Pro rodiče, kteří se rozhodli své děti vychovávat lépe, než kdysi vyrůstali oni sami, je hrdinkou. Dostává spoustu děkovných dopisů, projekt Děti jsou taky lidi má na Instagramu a Facebooku přes 140 tisíc sledujících. Na druhou stranu ji ale kontaktují rozzuření lidé, aby jí svůj názor na respektující výchovu otevřeně sdělili.
Někteří Češi totiž domácí násilí na dětech stále zlehčují – patříme mezi poslední evropské státy, ve kterých je legislativa vůči bití dětí velmi benevolentní. Další tisíce dětí pravidelně poslouchají hodiny litanií a výčitek, před kterými není úniku. Všechny tyto děti jsou vůči rodičům bezmocné. To, že jim bylo ubližováno, jim dojde až v dospělosti, pokud vůbec.
Díky Zdeňčině vánoční výzvě se na sociálních sítích jednou strhla smršť, takové malé MeToo – tisíce lidí, a někteří úplně poprvé, se jí svěřili se svými někdy neuvěřitelně brutálními zážitky z dětství. Galerii zpráv, které Zdeňka dostala, si můžete přečíst na webu Děti jsou taky lidi. Je to brutální čtení, které ji ještě víc utvrdilo v tom, že to, co dělá, má smysl. Co na to všechno Zdeňka říká?
Jak jste se cítila, když jste dopsala poslední stranu vaší knihy? Došlo k nějaké katarzi v rámci vašeho vlastního traumatu?
Nedošlo. Knihu jsem dokončila v době, kdy mi stále chodily tisíce dalších příběhů lidí do zpráv a já je každý den několik hodin pročítala. Doufala jsem, že kniha pomůže dalším lidem, a podle ohlasů, které dostávám, se tak opravdu děje. Já sama jsem ale pořád na cestě k hledání léčení vlastních zranění z dětství, tak jako mnoho dalších.
Má smysl někoho (třeba vašeho souseda) konfrontovat, nebo dokonce nahlásit na OSPOD, když ho vidíte, jak pohlavkuje nebo sprostě řve na svoje děti?
To je otázka, kterou si myslím každý musí zodpovědět sám v sobě. Věřím, že abychom mohli žít spokojený život, je jednou ze zásadních podmínek žít v souladu se svými hodnotami. Pokud žijeme tak, že jednáme proti našemu hlubokému morálnímu přesvědčení, a často si toho ani nemusíme být vědomi, pak se nám žije těžko. Druhá strana toho, na co se ptáte, je ale to, co se bude dít, pokud nějak zasáhneme. Věřím, že dává velký smysl pokusit se pomoci, ale vyžaduje to hodně energie a sebeovládání. Když na souseda vztekle nastoupíme, málokdy to něčemu pomůže.
V ideálním případě by se myslím mělo dostat pomoci celé rodině, protože důvody, proč se někdo takto chová ke svým dětem, bývají často hluboko ukryté. Nikdo, kdo ubližuje jiné živé bytosti, se ve skutečnosti nemůže cítit dobře. Možná se mu v danou chvíli uleví, ale za jakou cenu?
Z dlouhodobého hlediska by pomohlo pouze vytvořit si s takovými rodiči vztah, ukázat jim bez nátlaku jiné cesty a to, že vedou k mnohem lepšímu vztahu s dětmi i k jejich zdravému vývoji. Součástí toho je samozřejmě ale také práce s traumaty a zážitky z dětství daného rodiče, což je práce spíš pro terapeuta.
Naše děti mají schopnost cítit naše slabá místa a neomylně se do nich strefují, jako by nás žádaly: Vyřeš si tohle, abych se na tebe mohl spolehnout, abych se s tebou mohl cítit v bezpečí.
Málokdo z nás má takovou kapacitu, aby takto pomáhal. Já se třeba snažím v takových případech promluvit s dítětem. Je jedno o čem, ale s úctou a respektem. Ukázat mu, že existuje i jiný přístup, že ne všichni dospělí jsou nebezpeční. A pokud mám kapacitu, mohu za použití nenásilné komunikace promluvit i s rodičem. To je myslím nejlepší cesta ke změně.
Jaké systémové opatření by podle vás prospělo tomu, aby týrání zažívalo méně dětí ?
Už jsem to naznačila v předchozí odpovědi. Jsem si jistá, že je nesmírně důležité ukazovat lidem, k čemu vede výchova bez úcty a respektu a k čemu naopak výchova opačného charakteru. Nemyslím si, že je možné někomu vnutit jiný způsob rodičovství, respektive možná to lze, ale mnohem lepší výsledky podle mě má, když pochopím, proč se chovám tak, jak se chovám, a k čemu to může vést.
