Jakékoliv lidské společenství potřebuje prostor. A co svět světem stojí, strategie a taktika ozbrojených konfliktů se mění, ale cíle zůstávají: tento prostor konkurenčnímu společenství sebrat, přivlastnit si jeho zdroje a využít je k zajištění vlastní existence. Vynález internetu pak poskytl agresivním válkotvůrcům neuvěřitelnou možnost, jak válku vyhrát s minimálními ztrátami a maximálními zisky. Přesvědčit lidi, aby pracovali pro vás, je totiž nekonečně výhodnější než s nimi bojovat nebo je likvidovat. Zaprvé, nestojí to tolik, zadruhé, nic neponičíte, zatřetí, získáte oddané následovníky. Jenže nejdříve je musíte dostat na vlastní stranu. A k tomu většinou holá pravda nestačí. Je jedno, jestli tomu pak říkáte kreativní přístup ke skutečnosti, PR, marketingová komunikace, fake news nebo dezinformace – jedná se o nejúčinnější válečný a vlivový nástroj, který mají moderní stratégové k dispozici.
Historie ozbrojených konfliktů se začala psát ve chvíli, kdy první hominidé přišli na to, že rychlejší než vyměňovat kořínky za bobule je praštit někoho větví po hlavě a bobule mu prostě sebrat. Pokud nahlédneme za ideologii, kterou se války bez výjimky zaštiťují (ještě nikdo nezačal válčit proto, že by se považoval za zloducha – všichni bez výjimky mají na mysli blaho svého lidu), cílem je vždy zabrání území a ovládnutí zdrojů protivníka.
Rusko bylo za druhé války pro Němce prakticky nekonečným zdrojem potravin a lebensraum pro novou rasu. Zásoby ropy v Perském zálivu byly dostatečným důvodem k vojenskému zásahu bez ohledu na to, jestli měl Saddám zbraně hromadného ničení nebo ne. Punské války se vedly kvůli strategickému ovládnutí sicilské Messiny, tehdy důležitého středomořského přístavu, ostatně ani australopitékové si nerozbíjeli hlavy jen tak pro zábavu (to začalo až daleko později a s ekonomikou to nemělo nic společného).
Chci vás dovésti do nejúrodnější roviny světa. Bohaté provincie, veliká města upadnou ve vaši moc. Dobudete cti a slávy a bohatství.
Napoleon Bonaparte
Nicméně pokud během válečného tažení zdroje zlikvidujete, je vám veškerá vynaložená energie, peníze i lidské zdroje (tady se to slovo opravdu dobře hodí) k ničemu. Většinu historie lidstva tak války probíhaly mimo obydlená území, něco jako dnes bitvy fotbalových fanoušků. Dvě partičky se domluvily, že si dají za městem přes hubu, a kdo zůstane dýl na vlastních nohou, vyhrál a mohl si s vybojovaným územím dělat, co chtěl. Vikingové většinou vyplenili, na co přišli, a vrátili se domů, Napoleon byl po svém návratu do Paříže oslavován jako dobyvatel. Typickým příkladem je třicetiletá válka, která sice začala jako náboženský konflikt, nicméně v ní šlo hlavně o vleklé soupeření Francie a tehdejších Habsburků.
Propaganda über alles
S vynálezem zbraní hromadného ničení ovšem došlo k zásadnímu obratu. Likvidace měst a zdrojů přestala být průvodním jevem rabování vítězů a stala se z ní součást bitev samotných. Když zamoříte bojiště yperitem, vždycky sice můžete počkat, než se rozfouká vítr, pokud ale vyhubíte milion lidí antraxem, už si od nich nic nevezmete. Můžete zlikvidovat Hirošimu atomovou bombou, ale učinit ji znovu obyvatelnou, abyste v tom městě mohli zase bydlet nebo si z něj něco vzít, vás bude stát daleko víc.
Proto se ve dvacátém století, kdy byly zbraně hromadného ničení poprvé použity, snaží lidstvo o jediné – najít maximálně účinnou zbraň, která by zlikvidovala odpor nepřítele a zároveň nezlikvidovala to všechno, co se mu dá ještě sebrat. Proto byla v padesátých letech, sotva deset let po Hirošimě, vynalezena neutronová bomba – zabíjí lidi a neničí (tolik) infrastrukturu. Proč tedy lidstvo zlikvidovalo poslední neutronovou bombu v roce 2003? Že by výsledek dlouholetých mírových hnutí? Pud sebezáchovy lidstva? Ale kdepak.
Válka i propaganda jsou pokračováním politiky jinými prostředky, propaganda je ale o několik úrovní výš.
