Chtěl jsem si dělat legraci z banky, která si najala influencerku, jež řešila uhlíkovou stopu kapra, ale téma pro odlehčení se mezitím změnilo v další díl únavného seriálu kulturní války. Chtěl jsem se zmínit o sovětských dresech, které si na sebe vzali hokejisté Ruska, aby si tak připomněli, že jejich předchůdci byli postrachem soupeřů, ale přišlo mi to jako nošení dříví na Sibiř. Velmocenské myšlení se nezmění, a kdo byl jednou velký, nechce být menší. A nebere na pocity ostatních ohled, což bývalou velmoc může stát i zbytek té velikosti, která jí zbyla.
Možná bych okomentoval tu tajnou covidovou analýzu, kterou měl jistý člověk označovaný médii za vědce, a sháněl proto přes sociální sítě spojení na důležité lidi, aby jim ji předal. Ale asi spojení nenašel, což je pro vědce nadlidský úkol, protože leží na webových stránkách příslušných institucí, tak s tou tajnou zprávou musel do médií, aby lidi věděli, že bude hůř, což „nemusel říkat, protože to každý ví“, jak už napsal Cimrman.
Betlémské vedro
Ale pak mi došlo, že tenhle můj pátek vyjde na Štědrý den, a to není čas vhodný na války, byť slovní, rozhořčení či pochmurné věštby. Na Vánoce si vždy vzpomenu na návštěvu skutečného Betléma, kde jsem byl před více než dvaceti pěti lety na přelomu srpna a září. My šli do Betléma pěšky z Jeruzaléma a zpívali si v tom vedru koledy. A protože tehdy byl tamní mírový proces zase jednou nadějně započatý, nebyla tam žádná zeď ani vojenský checkpoint. Ale do romantické podoby našich Vánoc to mělo daleko, chybělo mi měkké křupání čerstvého sněhu jako na ztichlé Malé Straně.
Štědrý večer je kolektivní snaha být chvíli mimo skutečný čas. Což se nepodaří, ale za pokus to stojí.
Celé Vánoce jsou vlastně vzpomínání. Vracíme se domů, díváme se na pohádky a filmy, které známe nazpaměť, což činí náš nejistý svět tak mile předvídatelným. Štědrý večer je kolektivní snaha být chvíli mimo skutečný čas. Což se nepodaří, ale za pokus to stojí a mozek zná naštěstí způsoby, jak ten pocit vyvolat a chvíli udržet.
Nemají to tak však všichni. Když jsem byl asi ve věku té antikapří influencerky, žádná tradice mě taky moc netrápila, ale bavilo mě, že hospody byly otevřené dýl než obvykle, a tak jeden mohl pod záminkou půlnoční vypadnout z domova a vrátit se až k ránu. Vánoce nakonec každého zpracují a on se postupně zúčastní všech rodinných setkání a akcí, které by jindy odmítl, ale když jsou ty Vánoce, tak to nejde a třeba se už za rok takhle nesejdeme. Což se jednou stane skutečností, která jen posílí onen vzpomínkový rozměr svátků, kdy slunce opět nabývá navrch nad tmou.
To podstatné je za scénou
V Betlémě vám dojde, jak daleko je to tam od tehdejších center moci. Z pohledu obyvatele Říma to byla zapadlá díra kdesi v provincii. A zde se měl odehrát začátek dějů, jejichž řád prý končí nebo se mění v našich časech. „Příběh je to pěkný,“ ohodnotil jej můj oblíbený hrdina Brick ze seriálu Průměrňákovi. Poučení v něm najdeme mnoho, ale jedno je obsaženo přímo v Betlémě: Nikdy nevíte, odkud přijde nová myšlenka.
Je to jako u kouzelníků. Zatímco se všichni dívají na osvětlené místo scény, kdesi jinde mimo pozornost se děje to důležité. Trendy influencerka, sovětské retro či prostořeký přivolávač zlých časů se jen snaží upoutat naši pozornost. Protože se chvíli ocitli na scéně a musí toho využít. Zatím se někde v tichu a nenápadně naopak rodí něco skutečně podstatného. Z lásky a naděje. Ono si vlastně nic moc jiného navzájem ani nemůžeme dát. A přitom tím tak šetříme. Proto je i dnes na světě stále tolik Římů a tak málo Betlémů. Hezké Vánoce.
Reklama
foto: Shutterstock