Domestikace psa začala již před 30 tisíci lety, přičemž původním cílem bylo získat pomocníka pro lov zvěře. Během této doby ale člověk vyšlechtil čtyřnohého přítele, dá se říci, až k obrazu svému. Vzniklo tak intenzivní a dosud nevídané emocionální pouto, které přesáhlo přirozené přírodní hranice mezi dvěma živočišnými druhy.
Tzv. psí mini-já (z anglického mini-me) prozrazuje jisté narcistické sklony, které v sobě má každý z nás. Ty nás neovlivňují pouze ve výběru našeho psího kamaráda, ale také ve výběru partnera pro milostný život.
Test v parku
Jedním z prvních odborníků, který se rozhodl zkoumat myšlenku podobnosti psů a jejich páníčků, byl psycholog Michael Roy z Kalifornské univerzity v San Diegu. Navštívil celkem tři parky v jeho okolí, kam lidé často chodí venčit své psy, a vyfotografoval zvlášť majitele i jejich chlupaté společníky.
Poté fotografie předložil před skupinu dobrovolníků, kteří se měli pokusit bez jakékoliv nápovědy přiřadit jednotlivé psy a páníčky k sobě. A i přes absence jakýchkoliv vodítek či indicií se skutečně účastníkům výzkumu podařilo k sobě dané páry s dostačující přesností přiřadit. Test několikrát opakoval se stejně úspěšným výsledkem. Je na místě dodat, že výše zmíněné platí pouze v případě čistokrevných psů a ne kříženců.
Ačkoliv podobnost není vždy založena pouze na samotném vzhledu, ale i na charakterových rysech, právě výrazné fyzické rysy jsou často spolehlivým vodítkem. Vysocí či objemnější lidé mají tendence pořizovat si velké, respektive zavalitější psy.
Pes se podle všeho nedokáže časem vcítit do osobnosti svého páníčka a kopírovat ji, nýbrž je jeho povaha ve většině případů právě tím důvodem, proč si ho člověk na prvním místě vybere.
Ženy s dlouhými vlasy pak dají ve většině případů přednost psovi s dlouhýma ušima. Napovědět mohou ale i méně nápadné rysy jako tvar očí. Když byly během výzkumu oči na fotografiích zakryté, účastníci měli daleko větší problém danou dvojici správně přiřadit.
Proč to tak je
Existuje několik různých teorií, proč si lidé vybírají psy, kteří jsou jim něčím podobní. Se psem, který vypadá jako my, a tím pádem i jako někteří další členové naší rodiny, lépe navážeme důvěrné pouto a cítíme s ním pocit bezpečí, protože je nám něčím důvěrně známý.
Další teorie vychází ze způsobu, jakým si hledáme naše životní partnery. Lidé totiž dávají přednost, často podvědomě, protějšku, který v některých ohledem připomíná je samé. Což je jistou formou narcismu. Mimoto je to ale i z toho důvodu, že geny dvou podobných lidí jsou kompatibilnější při případném rozhodnutí přivést na svět potomka.
To se ostatně nevztahuje pouze na výběr našeho druha nebo psa, ale například i na výběr automobilu. Člověk s hranatou čelistí bude častěji preferovat auta s ostrými tvary. Nakonec to může dopadnout tak, že se vaše auto podobá vašemu psovi, ten se podobá vašemu partnerovi a ten se zase podobá vám.
Psí osobnost
Některé výzkumy také poukázaly na skutečnost, že psi skutečně mají osobnost a mohou projevovat podobné vlastnosti jako lidé. Extroverze u psa se může projevovat agresí vůči ostatním psům nebo lidem, introvertní pes je často plachý a při setkání s neznámou osobou sklopí ocas a schová se za svého majitele.
Doktorka Borbála Tuscanová, která se touto problematikou zabývá, tvrdí, že psi a jejich majitelé opravdu vykazují podobné osobností profily. A dokonce více, než partneři mezi sebou: „Ve skutečnosti byla tato podobnost vyšší než podobnost zjištěná u manželských párů a přátel,“ říká Tuscanová.
Zajímavé je, že souvislost mezi osobnostními rysy není možné vysvětlit dobou, kterou spolu daný člověk a pes stráví. Pes se tedy podle všeho nedokáže časem vcítit do osobnosti svého páníčka a kopírovat ji, nýbrž jeho povaha je ve většině případů právě tím důvodem, proč si ho člověk na prvním místě vybere. Koneckonců průměrná doba, po kterou vlastníme psa, je delší než doba trvání průměrného manželství. A tak je jedině dobře, že si dokážeme naše čtyřnohé přátele vybírat tak kompatibilní.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: BBC