Počátky válečné propagandy sahají někdy do období 3. století před naším letopočtem, hlavní rozmach ale nastal po vynálezu knihtisku. Ten umožnil masové šíření informací, které se do té doby předávaly hlavně ústně. O pár set let později v období francouzské revoluce tiskli girondisté letáky, kde nabízeli protivníkům, aby se vzdali (tenhle motiv se od té doby používá v propagandě neustále). A pokud by někdo chtěl zmapovat dějiny dezinformací, určitě by se musel zmínit o letácích z období osídlování Ameriky, které popisovaly údajná indiánská zvěrstva.
Cílem bylo vždy jedno: zásobit protivníka (ať už vojsko či obyvatelstvo) falešnými informacemi a přimět ho tak udělat něco, co by za normálních okolností neudělal. Válka i propaganda jsou pokračováním politiky jinými prostředky, propaganda je ale ze všech hledisek o několik úrovní výš. Tisk má ovšem jednu zásadní nevýhodu. Vytisknout papír něco stojí a dopravit tištěné informace k jejich příjemcům je mnohdy velice složité a nákladné. Překotný technologický rozvoj ve druhé polovině 20. století a hlavně rozšíření internetu ovšem tento problém dokázaly spolehlivě eliminovat.
Satanisté v Bílém domě
Za přesvědčení o tom, že je Země kulatá, kdysi lidé umírali na hranici. Když si chce dnes Tila Tequila (americká influencerka, která stejně jako 6 milionů Brazilců věří tomu, že Země je placatá) odpočinout od veřejné kritiky, stačí jí de facto jediné – vypnout počítač. A není jedinou celebritou, která uvěřila konspiračním teoriím. Americká modelka Kylie Jenner věří, že nás ilumináti práškují chemtrails, herci Woody Harrelson a Charlie Sheen si myslí, že newyorské útoky z 11. září 2001 má na svědomí americká vláda.
Pokud chcete a máte na to dostatek peněz, můžete lidi přesvědčit o čemkoliv. Třeba o tom, že je Země placatá. Nebo že nás chce Bill Gates všechny očipovat.
Rapper Kanye West věří, že AIDS vznikl v laboratořích, herečka Marillon Cotillardová je přesvědčena, že přistání na Měsíci se stalo maximálně tak v hollywoodských studiích, a Jesse Ventura, herec a bývalý guvernér Minnesotty, dokonce napsal knihu o vraždě Johna F. Kennedyho nazvanou Zabili nám prezidenta: 63 důvodů proč věřit, že to byla konspirace. U Woodyho Harrelsona se dá jeho náhled na 11. září pochopit jako excentrický rozmar, u Charlieho Sheena jako důsledek kilometrů kokainových lajn, které si prohnal nosem, ale třeba u takového vzdělaného intelektuála, jako byl americký spisovatel a politik Gore Vidal, už to překvapí víc.
Pozorní čtenáři a čtenářky si zajisté povšimnou dvou hlavních spojovacích článků. Za každou z rozšířených konspiračních teorií stojí lidé, kteří mají obří veřejný respekt (nechci spekulovat, do jaké míry je zasloužený) a kteří rozhodně nejsou odborníky v daném oboru. Internet tak naráží na mantinely svobody. Je velmi hezké a cenné, že můžeme mluvit svobodně a nikdo nás neomezuje. Nicméně fakt, že zásadní řešení důležitých globálních otázek ovlivňují názory celebrit a hvězdiček nejrůznějšího kalibru, je v důsledku ničivější než výše zmiňovaná atomová bomba.
Informace, pokud s nimi umíte kreativně nakládat, jsou nejsilnější zbraní dneška. Pokud chcete a máte na to dostatek peněz, můžete lidi přesvědčit o čemkoliv. Třeba o tom, že je Země placatá. Nebo že nás chce Bill Gates všechny očipovat. Nebo že by bylo dobré, aby americké volby nevyhrála žena, která má stát údajně v čele kriminálního gangu kabalistických satanistů, kteří po celém světě obchodují s dětmi. Tím není myšlen Joe Biden, ale jeho předchůdkyně v prezidentském souboji s Donaldem Trumpem Hillary Clintonová.
Je to pravda, říkali to v televizi
Šíření dezinformací prostřednictvím celebrit (které těm dezinformacím mnohdy i věří) je ten nejnebezpečnější precedent, ke kterému dochází dnes a denně a který je důsledkem marketingového vedení politiky. Věci veřejné neovlivňují odborné analýzy, ale marketingové průzkumy. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Když v srpnu 2020 navrhl bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch znovuzavedení roušek kvůli zvyšujícím se číslům nakažených, zvedla se vlna lidového odporu a premiér Andrej Babiš svého ministra veřejně již poněkolikáté ponížil tím, že nařízení zrušil. A odůvodnil to tím, že vyslyšel přání lidu.
