Tomáš Hečko: Lidé z ČT se nám za pořad Infiltrace tajně omlouvají

Česká televize nedávno odvysílala další díl pořadu Infiltrace, který pomocí skryté kamery mapoval dění v pražském centru s péčí o děti s poruchou autistického spektra. Pořad již před svým uvedením na obrazovku vzbuzoval velké kontroverze. Rodiče dětí, které byly bez jejich vědomí natáčeny, se pochopitelně proti uvedení pořadu bouřili, ovšem odvysílání nezabránilo ani předběžné rozhodnutí soudu. Vyznění pořadu je negativní. Podle autorek pořadu je metoda ABA (aplikovaná behaviorální analýza), která se v centru využívá, prováděna nekompetentně a je prostředkem ke zneužívání dětí s postižením k neoprávněnému obohacení. S tím ovšem rodiče dětí, které do centra docházejí, nesouhlasí. Proti obsahu, formě i vyznění pořadu se hodlají bránit všemi dostupnými prostředky, tedy i soudně.  Společně spustili webovou stránku Infiltrace.cz, kde zveřejňují své námitky. „Díky používané metodě vidí u svých dětí výrazné zlepšení situace. Od státu nic nechtějí, i proto je minimálně zvláštní, že kauza vzbudila takovou pozornost,“ říká Tomáš Hečko, který je členem spolku a rodiče dětí, jež do centra docházejí, zastupuje. „Je to důkaz neprofesionální práce týmu, který v České televizi pořad připravuje,“ dodává.

Jedna z výrazných námitek spočívá v tom, že se o děti starají terapeuti bez příslušné kvalifikace. Je tomu opravdu tak?

Jde o zatajení velmi důležitého kontextu. Práce s dětmi s poruchou autistického spektra je velmi intenzivní. Potřebujete alespoň dvě úrovně lidí, kteří se o děti starají – behaviorálního analytika, tedy terapeuta, který celou terapii řídí, a pak ke každému dítěti behaviorálního technika, který s dítětem terapii provádí.

Jednou z největších chyb, které člověk může udělat, je podcenit naštvaného rodiče.

Behaviorální analytik musí být velmi dobře vzdělaný, technici pak musí chápat celý kontext a řídit se jeho pokyny. Neděje se tam nic, co by odporovalo zažitým postupům v rámci terapie. To, že tam pracují lidé bez vzdělání, je záměrné zkreslení situace, která v tom centru nastala.

Jaké vzdělání tedy behaviorální analytici mají?

Je tam velmi propracovaný systém. Chcete-li v rámci něj postoupit na vyšší úroveň, musíte mít dostatečný počet hodin praxe pod vedením někoho na té vyšší úrovni. Na stránkách spolku je v sekci O nás potvrzení toho, že terapeutka v centru má naprosto dostatečné vzdělání a tisíce hodin praxe, má splněno naprosto vše, co mít splněno má. Není nejmenších pochyb o tom, že ona je člověk, který je na svém místě.

Kritika na pořad se týká hlavně použití skryté kamery. Redaktor Petr Třešňák z Respektu byl ve svém odsudku ještě drsnější, o dokumentu mluví jako o „veřejné popravě“. „Bez důkazů, bez možnosti obhajoby, s využitím křivých obvinění, zatajování informací a s komentáři zkompromitovaných znalců… Nedokážu pochopit, že vedení instituce, která v oblasti zacházení s informacemi běžně odvádí špičkovou práci a dbá na editorskou pečlivost, po měsíci bouřlivé diskuse vysílání nezastaví.“ Váš názor?

