Kníže Václav se prý čas od času opil, ale nikdy se neopomněl z tohoto hříchu vyzpovídat. Na ono slůvko „prý“ budeme ovšem při vzpomínání na tohoto (doloženě) čtvrtého knížete z rodu Přemyslovců narážet často. Víme totiž o něm pramálo a to pramálo pochází povětšinou z křesťanských legend, které byly sepsány s menším či větším odstupem od jeho smrti. Ostatně, když už jsme u Václavovy smrti, její okolnosti i datum nejsou dodnes příliš jasné, přestože se historici spíš přiklánějí k roku 935, přičemž hlavním vodítkem je to, že kníže byl zavražděn (či zabit?) v pondělí.
Jak je to se svatostí
Kdybychom se měli opřít o historické prameny (tedy prameny, nikoli fakta), tak se asi opřeme o kroniku saského benediktinského mnicha Widikunda, jenž několik desetiletí po Václavově smrti napsal, že bratr českého knížete Boleslava měl být pravým křesťanem a mužem bohabojným, o němž se tradují příběhy plné zázraků, které vykonal. Sám Widikund se ovšem k těmto zázrakům stavěl skepticky: „Vykládají se o něm jakési zázraky, ale přecházíme je raději mlčením, protože je nezkoumáme.“
Svatý Václav se stával určitým symbolem rodícího se českého státu a sami Přemyslovci potřebovali mít ve svém rodokmenu nějakého toho svatého.
Všimněme si ale jednoho – Václav je v kronice označen za Boleslavova bratra, což může naznačovat, jak asi byl pojímán mimo české území, tady konkrétně u dvora saského krále Jindřicha Ptáčníka. Také označení za svatého má z dnešní hagiografie určité nedostatky, především to, že nebyl kanonizován biskupem, a tak se prvním českým oficiálně kanonizovaným svatým stal až svatý Prokop roku 1204. U Václava to proběhlo jaksi neoficiálně, přičemž ten, kdo se o to nejvíce zasazoval, byl jeho údajný vrah kníže Boleslav I.
V prvních stoletích našeho letopočtu bylo automatické, že ten, kdo umřel jako křesťan mučednickou smrtí, byl automaticky považován za svatého. Nyní se tak stalo neoficiálně tři roky po Václavově smrti, kdy právě Boleslav I. nechal jeho ostatky převézt ze Staré Boleslavi do rotundy sv. Víta na dnešním Pražském hradě. Opomenutí napravil Boleslavův syn Boleslav II. ihned, co byla pražská diecéze vyjmuta z pravomoci biskupství řezenského, a první její biskup Dětmar Václava promptně kanonizoval.
Proti cizákům
Bylo to potřeba. Svatý Václav se už tehdy stával určitým symbolem rodícího se českého státu a sami Přemyslovci potřebovali mít ve svém rodokmenu nějakého toho svatého. To pomáhalo nejen doma, ale při jednáních v zahraničí, v nichž se knížata a později králové z rodu Přemyslovců stále více na evropské křesťanské scéně prosazovali. Svatý Václav se tak postupně stává z ideálního křesťana patronem vládnoucí dynastie a s ní i české země. Jeho podobizny se objevují na pečetích a z úcty se pomalu stává kult, jenž je rozšiřován i do zahraničí.
Svatý Václav je i po smrti považován za toho pravého vládce, přičemž žijící kníže je vlastně jen jeho střídníkem, tedy zástupcem.
Václav je považován za ochránce vůči cizákům – v 15. století například vznikla legenda, podle níž Václav vyjede v čele vojska z hory Blaník, až bude české zemi nejhůře. Šířením kultu ovšem proměna křesťana na knížecím stolci nekončí.
Ztotožnění dynastie se svým legendárním předkem je tak úzce pojímáno, že je vlastně svatý Václav považován za toho pravého vládce, přičemž žijící kníže je vlastně jen jeho střídníkem (z latinského vikarius), tedy zástupcem, spravujícím jeho statky. To ostatně dokládá i zvyk, že václavská koruna vždy spočívá na lebce svatého a kníže si ji může jen obřadně vypůjčit.
Spisovatel či bojovník
Nyní se vydáme do světa legend a hned na začátku musíme připomenout ono slůvko „prý“, abychom ho nemuseli používat u každé neověřené informace. Václav se narodil asi roku 907 jako syn knížete Vratislava a Drahomíry, dcery Havolanů, jedné části Polabských Slovanů, ve Stochově u Kladna. Babičkou mu byla svatá Ludmila. Na budečském hradišti se mu dostalo mimořádného vzdělání a měl číst jak latinsky, tak staroslověnsky, a dokonce i psát.