Když si do této rovnice dosadíme psychology, marketéry, sociální sítě a prakticky neomezené (z hlediska financování (dez)informačních kampaní) zdroje, zjistíte, že žádnou jadernou bombu vlastně nepotřebujete.
Jakmile sebevětší nesmysl verifikuje celebrita, začne se nekontrolovaně šířit. Asistenti vysoké školy života se radí, jak přežít apokalypsu v bunkru na zahradě, esoterické mamky si v tajných diskuzních skupinách předávají návody k tomu, jak se vyhnout (zaručeně škodlivému) očkování, lidoví léčitelé doporučují léčit zažívací obtíže pitím žíraviny na čištění bazénů a karlínské hipsterské matky nakupují ředěný cukr s komerčním názvem Oscillococcinum, protože přece "nebudou podporovat velké farmaceutické společnosti" (pro dokreslení: obrat homeopatik má v roce 2023 dosáhnout 32 miliard dolarů).
Zpravodajská média jako celek již dávno přestaly být pouze prostředky k získávání faktických informací. V 70. letech 20. století se v Americe objevil pojem infotainment, což jsou de facto zprávy, které mají bavit. Drtivá většina lidí přitom už dávno tištěné noviny nečte. Hlavním zdrojem informací je internet. Osmdesát procent lidí čte pouze titulky, negativní komentáře a popisy katastrof táhnou daleko více než racionální zpravodajství. Bytí či nebytí daného média, které se nějaké zpravodajství snaží produkovat, pak záleží na tom, kolik lidí si klikne na titulek. I proto je někdy dochází k míšení stylů a je stále větší problém odlišit headliny seriózních médií a bulváru.
Zatímco před vynálezem internetu bylo největším problémem danou informaci získat, dnes je uměním rozlišit, které informace jsou pravdivé a které ne. A tvůrci fake news dobře vědí to, že pokud má být dezinformace považována za uvěřitelnou, musí mít pravdivý základ. Takový, aby si při jejím přečtení nezačala většina lidí hned klepat na čelo, ale aby ani neměli šanci si danou informaci ověřit.
Kudy z lesa ven?
V informačním Babylónu dneška tak více než kdy jindy nabývají důležitosti média s odbornou erudicí a dostatečnou autoritou, jejichž primárním cílem není budovat vlivová centra, ale poskytovat to, k čemu zpravodajství od počátku věků sloužilo, tedy přinášet lidem zprávy o tom, co se kolem nich děje, a poskytnout jim dostatek důležitých a pravdivých informací.
České školství nemá šanci novou generaci na záludnosti mediální krajiny připravit.
Není vůbec žádným překvapením, že právě média veřejné služby, která lze ovlivnit jen velmi obtížně a nepřímo, se stala primárním cílem konspirátorů všeho druhu. Kampaň proti veřejným médiím v Česku je toho názorným důkazem. Ostatní média jsou nepokrytě komerční, čemuž odpovídá i jejich přístup k publicistice. K tomu si připočtěte záplavu nejrůznějších internetových serverů, a vyjde z toho, že ostatní média jedinou šanci: dlouhodobě si budovat důvěryhodnou pozici. Což není v době, kdy si oligarchové pořizují mediální domy kvůli veřejnému vlivu, vůbec jednoduché.
Koronavirová pandemie navíc odhalila další zásadní problém. Přichází generace, jenž už se s internetem narodila, a české školství nemá šanci ji na záludnosti mediální krajiny připravit. Průměrný věk pedagogů je téměř padesát let, české školství je permanentně podfinancované a žáci toho o internetu vědí častokrát víc než jejich učitelé. Ti navíc často dávají najevo, že je internet vlastně nezajímá. Co na tom, že dnes děti a mladí lidé nic jiného než online média nečtou? Jejich učitelé "to dělali celej život z papíru" a na stará kolena se nic nového učit nebudou. A těch necelých deset procent učitelů pod třicet let to nezachrání. Takže co? Nechat děti napospas a smířit se s tím, že budeme složitými obdobími procházet pod morálním praporem, který drží Bára Basiková s Jankem Ledeckým?
To samozřejmě možnost je a spousta absolventů vysoké školy života své děti v nejrůznějších konspiračních teoriích jen podporuje. My, kteří se snažíme neztrácet zbytky zdravého rozumu, pak můžeme jen čekat na to, že zafunguje prastarý mechanismus generačního vzdoru a že to děti svým paranoidním rodičům jednou omlátí o hlavu. A můžeme také působit sami příkladem třeba už tím, jaká média si budeme vybírat, jaké zprávy budeme doma sledovat, jakým budeme věřit a jaké informace budeme sami (nejen doma) šířit. Protože, jak známo, příklady táhnou. A ty od rodičů nejvíc.
Reklama
foto: Shutterstock