Občas se objeví nějaký nový pojem, o jehož smysluplnosti člověk musí pochybovat. Mezi ně patří i pojem „cancel culture“. Má jít o kulturní situaci, v níž se momentálně nacházíme, kdy není možné vyjádřit svobodně jakýkoli jiný názor, než jaký zastává (jindy) liberální levice, ale spíše radikální levice, případně tzv. woke culture, kultura „probuzených“ a politicky-korektních. Pokud se tedy někdo vyjádří tak, že vzbudí dojem, že se jedná o rasistický, xenofobní, homofobní nebo transfobní výrok, zažije jednak prudkou internetovou šikanu a jednak může přijít o svou práci, nebude nadále vpouštěn do masových médií, případně pro něj nebude místo u diskusního stolu na různých veřejných akcích či na akademické půdě. Bude vypískán či rovnou „de-platformován“, zbaven možnosti mít platformu pro vyjádření. Součástí cancel culture má být i zakazování či stahování filmů a seriálů z oběhu.
První otázka, kterou si musíme klást, je, zda je „cancel culture“ něco nového a zda je skutečně doménou „nové levice“. Kolikrát jen museli za poslední dekády různí editoři a šéfredaktoři slyšet a číst od svých čtenářů, že jim ruší předplatné? Jak víc chcete dát někomu najevo, že jeho názory nechcete poslouchat, jak víc můžete něčí názory pro sebe zrušit? A není to úplně běžná praxe? Po druhé světové válce víceméně všechna světová média „de-platformovala“ neonacisty a popírače holocaustu. V USA zase po válce sepisovali republikáni tzv. černé listiny, na nichž byli uváděni (často jen údajní) komunisté, kteří pak měli mnoho let zakázáno pracovat v Hollywoodu a v novinách. Pokud budete hledat, kdo v českém prostředí uděluje nejvíce banů na Facebooku, tak je to Tomio Okamura z SPD a lidé, co stojí za stránkami Andreje Babiše. Přesně tyto strany nechtějí, aby o nich někdo říkal nepříjemnou pravdu a poukazoval na jejich lži, manipulace a demagogie. A pokud budete pátrat, kdo první přišel s pojmem „cancel culture“, zjistíte, že vychází z kruhů tzv. alternativní pravice, alt-right čili jenom překabátěných, zdánlivě slušnějších nácků.
Dopis 150
Začátkem července vzbudil rozruch otevřený dopis v magazínu Harper´s Bazar, kde 153 osobností veřejného života vyjádřilo znepokojení nad tím, jak je dnes omezována veřejná debata. Byli mezi nimi spisovatelé Salman Rushdie či Martin Amis, spisovatelky J. K. Rowling a Margaret Atwood, filosof a levicový aktivista Noam Chomsky, filosof Steven Pinker (přesně na opačné straně politického spektra), publicistka a feministická aktivistka Gloria Steinam, historička Anne Applebaum, konzervativní komentátor David Brooks, středově orientovaný Fareed Zakaria, liberální politolog Francis Fukuyama, novinář a spisovatel Malcolm Gladwell, šachista Garri Kasparov a nepřekvapí podpis velkého smiřovatele liberálů a konzervativců psychologa Jonathana Haidta.
Podstatné je, že celý dopis vůbec neobsahuje termín „cancel culture“ – právě s ohledem na jeho původ v neonacistické scéně – a mluví o „illiberalismu“ či jednodušeji ne-liberalismu, který v současné době nejsilněji reprezentuje Donald Trump. Výzva pak říká primárně to, že v odporu vůči tomuto ohrožení demokracie, jaké Trump představuje, „nemáme svolit k tomu, abychom se zatvrdili v našich vlastních dogmatech a nátlaku. Toto už zneužívají pravicoví demagogové“. Problémem onoho „Dopisu 150 osobností“ je ale hlavně zoufalá nekonkrétnost a právě většinou u konkrétních případů zjišťujeme, že ono „zrušení“ (ať už je jím myšleno cokoli) nebylo skoro nikdy jednoduché a nepřišlo kvůli prvnímu přešlapu, ale většinou dlouhodobějšímu systematickému chování. Sami signatáři dopisu jsou lidé, kteří mají absolutně volný přístup do médií, každý jim naslouchá, libovolný jejich tweet má statisíce a miliony sdílení a stovky a tisíce citací v médiích.
