V jaké době byste chtěli žít, kdybyste měli stroj času? Já bych se chtěl octnout v rudolfínské Praze. Ale rád bych pak zmizel před zpackaným povstáním nekatolických stavů a celou následující třicetiletou válkou. Každý máme svůj pohled na minulost. Je daný náturou, zájmy, vírou, národností a také tím, co nás učili ve škole.
Mě dějepis bavil moc, chtěl jsem být archeolog, chodil jsem do kroužku mladých průvodců Prahou, ale co si pamatuji, spolužáci velký rozdíl mezi bitvou na Moravském poli a na Bílé hoře nedělali. Většina tedy vlastně ani nevěděla, že se konaly, a proč, to už vůbec ne.
Dějiny, které jsme nezažili
Dobu temna znali, to se dobře zapamatuje, ale netušili, která doba to byla. To o Masarykovi něco znali, protože jsme se o něm nesměli učit a většinou jim to řekli doma. Nevýhodou našeho vztahu k dějinám je, že jsme je nezažili, takže si je tu více, tu méně přizpůsobujeme svojí představě.
Málokdo má čas číst kroniky a vzájemnou korespondenci aktérů minulých dějů. Spoléháme na zprostředkovatele, tedy historiky a lidi, kteří se tváří, že tu dobu znají. Je zvláštní, jak některé detaily vytažené z hloubky minulosti dokáží rozohnit současníky, aniž by o té minulosti něco skutečně znali. Ale historické zkratky a symboly fungují a patří k tomu, čemu pak stručně a nepřesně říkáme „my“.
To jen lid prostý se domnívá, že lidé graduovaní se řídí fakty, která jsou přece jasná. Odtud ta iluze, že zemi by nejlépe řídili odborníci.
Teď probíhá diskuse na sítích, v médiích, a dokonce jsem jednu takovou zažil i v hospodě, o přepisování dějin. Jedni učenci napsali něco, co jiní považovali za pitomost, a vznikla hádka. Mezi vzdělanci věc běžná. To jen lid prostý se domnívá, že lidé graduovaní se řídí fakty, která jsou přece jasná. Odtud ta iluze, že zemi by nejlépe řídili odborníci. Moje osobní zkušenost je, že když se sejdou tři odborníci, mají čtyři názory. A je jedno, zda se jedná o právníky nebo instalatéry. Což není chyba těch odborníků, ale problém složitosti světa a nedokonalosti lidského vědění a charakteru.
Složitost doby a postav
Dějiny se budou přepisovat pořád. Protože každý si na té době, kterou neznáme, najdeme něco svého. Pro jedny byl Jan Žižka národní hrdina, pro druhé lapka a zločinec. Co by se ale nemělo, je zamlčovat jasné skutečnosti. Mohli bychom se třeba shodnout, že Žižka byl skvělý velitel. Zda sloužil více dobru nebo zlu, to ale navždy zůstane na interpretaci toho kterého současníka. Jsou samozřejmě osoby jasnější. Třeba Heydrich, tam snad nikdo nebude hledat polehčující okolnosti.
Boj o minulost bude probíhat pořád. Protože to, kdo jsme „my“, si vytváříme právě mimo jiné tím, na co z té minulosti chceme navázat. Masaryk nebo Husák, chtělo by se říct dnes, a bohužel to nezní až zas tak šíleně mimo.
Hádky o současnost
Ty hádky o minulost by mohly alespoň přemýšlivé lidi vést k tomu, že by se více zajímali o věci minulé. Protože my nejsme o moc chytřejší než naši předci a obráceně. Oni dělali podobné chyby, měli podobná trápení. Znalost minulosti by nás zbavila jednak zbytečné zátěže vlastní výjimečnosti a druhak bychom tam opravdu krapet toho poučení najít mohli. Cesta k tomu je jediná. Zapomenout na většinu zprostředkovatelů a najít si knihy a texty (jsou i s obrázky) z té doby, která mě zajímá. Jedna z nejlepších rad, kterou jsem kdy dostal, zněla: Nečti životopis o někom, ale přečti si něco přímo od toho člověka. Někdy to samozřejmě nejde, třeba zrovna Žižka toho moc nenapsal, že. Ale u jiných osobností se většinou něco najde.
A hlavně mysleme na to, že hádky o minulost jsou v drtivé většině spory o současnost. To se jen potřebujeme tvářit vznešenější či silnější. Odkaz na předky vypadá líp než moje dnešní chatrná ideologie. Ale to tu všechno samozřejmě už bylo. A ne jednou.
Reklama
foto: Shutterstock