K současné koronavirové situaci se vyjadřuje kdekdo. Dosud jsme možná tak trochu slepě věřili hlavně lékařům. Jenže ne každý lékař je také epidemiolog. O opatřeních tak u nás jednu dobu spolurozhodoval zubař. To je asi tak, jako by vám operaci srdce dělal kondiční masér. Co si myslí ti, kteří nepřekračují hranice své specializace?
- Jak ovlivňuje současná koronavirová situace vaši práci?
- V Česku je najednou spousta epidemiologů. Někteří dokonce s diplomem ze stomatologie radí státu. Co si o tom myslíte?
- Základní pravidla jsou jasná: ruce, roušky, rozestupy, respekt. Co ještě podle vás lze dělat?
- Dokážete odhadnout, kdy to skončí?
Patrik Paulis, plastický chirurg, ABClinic
1. Ač se to může jevit paradoxní, až tak moc ne. Tím, že mám část klientely ze zahraničí a nebylo možné, abych pokračoval v pravidelných konzultacích třeba v Londýně, přešel jsem již na jaře de facto „ihned“ na konzultace a kontroly „on line“. Tuto možnost jsem rozšířil samozřejmě i na klientelu z Česka a Slovenska a klienti se ji naučili hojně využívat. S ohledem na skutečnost, že jsme naši novou kliniku měli původně otevřít na apríla, ale nakonec jsme otevřeli 1. června, tak jsme vlastně od začátku částečně limitováni nastalou situací.
Jsem přesvědčen, že lze jistě lépe komunikovat, informovat, doporučovat, ale bohužel už je dost pozdě…
Ten paradox je ale zejména v tom, že mnoho klientek chce využít zatím částečného lockdownu na to, aby absolvovaly buď estetickou operaci, nebo pravidelnou dlouhodobou dermato-estetickou péči právě v době, kdy nemusí chodit do práce. Samozřejmě, že klienti před vstupem na kliniku vyplní dotazník, který je zaměřený na možné riziko covid přenosu, před jakýmkoli výkonem, tedy i před operací, požadujeme negativní test, personál je v rouškách a máme zvýšené požadavky na hygienický režim.
2. Naštěstí máme svobodu projevu… Samozřejmě, každý má právo se vyjádřit k čemu chce. Na lékařských fakultách je epidemiologie jeden ze státnicových předmětů, ale popravdě, neznám nikoho, kdo by „kvůli epidemiologii vyletěl“. A neznám ani žádného kolegu, který by se ve svém volném čase bavil propočty exponenciálních nárůstů pozitivních pacientů, porovnával je s počty nakažených a podobně.
Jedná se o aplikovanou statistiku, a pokud vím, ta dělá problémy i studentům ekonomie. O daném viru máme každopádně celosvětově pořád málo informací, často jsou publikované protichůdné názory na původ či šíření... Možná proto každý hledá, kde může. Za mě je relevantní zdroj informací Johns Hopkins University.
3. Jsem přesvědčen, že lze jistě lépe komunikovat, informovat, doporučovat, ale bohužel už je dost pozdě… Statistika je neúprosná. Jako zrádné vidím to, že u velkého procenta pozitivně testovaných jsou klinické projevy nemoci minimální, nebo se de facto neprojevují vůbec. Na druhé straně je relativně malé procento lidí, pro které může infikování tímto virem skončit tragicky.
Ale při obrovském počtu nakažených je i toto malé číslo v absolutních číslech velice velké. A tak bude nejspíš náš zdravotní systém brzo přetížen. Druhou stranou téže mince je vynakládání enormních finančních prostředků na záchranu polymorbidních pacientů, kteří by skutečně, bohužel, podlehli jakékoliv další komplikující nemoci, jež by je postihla. To je taky o komunikaci lékaře a rodiny takového klienta. A taky to ale souvisí s naším zdravotně-pojišťovacím systémem, který vlastně ani není systémem pojišťovacím, ale spíš zdravotní daní. Je otázka, která vláda se konečně po třiceti letech odhodlá tento problém řešit.
4. Obecně každá epidemie samozřejmě jednou skončí… Spalničky vyhubily velké množství domorodých amerických indiánů, španělskou chřipkou se nakazila dle odhadů třetina obyvatel planety a umřelo na ni nějakých 100 milionů lidí. V té době bylo ale na naší planetě přibližně 1,5 miliardy obyvatel. S různými kmeny chřipky se ve vlnách střetáváme každoročně. Je pravděpodobné, že to tak asi bude i s tímto virem. Jistě pomůže očkování, postupná imunizace a tak dále.