Oběti vlastní moci
„Cancel culture“ je tedy především způsob, jakým mocní a vlivní lidé můžou předstírat, že jsou oběti. Je to jeden ze způsobů, jak umlčet kritiku a udržet si svůj status quo. Možná jimi nejsou přímo automaticky signatáři dopisu, ale komu jinému takový přístup vyhovuje a kdo se musí schovávat za řeči o cancellingu? Přitom víme, že naopak někoho odvolat je často nesmírně těžké. O tom, že Harvey Weinstein zneužíval herečky, se vědělo 25 let a procházelo mu to proto, že pomocí vyhrožování soudem dokázal umlčovat své oběti i média. On umlčoval, nikoli byl umlčován. Samozřejmě, že v jeho případě nešlo o svobodu projevu, ale je to ukázka, co si můžete dovolit, když k tomu máte prostředky.
Vyjádřit veřejně se můžeš k čemukoliv, ale také za to neseš plnou odpovědnost, a tím pádem budeš mít přátele i nepřátele.
Terapeut Jiří Procházka k používání pojmu cancel culture na svém facebookovém profilu napsal: „Nejde o podporu debaty, diskuse, rozvoj, porozumění, ale o snahu bez zodpovědnosti říkat dehonestující a toxické věci bez sociálního postihu. Asi jako když jste nevěrný, ale odpovědnost hodíte na druhého, že za to může, protože si vás nevšímal, a nelitujete nevěry, ale že se na ni přišlo. A odmítáte sankci, jako je ukončení vztahu, jež by možná nepřišlo, kdybyste právě přijali odpovědnost.“ Martin Kámen se pak vyznal zase tímto způsobem: „Jako umělec zápasím s cenzurou celý život. Nicméně si je potřeba uvědomit rozdíl mezi cenzurou a respektem, svobodou a odpovědností. To je princip demokracie. Vyjádřit veřejně se můžeš k čemukoliv, ale také za to neseš plnou odpovědnost, a tím pádem budeš mít přátele i nepřátele. Mít na něco názor je jedna věc, ale ponižovat, nerespektovat, diskriminovat něčí kulturu, národnost, orientaci, nebo barvu pleti, dehonestovat a myslet si, že na to mám nárok, protože máme svobodu projevu, je omyl. Je to o osobním přístupu k sobě a ostatním a opět za to neseš plnou odpovědnost.“
Neomezená svoboda slova neexistovala a neexistuje
V době sociálních sítí, kdy se informace šíří rychle a emoce stoupají rychle, musíte být zkrátka opatrní, co říkáte, a není to pokrytectví, ale slušnost, vlastně taková ta staromódní, konzervativní vlastnost. Představa, že tu dříve byla jakási neomezená svoboda slova a teď se to pokazilo, je historicky naivní a nesprávná. Největší společenské uvolnění nastalo až v 60. letech minulého století, ale ani od té doby jsme si pořád ještě nezvykli na přítomnost požadavků všech marginalizovaných skupin. Biti a umlčováni na ulicích jsou i dnes úplně jiní lidé než signatáři daného dopisu či ti, kteří píší pohoršené statusy, že se „svět zbláznil a směřujeme k nové totalitě“.
Když se dnes onen legendární „stárnoucí heterosexuální bílý muž“ diví, co se kolem něj děje, chce se od něj jen kousek empatie k těm druhým/jiným. Nechce se po něm stud za svou identitu. Jen uvědomění, že nemá stejná privilegia jako dřív. Že o nic ale nepřichází, jen se ostatní dostávají, pořád vzdáleně, na jeho úroveň.