Jakmile jsem já sama začala tyhle souvislosti chápat, postupně se můj vztah nejen k dětem, ale i k sobě samé velmi změnil. Jsem šťastná, když vidím, že mé děti mi důvěřují a váží si mé autenticity a schopnosti sebereflexe. Proto bych byla ráda, abychom podporovali organizace, které se už nyní depistáži ohrožených dětí věnují. Obrovskou práci podle mě odvádějí také sami rodiče, kterým respektující způsob výchovy začne dávat smysl, většinou díky tomu, že si začnou uvědomovat, jak prožívali své vlastní dětství, jak se cítili a jak je to ovlivňuje dnes. Svým příkladem pak ukazují ostatním okolo sebe, že takové rodičovství je mnohem pohodovější.
V kolika letech lidem dochází, že měli příšerné dětství? (U mě to bylo až v 35, částečně díky vám)
To je asi velmi různé. Píší mi lidé, kterým to začalo docházet až po padesátce, ale i teenageři, kteří si to uvědomují už nyní. Myslím, že hodně dělá to, když člověk natrefí na nějaký autentický příběh z dětství někoho jiného, který popisuje podobné pocity a události, jako známe z vlastního dětství – to je myslím i tajemství úspěchu mé knihy. Desítky let jsme žili v přesvědčení, že to my jsme divní a pokažení, často nás o tom přesvědčovali ve škole nebo vlastní rodiče. A najednou vidíte, že takových lidí jsou tisíce. Pochopíte, že divní nejste vy, ale společnost, která zapomněla, jaké to je být dětmi, společnost, z níž se vytratila empatie a soucit a nahradila je – často jen hraná – tvrdost.
Co si myslíte o výskytu a léčbě komplexní posttraumatické poruchy? Proč se o ní v Čechách zatím neví?
Dobrá otázka. V zahraničí se sice o CPTSD mluví už desítky let, ale v mainstreamu to taky není žádná sláva. Jeden ze zahraničních odborníků, myslím, že to byl Gabor Maté nebo Bessel van der Kolk, si myslí, že je to proto, že to, co jsou ve skutečnosti projevy traumatu, považujeme v naší společnosti vlastně za normu. Maté ve své nové knize The Myth of Normal (v češtině vyjde v létě) říká, že to není tak, že někdo trauma má a někdo ne, ale že jde spíš o spektrum, na němž se nachází opravdu každý z nás.
Energie, nashromážděná k útoku nebo útěku, nemá v případě, že nemůžeme se situací nic moc dělat, jsme bezmocní, kam proudit, a ukládá se v těle jako nezpracované emoce. Pokud děti necítí, že mají moc nad svými životy, je to „výborná“ predispozice ke vzniku traumatu.
Někdo je traumatizovaný více, někdo méně. A naše organismy se s traumatem vyrovnávají různými způsoby, z nichž mnoho je ve společnosti v podstatě oslavováno nebo žádáno, třeba „ostré lokty“, silný důraz na zevnějšek, na to, jak vypadám, zesměšňování, polarizace apod. Když je něco časté, stane se z toho norma. To ale neznamená, že je to vždy zdraví a vztahům prospěšné.
Je pravda, že traumatizovaní lidé si na svá vlastní traumata z dětství vzpomínají více, když je jejich dítě v podobném věku, jako se to stalo jim?
Je to časté. Jednak ve vlastních dětech jakoby vidíme sebe v jejich věku, naše vnitřní dítě, které si v sobě všichni pořád neseme. Navíc naše děti mají schopnost cítit naše slabá místa a neomylně se do nich strefují, jako by nás žádaly: vyřeš si tohle, abych se na tebe mohl spolehnout, abych se s tebou mohl cítit v bezpečí. Je někdy velmi těžké tohle unést, nechceme pohlédnout do svého nitra a do svých bolestí, takže své skutečné pocity – třeba stud, strach nebo vinu – často držíme pod pokličkou. Ty pocity si ale hledají cestu ven a navenek se projevují jako agresivita nebo vztek. Bohužel to často odnášejí ti nejnevinnější, nejzranitelnější a nejbezmocnější – naše děti. Ale nikdy není pozdě začít svůj vztah s dětmi měnit!
Jak může vypadat dítě, které doma týrají?
Když jsem dělala na svůj YouTube kanál do seriálu o traumatu rozhovor s lektorkou sexuální výchovy, položila jsem jí stejnou otázku, jen se týkala toho, jak se pozná dítě, které je zneužíváno. Bohužel ty projevy jsou často velmi vágní. Dítě třeba může být jen zamlklé…, což samozřejmě neznamená, že každé introvertní dítě někdo týrá. Jen je bohužel velmi těžké pro laika, ale někdy i pro odborníka to poznat. Navíc naprostá většina dětí nikdy nikomu neřekne, že se doma trápí. To, co zažíváme od rodičů, považujeme často až do dospělosti za normální. Navíc děti mají hrůzu z neznámého, bojí se, že o rodiče, které i navzdory utrpení milují, přijdou. Je to nesmírně těžké a komplexní téma a mělo by se o něm mnohem více mluvit.
