Šlo o první válku v historii lidstva, která byla vedena na zemi, ve vzduchu i na moři. Byla to první válka, ve které byly nasazeny tanky, a byla to také první válka, ve které byly použity chemické zbraně, jako byl například yperit, a ve které vojáci běžně používali plamenomety. Nejdůležitějšími vynálezy byly ale ty, které měly životy zachraňovat. Tehdejší pokrok v medicíně znamenal, že se lidé byli náhle schopni zotavit ze zranění, která by je dříve s jistotou zabila.
První světová válka se vedla především v zákopech. Ty představovaly pro zdraví a životy vojáků katastrofu. Byly plné špíny, krve, hmyzu i hlodavců, lidských exkrementů a odpadu. Vojáci v nich umístění měli být každé dva týdny vystřídáni, aby mohli být odvšiveni a vybaveni čistým oblečením.
Vojáci ve francouzských uniformách holí během 1. světové války hlavy válečným zajatcům, aby se předešlo šíření vší a jimi přenášených nemocí (zdroj: Shutterstock)
Navzdory těmto hrozným podmínkám však byl systém péče o zraněné mnohem lepší než ve kterékoli předchozí válce. Sanitky, mnohdy řízené pozdějšími osobnostmi světové kultury, jako byl Ernest Hemingway nebo Walt Disney, sbíraly zraněné a spěchaly s nimi do záchranných stanic nebo polních nemocnic, kde čekaly legie dobře vybavených chirurgů a sester, připravených poskytnout zraněným odpovídající akutní i následnou péči.
Základ veřejného zdravotnictví
Vojákům byla aplikována protitetanová injekce, byli ošetřeni antiseptiky a anestetiky. Lékaři měli dokonce přístup k radiografii, přestože tato technologie byla vynalezena o méně než dvacet let dříve. Díky tomu se úmrtnost pacientů po amputacích snížila z 25 % během americké občanské války na 5 %.
Evropské i americké nemocnice přestaly s pacienty zacházet jako s homogenní skupinou a snažily se přistupovat ke každému individuálně.
Mezitím si bezprecedentní počet případů amputací končetin na bojišti vynutil změny v konstrukci a výrobě protetických končetin. Pomůcky, dříve ručně vyráběné a vyhrazené pro elitu, se nyní vyráběly masově. Šlo hlavně o paže, nohy, a dokonce i nosy. Takový pokrok, přestože vzešel z utrpení tisíců leckdy nedobrovolně nasazených, představoval vrchol v konceptu a organizaci tehdejšího veřejného zdravotnictví.
Šok a rozvoj neurologie
V trochu abstraktnější rovině změnila první světová válka i způsob, jakým lékaři přemýšleli o samotném lidském těle. Nemoci byly chápány jako síly, které v těle narušovaly zavedené vztahy. Měly být odstraněny, aby se tělo zotavilo a stroj mohl opět bezchybně fungovat. Lékaři se také snažili pochopit, proč se jeden pacient uzdravil, zatímco jiný zranění podlehl.
Jak uvádějí historici New York University Todd Meyers a Stefanos Geroulanos v článku pro časopis Aeon, lékaři se přestali dívat na lidské tělo jako na součet jeho částí a místo toho je začali chápat jako integrální celek. Nově poznané stavy, například šok ze zranění, odhalily fyziologická omezení těla. Postižení šokem reagovali i na drobné rány jako na život ohrožující traumata. Běžný pacient se může zotavit z průstřelu hrudníku, zatímco pacient, který trpí šokem, může zemřít i na banální poranění nohy.
Francouzský voják, který během 1. světové války utrpěl závažné poranění obličeje, s protetickou "náhradou", kterou vyrobila z mědi sochařka Anna Coleman Laddová (zdroj: Shutterstock)
Tento systémový přístup byl nejpoužitelnější, když došlo k léčbě poranění mozku. Pacienti postižení stejnými ranami vykazovali stejné patologie jen zřídka. Neurologové hledali odpovědi ve struktuře samotného mozku, zatímco psychoanalytici jako Sigmund Freud a Carl Jung se obrátili k psychice, našemu pocitu sebe sama, jak je konstruován prostřednictvím sociálních, biologických a zkušenostních sil.
První světová válka vyvrátila také další předpoklad o lidském těle a to ten, že mysl (v mnoha západoevropských jazycích také označovaná jako „duše“) je od těla odpojena a jako taková není ovlivněna fyzickým utrpením. Jak se ve své eseji On Being Ill zmínila Virginia Woolfová na základě sledování vojáků s posttraumatickým syndromem, „duše“ uvnitř je od fyzického těla jednoduše neoddělitelná, obojí jsou spojené nádoby.
Úsvit sociálního státu
Jedinečný způsob, jakým pacienti reagovali na duševní a fyzické nemoci, vyžadoval přizpůsobení lékařské péče. Mimo frontovou linii přestaly evropské a americké nemocnice zacházet se svými nemocnými jako s homogenizovanou skupinou a snažily se přistupovat ke každému pacientovi jako k jednotlivci, který potřebuje konkrétní řešení svého stejně konkrétního problému.
Systémové myšlení se brzy rozšířilo z lékařství do politické sféry, kde dalo vzniknout pojmu, který dnes známe jako sociální stát. Sociální státy, definované jako státy, které chrání zdraví a blaho svých občanů, jsou založeny na přesvědčení, že společnost je jako lidské tělo a že socioekonomické třídy jsou navzájem propojeny stejným způsobem jako orgány.
Pro progresivní zákonodárce nebyla chudoba starostí chudých a jejich špatného rozhodování, ale problémem, který zčásti vznikl nedbalostí bohatých a mocných. Chudoba, stejně jako třeba rasismus, se tak stala sociální nemocí, která znevýhodňovala společnost jako celek.
Veteráni 1. světové války při čekání na vyplnění žádosti o slibované bonusy za službu v armádě (zdroj: Shutterstock)
A podpora sociálního státu, která byla sama zrozená z revoluce v lékařské péči, lékařskou péči samotnou dále ovlivňovala. Nejpozoruhodněji opět na poli psychiatrie. Jak sovětský psycholog Alexander Luria, tak Carl Jung tvrdili, že klíčem k řešení různých duševních problémů, které jedince sužovaly, je „integrace individuální osobnosti“ do širšího kontextu společnosti.
Přestože sociální stát nedokázal naplnit vznešené ideály svých hlavních architektů, nelze popřít, že veřejné zdravotnictví v západním světě je na tom dnes lépe než před sto lety. A tento pozitivní vývoj je těsně navázán na bezprecedentní ničení, které první světovou válku provázelo.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Big Think