Je naprosto neospravedlnitelné přijít a natočit dvě stě hodit záznamu soukromí dětí. A pokud někdo chce nařizovat rodičům, jak budou pečovat o své děti, žádný celospolečenský zájem tam není. Česká televize si to neuvědomuje a já velice doufám a znovu ji k tomu vyzývám, aby na hrubý nesestříhaný materiál nesahala a dala ho k dispozici. Prostě někdo má natočeno dvě stovky hodin soukromí našich dětí a už rok se to válí někde na harddisku, navíc v instituci, která byla schopna rozesílat střihy tohoto pořadu přes Úschovnu. Jednání České televize v žádném případě ospravedlnitelné není, tady prostě žádný společenský zájem neexistuje.

Jak vlastně celý pořad vznikl?

Paní Barbora Boháčková, tedy infiltrátorka České televize, pracovala na pozici behaviorálního technika a v průběhu tří měsíců bez vědomí rodičů natáčela jejich děti. Z jejího popisu situace vyplývá, že o tom Česká televize od počátku věděla. Jen těžko si lze představit, že si obyčejná máma z ulice pořídí propisovačku pro utajený záznam někoho a jen tak z plezíru tam potom chodí a natáčí…

V oblasti komunikace se pohybujete dlouho. Co říkáte na ten výsledný produkt, tedy celý díl pořadu Infiltrace, který se kauze věnoval?

Pořad Infiltrace je poměrně specifický. V pár případech odváděl skvělou práci, kdy problematickou situaci dotáhl až do fáze legislativních změn. Jednalo se tehdy třeba o „šmejdy“, prodejce předražených věcí seniorům, nebo záležitosti s léčiteli, kteří opravdu parazitovali na špatném stavu pacientů. Problém je v tom, že taková témata se neválejí po zemi a není jich nekonečné množství. Ale když jsi autor a zapsal ses jako člověk, který odhaluje velké kauzy, tak se dřív nebo později dostaneš do situace, kdy se od tebe očekává, že přineseš zase nějaké velké odhalení. Ovšem minimálně v poslední době chtějí autoři spíš vyjít vstříc očekávání a neuhlídali si etiku. A problém s „naším“ dílem je jen vyústění trendu, který je v posledních vydáních patrný.

Já dost často doma vařím a pouštím si k tomu YouTube. Jeden z mých oblíbených pořadů je pořad Vteřiny před katastrofou. To vezmete nějaký opravdu velký průser a analyzujete, jak k tomu došlo. A je to vždycky dlouhý řetězec událostí. Většinou je to řetězec událostí s historickými kořeny, všechno prochází logickým vývojem a ve finále stačí poslední jiskřička. A u tohoto mám velmi podobný pocit. Navíc s námi Česká televize vůbec nekomunikuje, tedy kromě telefonátů od lidí, kteří o uvedení nerozhodují, ale kteří se nám za postup tvůrců omlouvají.

Koho jste v České televizi kvůli pořadu už oslovili?

Řetězec událostí začíná v tvůrčí skupině, která Infiltraci vyváří. Jak už jsem popsal, docela chápu, proč režisérka Maixnerová a redaktorka Lokajová takový pořad připravily. Jsou pod tlakem, aby takový formát vytvářely, ale jejich dramaturgyně paní Poláková by je měla brzdit. Což se nestalo. Celému tomu schází systém vnitřní kontroly, který by měl být běžný. Když vám někdo přinese námět, neměl by být dramaturg jedinou osobou, která o pořadu rozhoduje. To, že k takovým situacím dochází, je logická a statisticky nutná věc. Ta kvalita systému ale spočívá právě v ochranných mechanismech, které zabrání tomu, aby k podobným excesům docházelo.

Za to, že organizace funguje a nebudou žádné průšvihy, je zodpovědný ředitel vývoje Jan Maxa, nad ním je ředitel programů Milan Fridrich a následně pak generální ředitel Petr Dvořák. Oslovili jsme všechny, které jsem právě jmenoval. Ale Česká televize je pro nás jako černá skříňka. Posílali jsme oficiální dopisy, kterými jsme je upozorňovali, že ten pořad není v pořádku. Snažili jsme se domoci oficiálního vysvětlení. Nejsilnější kartou, která do televize šla, byla dvě předběžná opatření soudu, která zakázala použít část toho materiálu v tom pořadu. Jediné odpovědi, kterých se nám dostalo, byly: Děkujeme vám za zájem, my to odvysíláme, podívejte se na to v televizi a pak se budeme bavit. Ale od té doby se nestalo opět nic.