Nesrine Malik pro Guardian napsala: „Kdykoliv mluvím s lidmi, kteří se najednou obávají cancel culture, pokaždé si nejdřív pomyslím: ‚Kde jsi byl/a posledních deset let?‘ Byla jsem v online prostoru dost dlouho na to – a stejně jako mnoho ostatních jsem tu byla kritizovaná a obtěžovaná – abych věděla, že co někdo chápe jako nový vzorec virtuální cenzury ze strany morálních puristů, je v první řadě příběh o internetu, nikoliv o ideologii nebo identitě. Pokud se kritici cancel culture bojí, že jsou názory, příspěvky a texty neustále hlídány rostoucí skupinou haterů, obávám se, že přichází na večírek extrémně pozdě. Nedokážu si vzpomenout na dobu, kdy jsem něco napsala nebo zveřejnila, aniž bych nepřemýšlela o tom, kolika nesprávnými způsoby to může být vyloženo a jestli se ubráním, když k tomu dojde. Už to ani není vědomý myšlenkový proces, je to instinkt.“ Jinými slovy, umlčování jsme jako lidstvo zažívali vždy a mnohem déle ho zažívali ti chudší, tmavší, ti, kteří se nevejdou do sexuálních norem, mnohem více ho zažívaly ženy než muži. A snahy o umlčování a šikana přicházela dříve mnohem více z úplně opačné strany, než je „levice“ nebo „menšiny“. Když se dnes onen legendární „stárnoucí heterosexuální bílý muž“ diví, co se kolem něj děje, chce se od něj jen kousek empatie k těm druhým/jiným. Nechce se po něm stud za svou identitu. Jen uvědomění, že nemá stejná privilegia jako dřív. Že o nic ale nepřichází, jen se ostatní dostávají, pořád vzdáleně, na jeho úroveň.
Rušení? Jaké rušení?
Když vezmu pouze svůj obor, v němž se orientuji, musím se ptát, co vlastně bylo v kinematografii za poslední dobu zrušeno? Vždyť největší kauza se stažením Jihu proti severu z HBO bylo jen plácnutí do vody a po čtrnácti dnech se snímek vrátil zpět s vysvětlujícím komentářem o dějinách rasismu. Největší filmová čistka proběhla už dávno, v 60. letech, po zrušení rasové segregace, kdy se spousty rasistických filmů prostě přestaly dál hrát a vyrábět. Utrpělo tím umění a lidstvo? Největším omezením v dějinách americké kinematografie byl Hayesův kodex, který v jistých ohledech zaváděl tvrdší cenzurní opatření než země, kde panoval reálný socialismus a „socialistický realismus“. Že se musel přetočit snímek Všechny prachy světa s Kevinem Spaceym, byla prostá pragmatická, kapitalistická úvaha, aby projekt neskončil jako totální propadák, protože by na něj rozhodně nechodili v dostatečné míře ani ti, co se Spaceyho zastávali. Nutné je taky říct, že řada případů údajného zakazování jsou pouhé kachny a přehánění. Nedávno o tom psal Pavel Houdek do Heroine o tom, že celá kauza, že feministky jsou pobouřeny ohledně Fifinky ze Čtyřlístku, je prostě vycucaná z prstu a používá se pouze proto, aby se nemusely řešit jiné vážné problémy, o nichž feminismus opravdu mluví.
Sám jsem se teď chvilinku zabýval kauzou ohledně toho, jak byla „zakázána“ komedie Policajt ze školky s Arnoldem Schwarzeneggerem. Nejde o nic jiného, než že při filmové přehlídce v Oregonu, kde se měl uvádět daný film proto, že se v Oregonu před 30 lety natáčel, nepřišlo organizátorům dobré oslavovat přítomnost policistů ve školách. Příběh filmu je především příběhem o „polidštění“ Schwarzeneggera coby akční hvězdy, snaha o to ukázat, že je v něm i něco něžného. Jenomže za uplynulých 30 let v USA policie výrazně změnila školy k horšímu. Není to tak, že školy polidšťují policii, ale policie dělá ze škol více věznice a válečné zóny. Jakmile začnou policisté působit ve školách, začne větší kriminalizace mládeže, která se však pobytem v nápravných zařízeních nenapravuje. Snaha o zajištění pořádku represivní cestou vůbec nedopadá na úrodnou půdu, což se týká i celé falešné „války proti drogám“. Policie dnes v USA má zcela proměněnou pověst a film typu Policajt ze školky už není nevinná komedie. Promítnout místo toho na dané přehlídce dokument o černošském aktivistovi Johnu Lewisovi je určitě vhodnější. A kouknout na Policajta ve školce někdy v televizi vám nikdo nebrání. Film nebyl vymazán z historie, jen ho jednou nepromítli na jedné akci s velmi rozumným odůvodněním.
