Hospodářská krize, kterou má na svědomí koronavirus, je specifická v tom, že tlačí lidi k tomu, aby pracovali z domova, a ruší se spousta pracovních míst, která externě vykonávat nelze. Právě to je podle profesorky veřejné politiky a ekonomie Michiganské univerzity Betsey Stevensonové, která se zaměřuje i na ekonomické problémy žen v pracovní sféře, jedním z hlavních důvodů, proč nezaměstnanost dopadá především na ženy. Ty totiž mnohem častěji vykonávají práce, kde je lidský kontakt nezbytný, což ale v době koronavirové pandemie nelze.
V běžných hospodářských krizích přichází o povolání obvykle jako první muži, protože často pracují v průmyslových odvětvích, kterých se dotýká pokles ekonomiky i touhy nakupovat a investovat. Mezi takové obory patří například finanční služby a stavebnictví.
Na podporu měli nárok i ti, kteří by na ni za běžných okolností nedosáhli, protože nepracovali dostatečně dlouho.
Tentokrát je to ale jinak. Ženy často pracují ve státní správě nebo místních samosprávách (v USA z těchto postů celkově zaujímají více než polovinu), což je ve Spojených státech (na rozdíl od Česka) segment, kde se propouští. Ženám neprospívá ani fakt, že kvůli zavření škol, školek a družin musí pečovat o své děti místo toho, aby se věnovaly práci. Právě proto se nezaměstnanost nejvíce dotýká žen mezi 35 a 44 lety, jak ukazuje na jednom ze zářijových průzkumů Stevensonová.
Zákon o péči pomohl, ale...
V USA měl tuto situaci pomoci vyřešit zákon o péči (americká alternativa českého "ošetřovného"), jehož cílem byla stabilizace výdajů domácností. Na jaře začali lidé výrazně šetřit, protože se obávali nejisté budoucnosti. Zákon o péči je do jisté míry uklidnil, protože jim v podstatě poskytl peníze přímo na ruku a umožnil platit nájem, nakupovat a udržet spoustu lidí v zaměstnání, stejně jako zaměstnavatelům pomohl spoustu lidí přivést zpět do práce. Poskytoval také pojištění v nezaměstnanosti u těch, kteří o práci kvůli koronaviru skutečně přišli.
To samozřejmě pomohlo ženám, u nichž je v koronavirové pandemii pravděpodobnost, že ztratí práci, vyšší než u mužů, a zároveň existuje nižší pravděpodobnost, že se do práce vrátí, když nebudou fungovat školy a školky. Na podporu měli nárok i ti, kteří by na ni za běžných okolností nedosáhli, protože nepracovali dostatečně dlouho – což mohlo pomoci například ženám, které pracovaly pouze na částečný úvazek.
Aktuálně se nacházíme na pokraji potenciálního přehodnocení toho, jak lidé pracují, jak se starají o své rodiny a jakou podporu chtějí od vlády.
S čím bohužel zákon o péči nepomohl, byla podpora center péče o děti, protože na investice do účinné infrastruktury již zkrátka nezbyly peníze. Což v podstatě ženy uzavírá v kruhu, protože pokud nebudou fungovat školy a školky, těžko budou v pracovním procesu běžně fungovat. Ignorování potřeb dětí, co se vzdělání a socializace týče, pak podle Stevensonové lidskou společnost v dalším desetiletí velmi negativně ovlivní, protože vyšší vzdělání zvyšuje šanci na lepší zaměstnání, lepší výdělek a kvalitnější život.
Nějaké plus? Snad vyšší flexibilita
Celkovou situaci ale nevidí Stevensonová úplně černě, domnívá se, že pandemie zároveň ukázala, jak dobře se dá pracovat z domu, což by postupem času mohlo vést k výhodnějšímu postavení žen na mateřské a rodičovské dovolené, které by mohly fungovat jako externí pracovnice a vydělat si stejně nebo velmi podobně jako na klasickém postu s nutností denního docházení do zaměstnání.
Pro ženy, které přišly o zaměstnání nebo bojují s tím, jak skloubit profesi s péčí o děti, tak podle ní svítá nová naděje, protože jejich situace začíná být vnímána jako skutečný sociální problém. Stevensonová se dokonce domnívá, že se aktuálně nacházíme na pokraji potenciálního přehodnocení toho, jak lidé pracují, jak se starají o své rodiny a jakou podporu chtějí od vlády. Podle ní nás jako společnost pandemie nutí o těchto otázkách vážně přemýšlet a hledat nová a kreativní řešení, jak se postarat o lidi, kteří se ocitli v nouzi, a zároveň posílit ekonomiku, aby v období krize pokud možno co nejvíce šlapala.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The New Yorker