Trestání v nouzovém stavu je podle advokátky Terezy Lukášové poměrně zajímavou záležitostí právní problematiky. Proč? „Nouzový stav je objektivně určitě přitěžující okolností, se kterou se podle zákona pojí hrozba přísnějšího trestu, u některých trestných činů pak přímo zpřísnění trestní sazby,“ vysvětluje advokátka. Má ale smysl podle této „přísnější normy“ trestat i krádež housek? „Soud v podstatě může rozhodovat buď čistě formalisticky, tedy automaticky prostě podle toho, že byl daný čin spáchán v nouzovém stavu, nebo více individualisticky. Může tedy i zohlednit konkrétní okolnosti daného případu,“ vysvětluje Tereza Lukášová. Není pak ale pro soudy jednodušší rozhodovat vždy „automaticky“, tak jak se to stalo v případě ukradených housek?
Jakými vodítky se tedy soudy v nouzovém stavu řídí, když posuzují konkrétní případ?
V rámci svého rozhodování v trestním řízení se soud musí řídit příslušnými právními předpisy. A u jednotlivých trestných činů stanoví konkrétní trest či tresty, které lze uložit, trestní zákoník. Všichni víme, že u trestu odnětí svobody je jeho výměra určená trestní sazbou, která se vždy pohybuje v nějakém rozmezí, třeba 1 až 5 let. No a v rámci této trestní sazby se potom soud pohybuje, když je ze zákona povinen zohlednit konkrétní okolnosti daného případu, zejména okolnosti polehčující a naopak přitěžující.
Pandemie je tedy automaticky brána jako okolnost přitěžující?
Je to tak. Nouzový stav, který je kvůli pandemii vyhlášený, je obecně přitěžující okolností. U některých trestných činů, jako je třeba krádež, navíc přímo indikuje použití přísnější trestní sazby. Pokud ale soud uzná za vhodné, může jít i pod stanovenou trestní sazbu, to znamená uložit trest mírnější.
Podle zpráv z médií to ale vypadá, že k tomu moc soudy nepřistupují. Kdy k tomu zmírnění trestu pod trestní sazbu dochází?
K tomu dochází, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby, která je stanovená trestním zákonem, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
Když jsme řešili právě tuhle konkrétní krádež, jejímž předmětem byla krabice čokolád, tak pachateli skutečně hrozila trestní sazba 2 až 8 let odnětí svobody.
V krajním případě může dokonce soud od potrestání úplně upustit. Tento postup je ovšem možný jen u přečinů, což jsou všechny nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy s trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 5 let, a to navíc jen ve zcela výjimečných případech. Například, když pachatel činu lituje, projevuje snahu o nápravu a soud má vzhledem k jeho dosavadnímu životu za to, že lze důvodně očekávat, že k jeho nápravě a ochraně společnosti postačí už samotné projednání věci před soudem. To se ovšem v praxi příliš často neděje.
V praxi člověk ukradne housky, aniž by třeba věděl, že je vyhlášen nějaký nouzový stav, a měl by za to jít do vězení...
Pokud jde o trestné činy spáchané v době vyhlášeného nouzového stavu z důvodu trvání pandemie nemoci covid-19, mám za to, že by zde soud měl posoudit zejména to, zda byla dána konkrétní spojitost onoho předmětného jednání s touto situací. A zda okolnosti onoho případu podmiňují případné užití přísnější právní kvalifikace a přísnější trestní sazby.
Kdybyste to měla vysvětlit na konkrétním příkladu? Třeba těch ukradených housek...
V případě krádeže by podle mého názoru měl být zohledněn nejen samotný fakt, že ke spáchání trestného činu došlo v době pandemie a nouzového stavu, ale například i to, co bylo předmětem krádeže. Zda to byly například roušky, respirátory, dezinfekce, tedy zboží bezprostředně důležité pro zajištění bezpečnosti státu a jeho obyvatel, nebo například ony housky, čokoláda nebo káva, která není zbožím nedostatkovým a nijak nesouvisí s ochranou obyvatel proti pandemii.
A rozhodují takhle soudy i v praxi?