Proč tomu tak je?

Může to být strategie a standardní postup, může to být i obyčejný strach, protože oni vidí, že se valí průser, a teď se bude licitovat o to, komu přistane na stole. To je ale moje teorie, každopádně pro rodiče, kteří měsíc žili v obrovském stresu, a hlavně pro terapeutku je ta komunikace naprosto zdrcující.

Říkal jsi, že se vám ozývali z České televize, kteří s odvysíláním nesouhlasí. Co píšou?

Jsou to normální lidské reakce ve smyslu: „My vidíme, že to není správně, je nám to strašně líto, nezlobte se...“ Ti lidé mají evidentně nějakou nepříjemnou vnitřní situaci, kdy pracují pro instituci, na kterou chtějí být pyšní. A současně vidí, že z té instituce vypadl nějaký výstup, na který oni pyšní být nemohou, a chtějí se od toho distancovat, nebo mít aspoň pocit, že pro to něco udělali. Je naprosto nepochopitelné, že se ignorovala předběžná opatření soudu, která konstatovala, že nesmí použít materiál, na kterém jsou natočené dvě z těch dětí.

Oni sice v televizi rozmazali jejich obličeje, ale soudní rozhodnutí bylo jasné: Tento materiál nesmíte použít. To už je pro mě známka toho, že jsou buď tak blahosklonní, že mají pocit, že to ustojí, nebo že jim prostě právní oddělení řeklo: „Rozmažte to víc a my to nějak uhrajeme.“ Nebo se prostě spoléhají na to, že než dojde na projednávání další, tak bude o dva roky dál a nikdo už nebude nic vědět, pak se zaplatí nějaká pokuta a bude klid. My jsme velmi aktivně upozorňovali oficiální cestou i přes osobní kontakty v České televizi: Když to použijete, překročíte předběžné opatření. A oni to stejně udělali. Pro mě osobně je to největší záhada v celém tom procesu, nechápu, proč se ti lidé chovají iracionálně.

Co teď bude následovat?

Jednou z největších chyb, které člověk může udělat, je podcenit naštvaného rodiče. A ta věc prostě bude pokračovat. Já osobně jsem si třeba ještě v pátek před vysíláním myslel, že může dojít ke kompromisu. Že třeba využijí předběžné opatření jako výmluvu, proč ten pořad nevysílat. Bylo by to elegantní zakončení celé kauzy. Já tam nevidím žádný komplot, prostě pár lidí na těch správných místech má pocit, že udělali dobrou věc. Pro mě je ale naprosto nepochopitelné, že takhle velká instituce – viděno z venku –  nemá kontrolní mechanismy, které by těmto excesům zabraňovaly.

Jaký je teď váš názor na Českou televizi jako na celek? Jsou veřejnoprávní instituce, jako je ČT, v naší společnosti potřeba?

Jednoznačně ano. Pokládám tuto věc za politováníhodnou výjimku, potvrzující pravidlo. Protože jinak Česká televize z mého pohledu plní svoji roli dobře.

Existuje v tuto chvíli pro obě strany ještě nějaká „čestná cesta ven“?

Já věřím, že vždycky existuje cesta ven, a to z každé situace. Nebo je jen málo situací, ze kterých cesta nevede. A my si nechceme uzavírat žádnou cestu. Česká televize si zvolila záměrně situaci, kdy prohrají všichni. My už jsme prohráli a oni jsou teď na řadě.

Podcast s Tomášem Hečkem si můžete poslechnout na platformách SoundCloud, Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a dalších.

Reklama

zdroj: Spolek Infiltrace