Ač s vámi ve většině věcí souhlasím, unschoolingu nerozumím. Mám špatnou zkušenost se Školou hrou. Proč by se děti měly vzdělávat alternativně? Budou pak na normální svět (třeba na toxické lidi v práci) připravené?
Díky za tuhle otázku! Podstatou unschoolingu nebo svobodného vzdělávání je dobrovolnost všech zúčastněných. Když se vrátím k traumatu, jeho jednoduchá definice od Petera Levina zní: strach + bezmoc = trauma. Naše organismy fungují stále stejně jako v pravěku. Zjednodušeně: když nás něco nebo někdo napadne, naše těla vyplaví velké množství hormonů a dalších látek jako přípravu na útok nebo útěk. Když ale nemůžeme udělat ani jedno z toho, zamrzneme, aby si útočník – obrazně řečeno – myslel, že jsme mrtví, a ztratil zájem. Je to jediná další možnost, jak přežít.
A podobným způsobem naše těla reagují na jakékoli nebezpečí, i když se nejedná o šavlozubého tygra, ale třeba o nebezpečí, že nebudu přijatá v kolektivu nebo dostanu špatnou známku. Energie, nashromážděná k útoku nebo útěku, nemá v případě, že nemůžeme se situací nic moc dělat, jsme bezmocní, kam proudit, a ukládá se v těle jako nezpracované emoce. Celé to říkám proto, že pokud děti necítí, že mají moc nad svými životy, je to „výborná“ predispozice ke vzniku traumatu.
To, jakým způsobem se k nám chovají rodiče, pokládáme později za normální a vědomě či nevědomě to znovu a znovu opakujeme i v dalších vztazích. Je poměrně obvyklé, že žena, kterou otec bil, v dospělosti vyhledává násilné partnery, znovu a znovu. Často to považuje za důkaz lásky.
Podle mého názoru by děti měly mít, stejně jako dospělí, možnost určit si, kde, s kým a jak budou trávit svůj čas. Své děti už bych po 21 letech rodičovství a mnoha zkušenostech nikdy nenutila chodit někam, kde nechtějí být. Důsledky jsou podle mého názoru příliš závažné. Mé děti, kterým je 21, 15 a 4, si mohou samy určit, jestli chtějí chodit do školy, a případně do jaké. Pro mě je prioritou jejich fyzické, duševní a emocionální zdraví a k tomu nemožnost ovládat svůj život a to, kde budu trávit svůj čas, rozhodně nepřispívají.
Škola hrou není založena na dobrovolnosti, je to pouze, stejně jako jiné alternativy – Montessori, Waldorf, Začít spolu – jen jiný způsob školy, kdy stejně jako v běžné škole dospělí dětem určují, co, kdy a s kým mají dělat. Naproti tomu v tzv. svobodných školách typu Summerhill nebo Sudbury Valley si děti mohou dělat, cokoli chtějí, pokud to není v rozporu s pravidly, na jejichž tvorbě se děti podílí. Neexistují tam žádné povinné hodiny nebo lekce. Pro mé děti ani pro mě ovšem ani tyhle svobodné školy nejsou zajímavé, je pro nás příliš svazující chodit každý den do stejné budovy mezi stejné lidi. Mám ráda větší rozmanitost a svobodu, kdy si každý den můžeme všichni dělat věci po svém.
Jaký máte postoj k feminismu?
Pro mě jsou si všechny lidské bytosti rovny, jen bych tu emancipaci rozšířila už konečně i na děti, ty jsou poslední skutečně silně diskriminovanou skupinou obyvatel.
Jaké bylo vaše vlastní dětství, pokud o něm něco chcete sdílet?
Hodně jsem toho o něm napsala v knize. V krátkosti: vyrůstala jsem jen s matkou, otce jsem poprvé potkala ve svých 29 letech. Dlouho jsem si myslela, že přeci z absence otce nemůže pocházet žádné trauma, vždyť tam nebyl. Až později jsem se dozvěděla, že to má dokonce vlastní název – dcery ticha a že ženy vyrůstající bez otce vykazují určité společné znaky. V zásadě jsem vyrůstala v prostředí, kde vládla podmínečná láska – když se chováš podle mých představ, jsi v pořádku, jakmile se začneš projevovat po svém, pokazila ses. Ze sdílení mých sledujících vím, že takové dětství je v mé generaci spíš pravidlo než výjimka. Velmi tomuto „napomáhá“ také prostředí škol, které je ze své podstaty založené na podmínkách, hodnocení a soupeření. Moc hezky o tom mluví psycholožka Jana Nováčková z Respektovat a být respektován, která napsala i předmluvu k mé knize.
Platí to, že si lidé často vybírají stejné partnery, jako byli jejich rodiče?
To je pro mě vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala bez otce, zajímá otázka k přemýšlení. Co rozhodně platí, je fakt, že i pokud nemáme děti, v partnerských vztazích se nám objevují vzorce z dětství. To, jakým způsobem se k nám chovají rodiče, pokládáme později za normální a vědomě či nevědomě to znovu a znovu opakujeme i v dalších vztazích. Je poměrně obvyklé, že žena, kterou otec bil, v dospělosti vyhledává násilné partnery, znovu a znovu.
Zdeňka Šíp Staňková
Autorka knižního bestselleru Děti jsou taky lidi, zakladatelka stejnojmenné iniciativy. Spoluautorka dokumentárního filmu Svobodné děti o rodinách na cestě za sebeřízeným vzděláváním. Propaguje informovanost v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání, od roku 2012 se podílela na rozvoji iniciativy Svoboda učení. Je už 21 let mámou, má 3 děti. Miluje svobodu, Pipi Dlouhou punčochu, cestování a zmrzlinu.
Často to považuje za důkaz lásky. Otec ji přeci miloval a zároveň bil, tak to přeci k lásce patří. Lidé, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti, zase často bývají buď promiskuitní, nebo naopak až asexuální. Někdy je velmi náročné a bolavé si tyhle vzorce uvědomit a pracovat na jejich změně.
V poslední době se hodně rozšířila dětská obezita, ale říkat dítěti, že je tlusté, a poradit mu „nežer“ asi není moc dobrý nápad. Co byste poradila rodičům, kteří mají obézní děti, jak s nimi pracovat, aby je nezranili?
Nejsem psycholog ani terapeut a neodvažuji se nikomu přímo radit. Osobně bych vyhledala psychologa, který se vzdělává v nejnovějších výzkumech a rozumí vývojové psychologii a traumatu, a poradila se s ním. Bohužel mnoho mých sledujících má s odborníky i špatné zkušenosti, opravdu to, že má někdo na něco „papír“, není zárukou, že dokáže skutečně pomoci, ale rozhodně myslím, že má smysl to zkoušet a hledat takového, který nám bude sedět. Faktem je, a je o tom celá jedna kapitola v mé knize, že jakékoli zesměšňování dítěte, nucení do jídla nebo jeho odpírání, urážky nebo špatně mířené věty mohou na psychice dítěte napáchat velké škody a mohou vést až k poruchám příjmu potravy. Co je zásadní, je podle mého názoru vždy vztah mezi rodičem a dítětem. Jestliže se dítě cítí s rodičem bezpečně a má k němu důvěru, je mnohem snazší cokoli řešit a s čímkoli pomoci, dítě se velmi pravděpodobně svěří, pokud bude mít nějaký problém. Pokud ale rodiči nedůvěřuje, je to těžké.
Myslíte, že je někdy lepší s rodiči vztah úplně přerušit?
Opět je to něco, co si musí každý zodpovědět sám v sobě. Pro mě bylo přerušení vztahu s mou maminkou nevyhnutelné. Po 20 letech pokusů o komunikaci s ní už bylo negativity a bolesti příliš. Toxické vztahy nemá smysl udržovat, jen nás trápí. Není třeba hledat viníky, spíš pochopení, které vede k léčení. Zároveň k tomu, abychom něco odpustili, přijali a zpracovali, nepotřebujeme tu druhou osobu, to je velmi zásadní a léčivé zjištění. Děti svým rodičům nic nedluží. Nic. A úkolem dítěte není dělat terapeuta svým rodičům.
Na internetu vidím ohledně vaší práce samé pozitivní reakce. Jak vypadají ty negativní?
To se asi špatně díváte. :-) Na sociálních sítích nebo v bulváru byste jich našla plno. Z mého pohledu většina z těch negativních reakcí vychází buď z nepochopení, nebo neochoty podívat se sám do sebe a uvědomit si, odkud má touha reagovat na něco negativně pochází. Když ve mně něco vzbudí silné negativní emoce, je to vždy proto, že to zasáhlo něco uvnitř mě, co nemám zpracované. Většina z nás vyrostla v nesvobodném prostředí, je pro nás zprvu těžké si představit, že lidé, natož děti, by snad mohli fungovat na bázi dobrovolnosti a nezabili by se. Jakmile to ale člověk zkusí a vědomě začne chtít žít ve vztazích, ať už s dospělými, nebo s dětmi, kdy jeden druhého neovládá, začnou se dít zázraky.
Reklama
foto: Vendula Székely, zdroj: Autorský článek
