Obrázek rozbitého kupé ve vlaku a k němu výmluvný nápis: „Tisíce evropských železničářů děkují imigrantům a Ukrajincům za jinak neuvěřitelné kulturní obohacení, kterého se jim v této době dostává!“ Anebo další příklad. „Nebudu platit Zelenskému drogy a nacistům z Azovu zbraně!“ To na Facebooku hlásá mladík s tváří teenagera, který dodnes nejspíš bydlí v mamahotelu.
Těch chudáků, kterým někdo trhá něco od úst, je ale víc. „Platím daně a oni je platí z mých daní, nic víc ode mě nedostanou, nasrat!“ zamýšlí se starší vzdělanec vysoké školy života nad faktem, že už vlastně ze svého pohodlí vydává až dost. „Proč nemusí platit ve vlaku a proč nemusí platit na modrých zónách? Jak k tomu přijdeme my, kteří poctivě platíme poplatky?“ Správně...
Podobnými příspěvky se to dnes ve veřejném digitálním prostoru (čti na sociálních sítích) jen hemží. Válka už prostě trvá dlouho a pomáhat uprchlíkům přestává být sexy. Svoji fotku s modrožlutou vlaječkou už si každý udělal, ti radikálnější se pochlubili tím, co všechno věnovali uprchlíkům, a ti nejodvážnější se vyfotili s rodinami, kterým poskytli ubytování.
O rok a půl později se z lidí s respirátory staly ovce, z restaurací, kterým byla hygiena ukradená, bašty svobody a zdravotníci se museli vyrovnávat s neskrývanou nenávistí a odporem.
Jenže je to po několika dnech či týdnech (v případě jedné influencerky, která se vztekala, že Ukrajincům nechutná jídlo z vietnamské restaurace, asi po dvou hodinách) přestalo bavit a dnes se kromě výše uvedených klasických hejtů dočteme spíše o tom, že se lidé chodí na úřady ptát, jak se ubytovaných uprchlíků zbavit, případně o těch, kteří vybírají peníze za ubytování jak od Ukrajinců, tak od státu, který na ně přispívá.
Podobnost nikoli čistě náhodná
Trochu to připomíná situaci dubna 2020 ve srovnání (třeba) s podzimem 2021. Pamatujete si, jak se lidi mohli přetrhnout, kdo ušije víc roušek? Jak se sdílely návody na domácí výrobu čehokoliv? Jak se recepty na dezinfekce a droždí platily zlatem a zdravotníkům se tleskalo aspoň z oken, když už to nešlo jinak? O rok a půl později se z lidí s respirátory staly ovce, z restaurací, kterým byla hygiena ukradená, bašty svobody a zdravotníci se museli vyrovnávat s neskrývanou nenávistí a odporem.
Jak v jednom, tak v druhém případě si lidé, pro které pomoc nebyla jen módní vlnou, zcela jistě řekli: Stálo mi to za to? A v drtivé většině případů právě proto, že to mysleli upřímně, zněla odpověď: Jasně, udělali bychom to znovu. Je něco jiného dělat ze sebe hrdinu na sociálních sítích a něco jiného opravdu pomáhat.
Až dojde na hejtry
Válka na Ukrajině neskončila. Země dostává ránu za ranou. A vyčítat lidem, kteří prchají před ruskými bombami, že mají alespoň o něco lehčí život tady, je krajně nechutné.
Pokud jste tedy pomáhali, je to fajn, díky za to. Pokud pomáháte stále, patří vám hluboký obdiv. Pokud ale máte potřebu šířit jen hejty, nepropásněte životní šanci mlčet. Jinak se totiž připravujete o možnost, že někdy, až to třeba budete potřebovat, někdo pomůže vám.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek