Podle antropologické studie, která se do hloubky věnuje třiceti různým historickým společnostem, nebyly ani ty říše, které měly dobré vlády, imunní vůči katastrofickému zániku. Společnosti, kde vláda poskytovala zboží a služby a bránila drastickým nerovnostem v bohatství a moci, měly tendenci se rozpadat ještě dramatičtěji než ty, kterým vládli despotové. Shoda ale panovala v důvodech rozpadů těchto společností. Vždy šlo o selhání vůdců, kteří je vážně oslabili nedodržováním společenských ideálů a morálky.
Podle Garyho Feinmana, spoluautora studie a antropologa chicagského Field Musea, bylo mnoho starověkých společností v mnohém podobných té naší, dokonce vykazovaly znaky, které můžeme očekávat v současných demokratických zemích.
V zemi s dobrou správou věcí veřejných je morálním vůdcem ten, kdo prosazuje základní principy a hodnoty společnosti.
„Státy, které měly dobrou správu věcí veřejných, ačkoliv se mohly udržet o něco déle než ty řízené živelně, měly sklon zhroutit se opravdu důkladně,“ uvádí Feinman ve zprávě o výsledcích výzkumu.
Když vedení ztratí důvěru
Hlavní autor studie Richard Blanton, emeritní profesor antropologie na Purdue University, si myslí, že úpadek takových společností bylo možné předvídat, a dokonce těmto kolapsům zabránit, ale jejich vůdci je dokázali dovést až do bodu, kdy už nebylo cesty zpět. „Mluvíme o nevysvětlitelném selhání vůdců v dodržování hodnot a norem, které vedlo k ztrátě důvěry občanů ve vedení a skončilo kolapsem,“ upozornil Blanton.
Cílem bylo vybírat daně, poskytovat služby a distribuovat veřejné statky. Tímto způsobem ekonomika pomáhala lidem a zároveň financovala vládu.
Studie se zaměřila nejpodrobněji na čtyři společnosti, které existovaly stovky let: Římskou říši, Čínu za vlády dynastie Ming, indickou Mughalskou říši a Benátskou republiku. Protože ve starověku neexistovaly ekvivalenty moderních demokracií, antropologové použili jiné srovnávací parametry, jako jsou hlavní rysy dobrých vlád, které vycházejí vstříc potřebám jejich obyvatel.
„Neměli sice volby, ale občané měli kontrolu, která se týkala koncentrace osobní moci a bohatství, jež bylo rozdělené mezi několika jednotlivci,“ upřesnil Feinman. „Všichni měli prostředky, jak zlepšit své sociální postavení či jak vyjádřit svůj názor.“ Vládci přitom podle Feinmana řídili nezbytnou komunikaci a byrokracii. Jejich cílem bylo vybírat daně, poskytovat služby a distribuovat veřejné statky. Tímto způsobem ekonomika pomáhala lidem a zároveň financovala vládu.
Krach hodnot a krach společnosti
Tyto společnosti přetrvaly déle než společnosti vedené autokraty nebo malými mocenskými skupinami, ale jejich kolapsy měly horší dopad na jejich občany, kteří se spoléhali na vládní podporu. Pokud se rozpadla země pod vedením diktátora, nemělo to takové ekonomické důsledky, protože tito vůdci stejně monopolizovali všechny zdroje a nemuseli se tak spoléhat na daně.
Většina společností má nějakou společenskou smlouvu, ať už je psaná či ne, a pokud máte vůdce, který tyto zásady porušuje, pak lidé ztrácejí důvěru.
Jaké tedy byly vlastnosti vůdce, který mohl otřást v základech a nakonec i úplně zničit dříve dobře spravovanou zemi? „V zemi s dobrou správou věcí veřejných je morálním vůdcem ten, kdo prosazuje základní principy a hodnoty společnosti,“ uvedl Feinman. „Většina společností má nějakou společenskou smlouvu, ať už je psaná či ne, a pokud máte vůdce, který tyto zásady porušuje, pak lidé ztrácejí důvěru, snižují svou ochotu platit daně, odcházejí nebo podnikají další kroky, které podkopávají fiskální zdraví společnosti.“
Zjevná souvislost se současností tu je. Každá společnost může selhat bez ohledu na to, jak mocná a ctnostná je, protože jde o „křehký lidský konstrukt“, uvedl profesor Blanton. Těžení z dávno zašlé slávy není zárukou budoucího úspěchu, pokud si vyberete vůdce, kteří jsou ochotni destabilizovat společnost kvůli jejich vlastním výhodám a nemorálnímu chování.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Big Think