Zejména pečlivé studium nám ale pomůže pochopit, jak je skutečně potřeba se tohoto viru bát. A informace „jak“ a „odkud“ se „vlastně vzal“, by pomohla. Možná je ten jeho původ klíčem a taky to mlžení kolem původu dává vznik různým „spikleneckým teoriím“. V případě nachlazení chodí Japonci „mezi lidi“ léta pouze s rouškou, tato ohleduplnost je jim samozřejmá. Až se naučíme stejné ohleduplnosti, možná se přestaneme bát…
Pavel Kubů, lékařský informatik a adiktolog, ICCI
1. Poměrně zásadně. Nejen proto, že většina našich klientů je v zahraničí, tudíž se můžeme jen domnívat, nakolik omezené možnosti přímého pracovního kontaktu ovlivňují poptávku po službách smluvního vývoje nebo implementace kontroly kvality. Zároveň jsou našimi partnery v interních projektech výzkumu a vývoje nových léčebných metod fakultní nemocnice a jejich či s nimi intenzívně spolupracující laboratoře, kde již od první vlny je pochopitelně většina kapacit na výzkum či implementaci nových postupů léčby a prevence zcela vyčerpána realizací protipandemických opatření.
2. Je pozoruhodné, jak si část populace – a vypadá to, že poměrně častěji jedinci aktivní v médiích ať už klasických či sociálních – nechává vnutit představu o epidemiologii coby vertikální vědecké disciplíně. Epidemiologie je přitom nezbytnou horizontální dovedností všech elitních zdravotnických profesionálů napříč klinickými obory, kteří neustále zkoumají nejrůznější epidemiologické charakteristiky onemocnění, jež se ve svém oboru snaží léčit nebo jejich vzniku předcházet výzkumem možných postupů prevence.
Už od kolegy Freuda víme, že subjektivně lze i oslepnout. Co může způsobit nekonečná mediální masáž virální paniky u vnímavých jedinců, se můžeme stále jen dohadovat.
Nepochybuji o tom, že i kolegové stomatologové disponují podstatně hlubším vhledem do epidemiologie infekčních nemocí než většina jejich kritiků v medicíně nevzdělaných a medicínu nepraktikujících. Představa, šířená často právě na sociálních médiích, že kdesi existují elitní epidemiologové, kteří celou svou profesní kariéru nedělali nic jiného, než se připravovali na pomoc společnosti během pandemického výskytu nové respirační nákazy, a proto budou jen oni schopni vytvořit a zavést do klinické praxe nové postupy omezující šíření jakéhokoliv viru v populaci, je svou omylností až nebezpečná nejen těm, kdo ji šíří, ale i těm kdo těmto samozvaným občas až soudcům naslouchají.
Nejdůležitější poznatky o šíření nejen nových infekčních onemocnění, jak by měl vědět každý s epidemiologickým vzděláním, pocházeli, pochází a ještě asi nějaký pátek i pocházet budou od klinických profesionálů, kteří jako první reagují na výskyt neobvyklých poruch zdraví, ale především mají praktickou zkušenost, jak na novou hrozbu pro veřejné zdraví reagují konkrétní pacienti.
3. Přestat s neustálým šířením virální paniky. Už od kolegy Freuda víme, že subjektivně lze i oslepnout. Co může způsobit nekonečná mediální masáž virální paniky u vnímavých jedinců, se můžeme stále jen dohadovat. Z praxe však s jistotou víme, že i jen několikaminutovým lapáním po dechu, ať už z příčin objektivních (např. astmatický záchvat) či subjektivních (např. nezvladatelný strach či úzkost), si lze rozvrátit rovnováhu vnitřního prostředí až do život ohrožujících extrémů i bez jakékoliv virové superinfekce.
Jen doufám, že ke shodě na rozumných protipandemických opatřeních dojde dřív, než se společnost promění tak, že už jí nebude pomoci ani účinným lékem na covid.
Zároveň je třeba o této nové hrozbě pro veřejné zdraví informovat tak, aby sdělení bylo srozumitelné i absolventovi základní školy, což je jedna ze zásadních charakteristik srozumitelnosti informací o zdraví a nemoci. Předejdeme tak do budoucna snad aktuálním paradoxům, kdy protipandemická opatření s cílem omezit počty kontaktů jsou sdělována tak nepřehledně, že v praxi vedou k opačnému výsledku.