V každém případě našel Václav smrt před kostelem svatých Kosmy a Damiána, kam přišel na ranní pobožnost.
Musel být ale také schopen prosadit se silou, přinejmenším doma, jinak by těžko mohl vládnout a jemu poddaní leníci rozuměli jistě daleko lépe meči než třeba psanému přání k narozeninám. Jeho vládu popisují opět jen legendy. Stavěl kostely, boural pohanské svatyně. Vlastnoručně vysazoval révu a pracoval na vinici, dále žal obilí.
Bořil také šibenice a vykupoval otroky. Tím vším si vysloužil pověst jakéhosi mnicha na trůně. V zahraniční politice měl možná smůlu, protože orientace jeho předchůdců na Bavorsko se ukázala být krátkozrakou ve chvíli, kdy byl králem východofranské říše zvolen právě Jindřich Ptáčník, jenž vojensky vévodu bavorského přinutil k poslušnosti. Již zmíněný Widikund popisuje, jak roku 929 přitáhl Jindřich ku Praze a zdejšího vládce vzal v poddanství. S čímž pochopitelně souvisely jisté poplatky, ovšem těch tradovaných sto dvacet volů ročně a pět set hřiven stříbra nikde doloženo podle badatelů není.
Pro detektivy z mordparty
Václavův život tedy známe málo a ještě méně víme o jeho smrti. V každém případě se vydal se svou družinou na údělné sídlo svého bratra Boleslava, do Boleslavi. Proč? Aby s ním jednal? Jen proto, aby zde oslavil svátek svatého Michala, připadající na 29. září? Či tohle všechno dohromady? Legendy se v líčení Václavovy smrti liší. Jednou měl být zabit již při hostině, ale nepovedlo se, ačkoli jeho údajní vrazi několikrát od stolu vstali, ale museli si zase z moci Boží sednout.
Následovalo to, co muselo. Boleslav nechal pozabíjet všechny, co by mohli jeho bratra pomstít. Sám se pak stal knížetem.
V každém případě našel Václav smrt před kostelem svatých Kosmy a Damiána, kam přišel na ranní pobožnost. Boleslav ho tu napadl, a to úderem meče naplocho. Proč? V jiné verzi ho mečem zranil, ale silný a zkušený Václav (a k tomu podle legend polyglot a literát) mu meč vyrval z ruky. Přispěchavší Boleslavovi družiníci (kde je měl Václav, zradili ho?) si mysleli, že byl jejich vůdce napaden a Václava zabili. Následovalo to, co muselo. Boleslav nechal pozabíjet všechny, co by mohli jeho bratra pomstít. Sám se pak stal knížetem.
Ukrutný bratr
Boleslavovi se dostalo přízviska Ukrutný. Proto, že zavraždil svého bratra, to asi jenom nebylo. Přemyslovci, stejně jako mnoho jiných rodů, se bratrovraždili poměrně pravidelně, nebo se alespoň navzájem kleštili a vypichovali si oči. Ovšem Boleslav byl ve věci státu poněkud praktičtější než jeho předchůdce.
Po smrti Jindřicha Ptáčníka se pokusil omezit vliv říše u nás a čtrnáct let válčil s Jindřichovým nástupcem Otou I., aby mu nakonec pomohl v boji proti ještě většímu nebezpečí ze strany Maďarů, a nakonec s ním uzavřel roku 950 mír. Připojil k Čechám také Krakovsko a především Moravu. Nechal také razit stříbrné denáry, první naše doložené mince. Potřeboval je.
Václav se prostřednictvím jakési tiché pošty, opakující a zveličující jeho skutečné či domnělé skutky, proměnil v jezdeckou sochu na Václavském náměstí.
Rozšířil totiž své území a na rozdíl od Václava, který se spokojil s vítězstvím nad sousedními knížaty, Boleslav nechal pobořit jejich hradiště a v blízkosti pak vybudoval hradiště své a díky této hradské soustavě mohl lépe vládnout a především vybírat daně, potřebné k udržování více méně pravidelného vojska. Boleslav I. viděl svoji roli v knížectví čistě ekonomicky a mocensky.
K tomu ostatně – jak jsme se už zmínili – potřeboval i svatého příbuzného, a tím byl pochopitelně Václav. Ten měl svým způsobem smůlu. Stal se mnohokrát omílaným symbolem a proměnil se prostřednictvím jakési tiché pošty, opakující a zveličující jeho skutečné či domnělé skutky, v jezdeckou sochu na Václavském náměstí. A Češi (jichž se stal patronem) se sem neváhají v době, v níž se cítí nějak ohroženi, přijít podívat a družit se. Tak všechno nejlepší.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek