Všechno bude delší, než si mnozí představovali. Bude to víc osobní, než si myslíme. Prověří to charaktery, schopnosti i odolnost. Jak to tak v takových chvílích chodí. Jedna věc je jistá: toto nezvládneme pouze jako jednotlivci, ale jedině jako společenství.
Budeme v pokušení si naše reakce zjednodušovat. Přichází vztek, podpořený především záběry brutality války i konkrétních příběhů, které slyšíme, mnozí na vlastní uši a od lidí, které známe. „Rozčilení není program,“ řekl Masaryk ve své – na intelektuála výjimečné – schopnosti vyjadřovat se také ve zkratce. Na sociálních sítích padají až příliš lehce válečné termíny a doporučení, jako bychom hráli nějakou hru. Diskuse na Twitteru ale není skutečnost. Opravdu si někdo myslí, že například o opravdovém stavu a způsobu dodávek zbraní bude někdo s rozumem veřejně informovat? Je to válka. Se vším, co k ní patří. Čím dřív si to uvědomíme, tím lépe. Včetně důsledků. Nevytlačíme ji z našich životů jen tak. Ani až skončí. Z Ostravy do Užgorodu je to vzdušnou čarou blíž než do Chebu. Takhle blízko to je.
Ďábla nepřechytračíte
Nevystačíme si s tím, že budeme hodní. Nezachrání nás, když se přikrčíme a budeme doufat, že se dějiny přeženou a našim chaloupkám a zahrádkám se nic nestane. Dějiny jdou naším směrem. Nebo spíš už se u nás doma usadily. Neptaly se, neklepaly. První to odnesou ti, kteří si nesrovnají priority. Nebuďme malicherní, neřešme věci nepodstatné a pomíjivé. Ztráty přijdou. Jaké a jak budou veliké, záleží na nás. Zda si uvědomíme, co je podstatné, bez čeho se můžeme obejít, a naopak co musíme za každou cenu ochránit. Ať už jde o svobody, zájmy, způsob vlády či ekonomiku. Nabízí-li někdo nyní bezbolestnou cestu, pak se nezdržujte s tím ho dál poslouchat. Není čas na chyby. Největší chybou by bylo dát prostor lidem, kteří si myslí, že tato situace se dá nějak očůrat. Ďábla nepřechytračíte. Pokoušeli se o to už větší chytráci a většinou na konci svého snažení neměli na to, aby zaplatili cenu, kterou jim osud spočítal.
Dějiny byly k naší generaci více než vstřícné. Můžeme to zase nechat na nich a doufat, že v ruletě padne šťastné číslo, nebo se můžeme začít chovat jako dospělí lidé.
Jedno je jisté: jiní jsou na tom mnohem hůř než my. My stále máme čas i možnost uvědomit si, co se stalo a jak na to reagovat. Pro nás je tato krize pořád ještě příležitostí, pro jiné již tragédií. To není důvod k sebemrskačství, ale ani k posečkání. Buďme rádi, že praotec Čech došel alespoň sem, když už nechtěl pěstovat olivy někde v teple. Je to stále stejná volba pro zemi na křižovatce kultur: buď budeme aktivní, vědět, co chceme, a rozhodovat se podle toho, nebo to necháme na jiných a můžeme si pak stěžovat na nespravedlnost dějin. Ty byly dosud k naší generaci více než vstřícné. Nyní si řekly o účet za třicet let klidu a míru. Můžeme to zase nechat na nich a doufat, že někomu nakonec vždycky v té ruletě padne šťastné číslo. Nebo to pojmout jako práci, kterou musíme udělat, a začít se chovat jako dospělí lidé: budovat a chránit stát. Ještě nám v tom nikdo a nic nebrání.