Já jsem se opravdu setkala s tím, že soud aplikoval v případě krádeže mimořádné snížení trestu, když ve spojení s dalšími polehčujícími okolnostmi zohlednil také fakt, že předmětem krádeže byly jen pochutiny, konkrétně čokolády docela nízké hodnoty. Nešlo tedy o věci důležité pro ochranu státu a obyvatel v souvislosti s pandemií. A soud pak výměru trestu odnětí svobody skutečně stanovil pod spodní hranicí trestní sazby pro krádež.
Mgr. Tereza Lukášová
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získala v roce 2016 magisterský titul. Následně působila 3 roky jako advokátní koncipientka ve svém rodném městě Ústí nad Orlicí. Od roku 2020 je samostatnou advokátkou jako nejmladší člen týmu advokátní kanceláře Lukáš, Ďopan, Lukášová. O trestní právo se zajímala již během studií a i ve své advokátní praxi se ráda zaměřuje mimo jiné na obhajobu v trestním řízení.
Když to takhle dobře dopadne, tak se u soudu nakonec člověk někdy i pobaví. Když jsme řešili právě tuhle konkrétní krádež, jejímž předmětem byla krabice čokolád, tak pachateli skutečně hrozila trestní sazba 2 až 8 let odnětí svobody, neboť čokolády odcizil v době vyhlášeného nouzového stavu. Přestože předmět krádeže a výše škody zde byla úsměvná, hrozící postih už tak humorný nebyl.
Ale soudy takové tresty skutečně vynášejí. V médiích se psalo třeba o roku a půl vězení za krádež pěti housek nebo o dvou letech vězení za krádež zubních past, o odnětí svobody za krádež instantní kávy...
Ano, takových případů je mnoho. A s ohledem na výše uvedené je bohužel nelze považovat za kuriózní, neboť právě za krádež spáchanou v době nouzového stavu hrozí opravdu pachateli trest odnětí svobody na 2 až 8 let a to bez ohledu na hodnotu odcizených věcí. Tudíž například trest 2,5 roku za pět housek není v rámci trestní sazby 2 až 8 let obecně nějak výrazně přísný.
Jak může být potrestán třeba obchodník, který v nouzovém stavu otevře svůj obchod poté, co zjistí, že celý ten nouzový stav je protiústavní? Nebo už prostě ten obchodník ani neví, co platí. Na jednu stranu ohrožuje společnost, na druhou stranu porušuje zákaz, který třeba ani neplatí, protože ho vláda špatně zdůvodnila. Může se v tomhle případě obchodník dopustit i trestného činu?
Bude samozřejmě záležet na konkrétních okolnostech daného případu. Obecně mám za to, že by takové jednání bylo řešeno spíš cestou správního práva a posouzeno jako přestupek. Trestného činu by se obchodník mohl dopustit například v případě, že by sám byl nakažen koronavirem, věděl by to, a přesto by svůj obchod nechal otevřený a byl v kontaktu se zákazníky, které by tak vystavoval nebezpečí nákazy. Takové jednání by pak mohlo být právně kvalifikováno jako šíření nakažlivé lidské nemoci úmyslně nebo z nedbalosti.
A co když se obchodník či majitel restaurace prostě odvolá na nejasnou legislativu? Že se v tom, co vláda vyhlašuje a zase hned ruší, prostě neorientuje, a tak nevěděl, že musel mít zavřeno. Myslíte, že by taková výmluva nebo i omluva u soudu obstála?
Mám za to, že v rámci správního soudnictví, kde by takový případ byl posuzován, by tato argumentace příliš velkou naději na úspěch neměla. I tady totiž platí takzvaná zásada vigilantibus iura, tedy bdělým patří právo, tudíž i podnikatel je povinen se v předpisech vztahujících se k jím vykonávané činnosti orientovat.
Ještě tedy opačně. Mohou obchodníci hnát vládu k soudu za to, že je vlastně protiústavně nutí mít zavřeno?
Je pravda, že jsme se nedávno setkali s tím, že Ústavní soud rozhodnutí vlády o uzavření některých provozoven následně zrušil. Proto také nepochybuji o tom, že někteří podnikatelé budou uplatňovat nárok na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla.
Reklama
foto: Shutterstock a archiv Terezy Lukášové