Při setkání dvou lidí vždycky hrají roli určitá očekávání. Jde o pozadí samotného setkání, rozdíly ve společenském postavení těch, kteří se setkávají. Svou roli hrají i rozdíly v závislosti na vztahu a odpovědnosti k tomu druhému. Nadřízený má vůči vám odpovědnost, ale má nad vámi také větší moc. Dospělý má oproti dítěti velkou moc a zároveň velkou odpovědnost. Tyto vztahy popisuje takzvaná transakční analýza. Ta pomáhá i partnerským párům. Aby byl jejich vztah co nejpevnější, je třeba ho udržovat v optimálním napětí. K tomu jsou potřeba dvě věci – možnost volby každého z partnerů a komunikace.
Psychoterapeutka Atalanta Beaumontová pracuje s lidmi v domácím, pracovním i školním prostředí, kde komunikuje s dětmi všech věkových kategorií, ale i s jejich rodiči a také s bezdětnými páry. Transakční analýze se věnuje i ve své publikační činnosti – píše a dělá rozhovory o problémech ve vztazích a o tom, jak se chovat, abychom tyto problémy minimalizovali nebo zcela eliminovali, pokud je to vůbec možné.
Vyvážená moc
V rámci praxe se Atalanta Beaumontová zabývá koncepcí moci ve vztazích. S tou je podle ní třeba pracovat už od dětství. Nikdo by ve vztahu neměl být naprosto bezmocný, na druhé straně nikdo by ani neměl mít moc absolutní. Zásadní je, aby oba partneři ve vztahu měli možnost volby. Jenže ta je nám v mnoha případech upírána už od dětství, kdy rodiče nerespektují rozvíjející se osobnost dítěte a nutí mu své názory tam, kde to již není nutné. „Vezmeš si červenou, nebo modrou čepici?“ ptá se matka čtyřletého synka. „Červenou,“ odvětí. „Ale prosím tě. Jsi přece kluk a ti nosí modrou. Červená je pro holky,“ namítne matka a podává chlapečkovi modrou čepici. Takovými na první pohled nevinnými situacemi to podle Beaumontové všechno začíná. Nerovnováha moci ve vztazích. Zhacená očekávání.
S přibývajícím věkem se potom nerovnováha moci prohlubuje. Dominantní jedinci v partnerství svou drahou polovičku utlačují, ti nesmělí se naopak nechávají utlačovat. Vyhovuje jim to? Nikoliv. Ale nedělají vlastně nic jiného, než že následují model, který si osvojili v dětství, kdy se formovala jejich osobnost.
Pokud nedokážete rozeznat, že váš partner potřebuje prostor, nebo naopak intimitu, pouto buď zmizí a odrazí vás od sebe, nebo se přetrhne, protože se partner od vás bude chtít dostat co nejdál.
Přijmou-li ale oba partneři svou roli, může podle Beaumontové i nerovný vztah spokojeně fungovat. Pár nachází v nerovnováze moci harmonii, která oběma vyhovuje. Aby takový vztah fungoval, musí být i zde oběma partnerům v rámci jejich postavení zajištěna možnost volby. Od té se totiž, jak bylo řečeno výše, všechno odvíjí. Jde o svobodu člověka jako bytosti.
Elastické pouto
Stabilní vztah si kromě svobody volby ale vyžaduje ještě něco dalšího – konkrétně něco, čemu Beaumontová říká imaginární elastické pouto. Jde vlastně o elasticitu vztahu, která páru umožní, aby si v něm nastavil vlastní pravidla, která budou vyhovovat oběma stranám.
Elastické pouto pružně reaguje na měnící se situace a zároveň udržuje ve vztahu jiskru a dává mu náboj, který spojuje dvě odlišné osobnosti bez toho, že by vztah jednu z nich jakkoli omezoval.
Pro funkční vztah je třeba udržovat pouto v požadovaném napětí. Druhý vám dává najevo, zda je pouto příliš napnuté nebo uvolněné tím, že se přiblíží nebo oddálí. Tímto způsobem si pak vzájemně dokážete dát najevo, jak dlouhé může pouto být, aby vztahu prospívalo. Pokud nedokážete rozeznat, že váš partner potřebuje právě prostor, nebo naopak intimitu, pouto buď zmizí a odrazí vás od sebe, nebo se přetrhne, protože se partner od vás bude chtít dostat co nejdál. Výsledek je v obou případech stejný – vztah ztroskotá.
Jak nezahltit partnera
Mnoho lidí může v nových vztazích panikařit, protože ještě neobjevili potřebné napětí pouta, které je s partnerem spojuje. Pokud se druhá strana stáhne, hned se ptají, co se stalo špatně. Ve skutečnosti je ale pro partnera pouto třeba jen málo pružné a potřebuje uvolnit. Proto Beaumontová radí neočekávat a nezahlcovat partnera zbytečnými dotěrnými dotazy a poskytnout mu prostor, který si vyžaduje.
Ten přece potřebuje čas od času každý a není na tom nic divného. Přestože máme partnera a přátele, musíme si uvědomit, že jsme bytosti s více aspekty – právě to nás činí zajímavými a žádoucími. Beaumontová dává příklad páru, který spolu sedí na večeři v restauraci, ale místo toho, aby si povídali, jsou zahleděni do svých telefonů, kde si každý z páru vyřizuje komunikaci s někým jiným.
Nedovolte, aby se pouto příliš uvolnilo, protože to by mohlo přerůst v nezájem. Ale nenechte pouto ani moc těsné, to by v konečném důsledku vedlo k úprku a přetržení.
V souvislosti s tím se ptá: O čem si chcete s partnerem pořád povídat, když si vzájemně neumožníte volnost a možnost potkávat se s jinými lidmi? A zase jsme u té možnosti volby. Schází-li, pouto je příliš těsné a vztah nefunguje. Jedna či druhá strana se důsledkem toho dříve či později vydá na úprk a pouto se přetrhne.
Síla komunikace
Předpokladem pro funkční vztah je tedy podle Beaumontové přijmout skutečnost, že přítel nebo partner potřebuje čas pro sebe a že ho potřebujete i vy. Tento čas byste potom měli využít k rozvoji vlastních přátelství, zájmů a koníčků, které umožní udržovat pouto s partnerem v žádaném napětí – ani moc, ani málo. „Nedovolte, aby se pouto příliš uvolnilo, protože to by mohlo přerůst v nezájem. Ale nenechte pouto ani moc těsné, to by v konečném důsledku vedlo k úprku a přetržení,“ opakuje Beaumontová.
Jak ale optimální napětí pouta poznat? Odpověď je jednoduchá: Musíte komunikovat. V tom je podle Beaumontové další klíč ke spokojenému vztahu. Dlouhodobý vztah tedy udržuje zdravá možnost volby a zdravá komunikace. Jejich spojení potom vytváří harmonické a optimální napětí pouta mezi dvěma lidmi, které je jádrem zdravého vztahu.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: PsychologyToday