Příkladem budiž poslední zpřísnění opatření ve středu 21. října, které vedlo především ke skokovému růstu sociálních kontaktů, a to i ve frontách u obchodů, které ale zavírat nemusely. Dále bude skvělé, když se přestaneme strašit i srovnáváním dostupnosti kvalitní zdravotní péče pro široké skupiny společnosti v New Yorku či severní Itálii na vrcholu zimy s dostupností péče v Česku, která je nesrovnatelně lepší.
4. Už od prví vlny se mi připomíná, jak nás zkušení klinici i profesionálové z paraklinických oborů, jako je biochemie, nabádali, ať se v praxi vyvarujeme občas toho jistějšího postupu, kterým je léčit čísla zjištěná v laboratorních diagnostických metodách, nejen proto, že prostá je teorie a košatý strom života. Ale především proto, že takovou léčbou můžeme konkrétního pacienta i usmrtit, nebudeme-li vždy pečlivě sledovat, jak daný pacient na indikovanou léčbu reaguje. Otřepaný vtip, že operace se povedla, ale pacient zemřel, je v tomto kontextu v podstatě shrnutím chyby, kdy léčba byť správně indikovaná s ohledem na výsledky podpůrných diagnostických metod, nebyla personalizována tak, aby danému pacientovi pomohla s uzdravením. Bude-li společenská poptávka živená různými politickými cíli i nadále volat po jasném stanovení, která čísla charakterizující aktuální pandemii budeme sledovat a od jaké hodnoty budeme omezovat život společnosti, může tato situace pokračovat i po ohlášení objevu vakcíny či účinného léku.
Jak dlouho bude trvat, než se v aktuální kakofonii názorů od „nic se neděje a celé je to habaďůra v režii iluminátů či medicínskofarmakologického komplexu“ až po snahy o záchranu všech polymorbidních seniorů, aby mohli žít věčně bez ohledu na náklady takových opatření, shodneme, že se operace podařila, a vzápětí zjistíme, že pacient – ona svobodná a demokratická společnost tradičně živená především střední třídou v populaci – mezitím zemřel, asi netuší nikdo. Já jen doufám, že ke shodě na rozumných protipandemických opatřeních dojde dřív, než se společnost, jak ji známe, promění tak, že už jí nebude pomoci ani účinným lékem na covid.
Jaroslav Berka, praktický lékař, Vysočina
1. Velice. Většina pacientů je zmatená, vyděšená naprosto rozporuplnými informacemi tohoto státu. Pracuji od šesti hodin ráno do osmi večer. Pacienti mi telefonují v noci, v sobotu, v neděli... Hlavním pocitem, který z nich mám, je strach.
2. Setkali jsme se s novým druhem nákazy. Na začátku nevěděl nikdo nic. Takových epidemií v dějinách lidstva proběhla řada, ale existují jednoduché postupy, jak se chovat, aby přežila populace a minimalizovaly se ztráty. To ale ještě neexistovaly hromadné prostředky psychického masakrování lidí.
Další postupy jako trasování a preventivní karantény jsou nesmyslné.
Po první vlně už bylo jasné a věděli jsme, jak postupovat, aby úmrtnost neléčitelnosti byla minimální. Věděli jsme také, že přijde druhá a třetí vlna. Je možné, že se potkává druhá vlna s klasickou chřipkou a může vytvořit vražednou kombinaci. Vedení státu se ovšem zachovalo buď naprosto chaoticky, nebo vypočítavě. Anebo obojí. Opatření měla být každopádně spuštěna minimálně 4 týdny před volbami.
3. Základní pravidla jsou jasná. Další postupy jako trasování a preventivní karantény jsou nesmyslné. Těžce poškozují většinu populace, nemají žádný význam. Virus je rozšířen v populaci. Dále se dá postupovat podle pravidel nejen válečné medicíny, to jest testovat a léčit nemocné lidi s příznaky.
4. Při daném způsobu zdravotní péče si nedovedu představit, kdy to skončí. Epidemie dosáhne zlomového vrcholu a začne zvolna vyhasínat, pokud se nepotká s dalšími. Eventuálně, pokud se virus dramaticky nezmění.
Reklama
foto: Archiv
