhovovalo. Vzal sice Elsu na přednáškové turné po Asii, ale až do její smrti v roce 1936 byla pro něj spíš zázemím než partnerkou.
Samotáři mají čas přemýšlet, hledat pravdu, poddávat se zvědavosti. Buďte samotář a váš život bude mít význam.
Nástup Adolfa Hitlera k moci znamenal pro vědce z židovské rodiny a osočovaného, že vytváří „židovskou fyziku“, jediné – odchod z Evropy. Útočiště našel v americkém Princetonu. To už se angažoval i ve veřejném životě. Přestože byl spoluautorem dopisu prezidentu Rooseveltovi, v němž se vědci zasazují o to, aby USA získaly atomovou zbraň dříve, než tak učiní nacistické Německo, stal se přesvědčeným pacifistou. Z té doby také pochází jeho výrok o případné třetí světové válce, po níž se už v té čtvrté bude bojovat jen kameny a klacky.
Proměna a společenská angažovanost
Albert Einstein se už neuzavíral, s Albertem Schweitzerem a Bertrandem Russellem bojoval proti jaderným testům, podporoval sionismus a židovské osídlení na Blízkém východě (Izrael mu dokonce nabídl post prezidenta, což Einstein odmítl s tím, že k výkonu tohoto povolání postrádá nutné lidské vlastnosti), protestoval také proti politickým procesům v komunistickém Československu a v telegramu Klementu Gottwaldovi orodoval za milost pro Miladou Horákovou a další odsouzené v tomto monstrprocesu.
Teoretická fyzika už v jeho případě povolila své objetí a dala prostor pro Einsteinovo člověčenství. Pravda, nástup kvantové mechaniky, která si nerozumí s jeho teorií relativity, mu zúžil prostor v bádání, navíc se fyzik stal osobou jaksi veřejnou a nemohl se zavírat. Kdo ví, jestli si před svou smrtí v roce 1955 ještě vzpomněl na to, co napsal v jednom z dopisů kolegům: „Samotáři mají čas přemýšlet, hledat pravdu, poddávat se zvědavosti. Buďte samotář a váš život bude mít význam.“ Tak co, pomohla někomu koronavirová vynucená samota k převratnému objevu? Času jsme měli dost a možná ještě budeme mít...
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Bigraphy.com