Pátek Karla Křivana: Jen si tak do někoho trochu tvítnout

Čím dál častěji si říkám, že odejdu ze sociálních sítí. Důvody jsou docela jednoduché. Ty slavné bubliny jednomu omezují rozhled. Svět venku je mnohem pestřejší než na českém Twitteru nebo Facebooku. Jasně, probíhají tam i smysluplné diskuse se zajímavými lidmi, ale nedají se srovnat s osobním rozhovorem. Debaty v on-line světě jsou stísněné.

Na Twitteru nevidíte reakci ostatních debatujících, nemáte šanci vnímat řeč těla, ty jemné povzdechy, oči pozvednuté v sloup, mávání rukama, blesky v očích, atmosféru, která by se dala krájet, či naopak uklidňující vůni důvěrně známého místa. Jinými slovy: Je to nuda, to hádání se na sítích. Plus: Taková pořádná hospodská či kavárenská debata člověka nutí k mnohem lepším výkonům. Nemůže z ní tak snadno odejít, nejde se vymluvit na zaneprázdněnost či jednoduše vypnout aplikaci. Musíte ten souboj dohrát. A třeba i prohrát. Což bolí, je to ale neskutečně poučné.

Jako psi u boudy

V hospodě a kavárně vám také nepřijde na pomoc (tak jako na Twitteru) houf sledujících, který vás utvrdí ve vaší pravdě. Ti vám pak dají pocit vítězství, i když plácáte blbosti. Snadnost úspěchu v on-line přestřelkách vás nikam neposouvá. Naopak jen utvrdí v zaujaté pozici. Jsme tak jak psi uvázaní u boudy a štěkající spolu se sousedovic hlídači na kolemjdoucí.

Co mně vadí při diskusích na sociálních sítích nejvíc, je velmi omezená možnost používat ironii či sarkasmus.

Ze sítí neodejdu. Práce i zvědavost mě nutí být tam, kde moji klienti mohou oslovit jiné lidi. Což je v dnešní době také virtuální svět. Není to žádný trend nebo módní vlna. Je to cesta, kterou jdou peníze. „Sleduj peníze,“ říká tajemný hlas v garáži novináři ve filmu Všichni prezidentovi muži. Sex a prachy jsou z mé zkušenosti hlavní důvody většiny lidských rozhodnutí. Obé najdete ve virtuálním světě v míře větší než vkusné. Takže jen blázen by je opouštěl. I když jsme všichni dobrovolníky v byznysu majitelů těch sítí. Ale copak také nejsem chodící reklamou na výrobce, když řídím auto nějaké značky, piju limonádu s logem na plechovce či mám tričko s vyšitým brandem v blízkosti svého srdce? Trochu chabá výmluva, chlapče, ale vybral sis sám, tak nebreč.

Jak poznat sarkasmus

Co mně vadí při diskusích na sociálních sítích nejvíc, je velmi omezená možnost používat ironii či sarkasmus. Při osobním setkání stačí intonace hlasu nebo mimika v obličeji, aby bylo jasné, že větu nemyslíte vážně. Což na Twitteru nejde. Mohu sice svůj výrok doplnit nějakým tím smajlíkem, ale nepotěším se těmi pár nekonečnými vteřinami nepochopení, které po ironii v osobní diskusi následují, než většině spolustolovníků dojde, jak to vlastně myslím. Ale při firemních prezentacích se ironii a sarkasmu vyhněte i v případě, že to je „naživo“. Nevím, čím to je, ale většina manažerů nemá smysl pro humor (a už vůbec ne ten můj! teď by měl následovat smajlík...) a navíc se berou velmi vážně.

Většina z nás virtuální svět neopustí. Naopak ti s větší představivostí si již vytváří své avatary a rozšiřují možnosti fantazie, zábavy, vzrušení, závislosti i zisku, které tento prostor přináší. Zůstáváme na své planetě a současně vyrážíme do vesmíru. Vesmíru nepřátelského, tmavého, chladného a nekonečného, kde čas není tím, čím jsme si mysleli, že je. Pro tuláky je již naše planeta malá a realita nudná. Virtuální svět má netušené příležitosti pro naši kreativitu. Samozřejmě, že většina ji nahradí kýčem a zaplní průměrností. Ale copak tomu tak není i na skutečné ulici či v bytě, kde jste byli včera na návštěvě?