Ti, kteří hlouběji přemýšlí o tom, jak uspět ve světě, který není ani milý, ani předvídatelný, ho znají jistě. Popsal mnoho stran, aby vysvětlil svoje kroky jako klíčového hráče světové politiky. Jeho sebevědomé, inteligentní a pronikavé texty mi pomohly i v praktickém rozhodování a přemýšlení během mých třiceti let ve světě reklamy a PR. Hodnocení jeho politických činů nechám na jiných. Zkusím vysvětlit, co výjimečného poskytl pro mou práci.
Strategie a taktika
Především mě naučil chápat rozdíl mezi taktikou a strategií. Strategie je slovo v prezentacích nadužívané. Přitom většinou má překrýt právě nedostatek schopnosti přemýšlet v souvislostech, hledat vzájemné vztahy mezi lidmi, konkurencí i předpokládaným vývojem.
Taktika nám může umožnit dostat se z průšvihu, ale bez skutečné strategie nevybudujete ani stát, ani kvalitní značku.
Moje zkušenost je, že strategie je příliš často v praxi zaměňována za pouhou taktiku, reakci na situaci, kterou vytvořil někdo jiný, a v našich poměrech pak způsob jednání, který nelze nazvat jinak než vyčůraností. Asi nejznámější Kissingerova kniha Umění diplomacie je plná příběhů politiků bez představivosti a strategie. Taktika nám může umožnit dostat se z průšvihu, ale bez skutečné strategie nevybudujete ani stát, ani kvalitní značku.
Osobnost a značka
Kissinger je vlastně i příklad, jak vytvořit značku sám ze sebe. Jeho schopnost sebeprezentace je brilantní. Jako poradce pro národní bezpečnost a pak ministr zahraničí fungoval osm let. Ale tím, jak dbal a dbá na svůj veřejný obraz člověka, kterému je dobré naslouchat, nebránil se rozmanitým příležitostem být viděn a především slyšen, stal se téměř synonymem pro americkou diplomacii a zahraniční politiku. Dnešní doba přeje značkám, které jsou reprezentovány výraznými osobnostmi. On vytvořil značku Henry Kissinger a může se stát sám obsahem předmětu, kterak správně a účinně budovat osobní PR.
Je to i proto, že jeho způsob vysvětlování zahraniční politiky vycházel z jasně utvořeného názoru, který postupně rozpracovával, vybrušoval a leštil. Základ Kissingerova přemýšlení nad tím, jak být úspěšný v jednání s partnery i soupeři, najdete již v jeho první knize Obnovení světového řádu: Metternich, Castlereagh a potíže s mírem 1812–1822.
Schopnost knížete Klemense Metternicha, který 40 let řídil rakouskou diplomacii, hledat a najít takovou rovnováhu v Evropě, která zajistí bezpečí pro jeho zem a stabilitu systému, jej nepochybně inspirovala. „Ústřední postavení Rakouska se změnilo v diplomatický triumf tím, že pečlivě dbalo, aby vzájemné rozdíly mezi většími mocnostmi zůstávaly větší než mezi nimi a Rakouskem, a ono tudíž při všech mezinárodních krizích vždy vystupovalo v roli rozhodujícího státu,“ tak zní Kissingerovo hodnocení, které pak najdeme v různých jiných variantách a odstínech v jeho dalších textech, rozhovorech a názorech. Mít vždy volné ruce pro různé možnosti a udržet si neidealizovaný realistický odhad přání i sil vlastních stejně jako těch druhých, to je doporučení vhodné nejen pro zahraniční politiku.
Řečeno s Cimrmanem, který Rakousku nikdy s ničím nepomohl, „můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat“. Což je nepochybně přesně to, co si Henry Kissinger přál. A chcete-li něco k přítomnosti, tak jeho oblíbený Metternich tvrdil, že moc států záleží na dvou faktorech: na jejich materiální síle a na osobnostech jejich panovníků. Což nemá být pobídka ke fňukání, ale k práci.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek