Sebeklam nám umožňuje jednat nemorálně a zároveň si zachovat čisté svědomí. Podle nejnovějších výzkumů se možná vyvinul dokonce proto, aby nám pomáhal přesvědčovat ostatní. Pokud totiž začneme věřit vlastním lžím, je mnohem snazší přimět k tomu i ostatní. Když ale porozumíme faktorům, které k sebeklamu přispívají, pomůže nám to rozpoznat, kdy může ovlivňovat naše rozhodnutí. A zabránit tomu, aby nás tyto iluze svedly na scestí. Ve svém článku pro BBC o tom píše odborný autor David Robson.
Ochrana ega
Zkoumat sebeklam je oříšek – nemůžete se totiž jednoduše někoho zeptat, jestli sám sobě lže, protože se to děje nevědomě. Experimenty jsou proto často velmi složité. Docentka marketingu na univerzitě Yale Zoë Chanceová v experimentu z roku 2011 ukázala, že mnoho lidí nevědomě používá sebeklam, aby posílili své ego. Jedna skupina účastníků byla ve výzkumu požádána, aby vyplnila test IQ, přičemž odpovědi byly vytištěny na konci stránky. Dle očekávání tito lidé dosáhli podstatně lepších výsledků než kontrolní skupina, která klíč s odpověďmi neměla. Zdálo se ale, že lidé z první skupiny si neuvědomují, jak moc se na tahák spoléhali. Byli totiž přesvědčeni, že by si vedli stejně dobře i v dalším takovém testu bez klíče.
Sebeklam znamená, že se můžeme i nadále považovat za dobré lidi. A to i tehdy, kdy naše činy naznačují opak.
Aby se Chanceová ujistila o svých závěrech, zopakovala celý experiment s novým souborem účastníků. Ti však tentokrát dostali finanční odměnu za přesné předpovědi výsledků – za přílišnou sebedůvěru by je čekal trest. Pokud by si účastníci byli vědomi svého chování, dalo by se očekávat, že tato pobídka jejich nadměrnou sebedůvěru sníží. Ve skutečnosti však odměna příliš nepomohla k tomu, aby přebujelou sebedůvěru prolomili. Stále si namlouvali, že jsou chytřejší, než ve skutečnosti jsou, i když věděli, že o peníze přijdou. To naznačuje, že tato přesvědčení byla skutečná, hluboce zakořeněná a překvapivě pevná.
Příklady tohoto lze pozorovat i v reálném životě – vědec může mít pocit, že jeho výsledky jsou pravdivé, přestože použil podvodná data. Student může věřit, že si zaslouží místo na prestižní univerzitě, přestože podváděl při testu.
„Dobrý člověk“
Používání sebeklamu ke zlepšení vlastní image bylo pozorováno i v mnoha dalších kontextech. Profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v San Diegu Uri Gneezy například ve své studii z roku 2020 popsal, že sebeklam nám může pomoci ospravedlnit potenciální střet zájmů v práci. „Sebeklam znamená, že se můžeme i nadále považovat za dobré lidi,“ podotýká vědec. A to i tehdy, kdy naše činy naznačují opak. Jde podle něj o způsob, jak chránit náš smysl pro morálku. Tato forma sebeklamu se podle Gneezyho zřejmě nejvíce týká finančních poradců. Domnívá se ale, že by mohla být významná i pro soukromou zdravotní péči, kdy, přestože má lékař dobré úmysly, může nevědomky propagovat dražší léčbu.
Vyšší důvěryhodnost
Snad nejpřekvapivější důsledek sebeklamu se týká našich vztahů s druhými. Podle této teorie nám sebeklam umožňuje působit přesvědčivěji. Pokud se například snažíte prodat pochybný výrobek, budete lépe argumentovat, pokud skutečně sami věříte, že se jedná o kvalitní zboží – i když existují důkazy o opaku. Tato hypotéza byla poprvé navržena už před desítkami let a nedávná studie docenta behaviorální ekonomie na Carnegie Mellon University ve Spojených státech Petera Schwardmanna tuto myšlenku dokazuje.
Stejně jako studie Chanceové začaly i Schwardmannovy experimenty IQ testem. Účastníkům nebyly sděleny výsledky, ale po skončení testu měli sami vyhodnotit, jak si asi vedli. Poté podstoupili další test – předstoupili před porotu složenou z falešných zaměstnavatelů, kterou měli přesvědčit o svých intelektuálních schopnostech. Pokud porotci uvěřili, že právě oni patří k těm nejchytřejším ve skupině, mohli dostat finanční odměnu.
Sebeklam nám umožňuje nafouknout názor na vlastní schopnosti, takže věříme, že jsme chytřejší než všichni kolem nás. Pak přehlížíme důsledky svého jednání a věříme, že obecně jednáme morálně. A tím, že si namlouváme pravdivost svých názorů, působíme věrohodněji – což nám zase pomáhá přesvědčit ostatní.
Někteří účastníci experimentu byli o úkolu přesvědčování informováni předtím, než svůj výkon hodnotili, zatímco jiným to bylo sděleno až poté. Schwardmann v souladu s hypotézou zjistil, že toto vědomí změnilo to, jak účastníci své schopnosti hodnotili. Ti, kteří věděli, že budou muset přesvědčovat ostatní, byli o svých schopnostech více přesvědčeni než ti, kterým to ještě řečeno nebylo. Potřeba přesvědčit ostatní tedy účastníky utvrdila v domněnce, že jsou chytřejší, než ve skutečnosti jsou. Schwardmann to popisuje jako určitý druh „reflexu“. Důležité navíc bylo, že sebeklam se vyplatil – neopodstatněné přehnané sebevědomí skutečně zvýšilo schopnost lidí přesvědčit falešné zaměstnavatele.
Kam vítr, tam plášť
Schwardmann podobný proces pozoroval na debatních turnajích. Na těchto akcích dostanou účastníci zadané téma a poté je jim náhodně přidělen názor, který mají obhajovat. Během debaty jsou pak hodnoceni podle toho, jak dobře tento názor prezentují. Schwardmann testoval osobní přesvědčení účastníků soutěže o tématech předtím, než jim byl přidělen postoj, poté, co začali formulovat své argumenty, a po samotné debatě. V souladu s myšlenkou, že se sebeklam vyvinul proto, aby nám pomohl přesvědčit ostatní, zjistil, že se osobní názory lidí podstatně změnily poté, co jim bylo sděleno, na které straně debaty musejí argumentovat. „Jejich soukromé přesvědčení se posunulo směrem na stranu, která jim byla sdělena pouhých patnáct minut předtím tak, aby odpovídala jejich přesvědčovacím cílům,“ popisuje Schwardmann.
Všemi těmito způsoby nás mozek klame a nutí věřit věcem, které nejsou pravdivé. Sebeklam nám umožňuje nafouknout názor na vlastní schopnosti, takže věříme, že jsme chytřejší než všichni kolem nás. Pak přehlížíme důsledky svého jednání a věříme, že obecně jednáme morálně. A tím, že si namlouváme pravdivost svých názorů, působíme věrohodněji – což nám zase pomáhá přesvědčit ostatní.
Často bývá náš sebeklam neškodný – umožňuje nám cítit se o něco sebevědoměji, než je oprávněné. Vždy se však vyplatí si tyto tendence uvědomit, zejména pokud děláme rozhodnutí, která nám mohou změnit život.
Podle Schwardmanna je možné, že se někteří lidé se svými lžemi doslova sžijí. Poukazuje na to, že někteří dokonce při výslechu projevují jakýsi spravedlivý hněv, který by se dal jen těžko předstírat. „Možná je to známka toho, že skutečně věří své vlastní lži,“ říká. Sklon lidí k sebeklamu také zvyšuje touha po společenském postavení. Když se například cítíme být ostatními ohroženi, je pravděpodobnější, že budeme vnímání svých vlastních schopností nadsazovat.
Často bývá náš sebeklam neškodný – umožňuje nám cítit se o něco sebevědoměji, než je oprávněné. Vždy se však vyplatí si tyto tendence uvědomit, zejména pokud děláme rozhodnutí, která nám mohou změnit život. A jak sebeklam porazit? Zkuste zvážit opak svých závěrů. Tato technika spočívá v tom, že se snažíte najít všechny důvody, proč by vaše přesvědčení mohlo být nesprávné – jako byste vyslýchali sami sebe. Četné studie ukázaly, že nás to vede k tomu, abychom o situaci přemýšleli analytičtěji. V laboratorních testech se ukázalo, že toto systematické uvažování je mnohem účinnější než pouhý příkaz „uvažujte racionálně“.
Tato technika je ale samozřejmě možná pouze tehdy, pokud dokážete přijmout své nedostatky. Možná si myslíte, že tuto radu nepotřebujete – sebeklamem trpí pouze druzí, zatímco vy jste k sobě naprosto upřímní. Pokud to tak vnímáte, může být právě tento postoj vaším největším sebeklamem.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC.com