Nechci a nemůžu vyloučit, že některé případy zmiňované jako příklad cancel culture jsou na hraně absurdity. Ale velice často to tak není vůbec, nebo je případ mnohem složitější. Vždycky raději pátrejte do hloubky a zdržte se úsudku, buďte co největší skeptici a stoici. Uvědomte si, že horkokrevní křiklouni jsou na všech stranách. Nebuďte jedni z nich. Nestěžujte si hloupě, že vás nebo vaše oblíbené věci z minulosti chce někdo cenzurovat, stavte se ke kritice dospěle a naučte se ji přijímat. Mnohé námitky vůči starším filmům a jiným dílům zaznívají desítky let a zaznívaly už v době jejich vzniku. Nebyl a není v nich cenzurní osten. Je v nich naděje, že pokud určité věci uvidíme a uvědomíme si je, nebudeme je napříště dělat a dokážeme k dominantnímu stereotypu vymyslet řadu alternativ. Komerční kultura je to omezení, ona je onen diktát. Nikoli kritika klišé a stereotypů, která pomůže k větší pluralitě, a tudíž i svobodě vyjádření.
Zástupné problémy
Máme jednu základní morální povinnost. Méně se morálně pohoršovat. Zastavit rychlé myšlení našeho evolučně starého mozku a začít používat pomalé myšlení, které jsme si vybudovali během posledních tisíců let. Nesdílet, nekomentovat, nedostávat sám sebe do negativního stavu rozhořčení, nesvolávat do zbraně své soukmenovce. Mít v hlavě big picture a myslet ve velkých číslech. Vždycky najdete nějaký případ, který vám přijde šílený. Ale o kolika těch nešílených a oprávněných jste četli nebo slyšeli a proč se asi do médií dostávají hlavně ty, co mohou působit šíleně?
Jestli máme zájem na tom, aby ze společnosti zmizela hysterie „kulturních válek“, musíme si uvědomit, že musíme mladší generaci dát možnost realizovat se i na jiném poli než hádkách na internetu.
„Kulturní války“ jsou zástěrkou za to, aby se řešily větší, reálné, bolavé a komplikované problémy. Máme tu obrovskou platovou nerovnost mezi muži a ženami. Neexistuje tu spravedlivá dělba domácích prací i starosti o děti. Máme tu horší typy škol v určitých lokalitách a většinou tu panuje etnická diskriminace. Určité skupiny lidí jsou napadány nejen na internetu, ale i fyzicky v reálu a mnohem častěji pak po tomto nátlaku propadají depresím a páchají sebevraždy. Obrovské množství mladých lidí v USA je zatíženo vysokými studentskými půjčkami, těžko dosáhnou na hypotéku a budou se mít hůř než jejich rodiče. Afroameričané mají horší šanci dostat se na vysokou školu, protože čtvrtinu míst dostávají víceméně zadarmo děti z bohatých bělošských rodin, takže prakticky dosavadní „pozitivní diskriminace“ pro pár černošských atletů ničemu nepomáhá. Klimatická krize a s ní spojená vlna masové migrace jsou nezadržitelné. Příkladů tohoto druhu by se daly uvést desítky.
Jestli máme zájem na tom, aby ze společnosti zmizela hysterie „kulturních válek“, musíme si uvědomit, že musíme mladší generaci dát možnost realizovat se i na jiném poli než hádkách na internetu. A také si připustit, že generace, která dostala šanci realizovat se naplno v 90. letech, to měla se získáním pozic snazší, než mají mladší generace dnes. Hledání smíru a dohody tak musí probíhat i na jiné úrovni, než jsou debaty o kultuře.