Těžko psát o něčem jiném. Čtvrtek 24. února jsem, myslím, prožil jako mnozí z vás. Od rána jsem dělal, že dělám, něco popracoval, schůzky absolvoval, maily napsal, přesouval se z místa na místo, ale hlava byla jinde. Nešlo ani tak o to, že myslela na něco jiného. To se stává běžně. Například, když má jeden před důležitou prezentací, nebo když večer hraje Slavie. Tentokrát jako by mozek v té hlavě nebyl. Někam zmizel a přeprogramovával se.
Používal výrazy typu, že odteď bude vše jinak, ale protože se tělo pohybovalo v kulisách, kde naštěstí ještě nic jinak nebylo, tak úplně nebyl schopen pobrat, cože se to vlastně změní. Že se stalo něco zásadního, co teprve začíná, je jasné. Ale ta línější, pohodlnější část mozku se stále vracela do původního nastavení, protože nový stav si nedovede představit a nepřeje si ho.
Sport už doválčil
Co když se probudím a v Doněcku se zase bude válčit jen o body v evropských fotbalových pohárech jako za Tomáše Hübschmana. Vidíte, napsal jsem válčit a myslel jsem hrát fotbal. Jak lehce jsme některým slovům dali nový význam, aby fádní situace získala dramatičtější vyznění. Věděli jsme, že fotbal není opravdová válka. Ale znělo to tak osudově. A skutečná válka se zdála být v Evropě cosi dávného z minulosti. Nyní se ta slova vrací ke svému původnímu obsahu. Už zase víme, že o body se ve sportu neválčí, nýbrž hraje.
Vojáci vidí rozstřílený vlak s červeným křížem. I diví se, proč to někdo udělal. „Protože může“ nebo „mohl“ zní Švejkova odpověď.
Nebyl jsem jistě jediný, kdo se včera nedokázal soustředit. Pochopit iracionalitu zla je těžké. Proč by to někdo dělal, proč by někdo zabíjel, když má peníze, moc i paláce? Odpověď je ve Švejkovi, té tragické knížce o nemožnosti zastavit zlo, dostane-li prostor, která je omylem považována za bžundu. Vojáci vidí rozstřílený vlak s červeným křížem. I diví se, proč to někdo udělal. „Protože může“ nebo „mohl“ zní Švejkova odpověď.
Návrat z virtuální reality
Žili jsme si v klidu zasedaček, netflixových seriálů a on-line nákupů. Proč by nám tento svět někdo ničil? Pomalu jsme se přesouvali do virtuální reality a nechali tu skutečnou jiným. Jenže před tím, co se ve čtvrtek stalo, do žádného metasvěta neutečeme. Na českém Twitteru se například v pondělí začala pěkně rozjíždět hádka o barvě postavičky na čokoládové tyčince. Dnes bychom tam odsouhlasili myslím cokoliv, jen kdybychom uměli vrátit čas a dokázali změnit rozhodnutí k zabíjení lidí.
Co s tím, ptáme se? Mnozí začali pomáhat ihned. Obyčejní lidé zareagovali vedeni svým vnitřním smyslem pro spravedlnost. Hodně lidí z byznysu, které znám osobně i jen podle jména a známosti, bez zaváhání posílají peníze a organizují přípravu zde doma na příchod lidí v nouzi. Ale se zlem se bojuje tam, v oněch „krvavých zemích“, jak je popsal Timothy Snider. Kamarád mi ráno poslal SMS, že jediný, kdo pro Ukrajinu něco dělá, je Anonymus.
Narážel tím na váhavost některých evropských politiků ve srovnání s rychlou reakcí tajemných hackerů. Padají ruské webové stránky. Stále ještě žijeme ve svobodné zemi. Aby jí zůstala, musíme definitivně přeprogramovat svůj mozek. Nejsou oni, kteří nás řídí, a my, kteří jim podléháme. Jsme my. Demokracii vymysleli, založili a bránili obyčejní řemeslníci, obchodníci, intelektuálové v Aténách. Získali svobodu, ale i tíhu zodpovědnosti.
Tohle je naše Země i naše země. Nenechme si ji sebrat. Jednejme každý podle svých možností, aby zlo bylo zastaveno. Nestačí rozhořčené tvíty, je opravdu potřeba vzít vládu věcí svých do svých rukou. Hledá se evropské společenstvo prstenu. Nespadne z nebe. Jsme to my. Bože, ochraňuj Ukrajinu.
Reklama
foto: Profimedia