Černobílá mourovatá kočka Minda, které se kvůli knírku pod nosem říká Hitler, sedává schoulená pod stolem na zahradě před vchodem jedné z chalup v malé sudetské vesnici Kalovice. Když jí chcete dát najíst, musíte přinést misku s kočičím jídlem, významně se na ni podívat, položit ji vedle lavice a odejít pár kroků pryč. Minda vás pozorně sleduje, a sotva uděláte pár kroků pryč, vyleze zpod stolu a uvážlivým krokem se přesune k misce a začne důstojně jíst.
Je opatrná a nenechá na sebe sáhnout, když chcete, aby zalezla do připraveného domečku (v zimě je v Kalovicích opravdu mráz), musíte poodejít o kousek dál. Ráda si zaleze do tepla, ale je opatrná, protože žije na ulici. Viděla věci, které vy vidět nechcete, mnohokrát se v lidech zklamala a pud sebezáchovy přebíjí všechno ostatní. Takové už vesnické kočky bývají: bydlí všude a nikde, toulají se od chalupy k chalupě, od vesnice k vesnici a hledají místo, kde by mohly přežít. Místo, kde jim někdo dá najíst, postará se o ně, a kde nebudou samy. Nepřipustí si vás k tělu, ale vy víte, že vás potřebují – a nebudeme si nic nalhávat, vy potřebujete zase je, protože starat se o někoho dává životu smysl.
Minda neboli kalovický frikulín. Ostrá jak břitva, dítě ulice.
Vychované kočky domácí jsou úplný opak. Přiběhnou na zavolání, kdykoliv přijdete domů, nechají se pohladit, a sotva se usadíte, přijdou. Když usínáte, sednou si na vaši peřinu a usnou s vámi. Nepřipouští si, že by jim mohl někdo ublížit, člověka považují za kamaráda, se kterým je jim dobře.
Kočky domácí jsou zkrátka úplně jiný druh než kočky vesnické, a proto, když se v Kalovicích objevila Tečka, působila jako zjevení. Nikdo ji ve vesnici nikdy neviděl, což by nebylo tak zvláštní, občas se nějaká nová objeví. Tahle kočka se ale chovala netypicky. Okamžitě přišla až k vám, žrala z ruky, nebála se vejít do chalupy a usadit se kousek za kamny, kde bylo teplo. „Tu musel vyhodit někdo z auta u cesty, protože se jí chtěl zbavit,“ řekl mi kamarád Robert, v jehož chalupě se celý tento příběh začal odehrávat. Důvod byl zřejmý: Tečka (v té době ještě bezejmenná) měla v poměru k útlému tělíčku poměrně velké bříško a bylo tak jasné, že je březí. „Prostě si někdo pořídil hračku, a když přišly starosti, tak ji nechal u cesty,“ pokýval hlavou zkušeně Robert a dal tím najevo, že takové věci se prostě dějí, protože život je někdy pěkná svině.
Tečka je doma. Asi zrovna dávají něco zajímavého v Cat TV.
A někdy tehdy se má přítelkyně Olivie rozhodla, že se Tečky ujme. Jednu kočku už doma měla, jmenovala se Bublina, ta ale měla 16 let a čekali jsme, že brzy umře (což se také stalo). Naložili jsme tedy Tečku do auta, bez problémů se nechala umístit do kočičího nosítka (byla na něj evidentně zvyklá) a v novém bytě se zabydlela, jako by tam byla odjakživa. Olivie jí dávala dobré kočičí pamlsky („je těhotná, má chutě!“), Tečka se pohybovala stále pomaleji, protože byla skoro dvakrát tak veliká, jako když jsme ji přivezli domů. A jednoho dne bylo prostě v krabici místo jedné kočky pět, Tečka a čtyři malinká koťátka, která se skoro nehýbala, jen ležela a sála maminčino mlíko.
Tečka a její den staré děti
Netušila, jakou obrovskou životní zatáčku jejich máma vybrala. Že lidi, kterým důvěřovala, ji opustili ve chvíli, kdy jim byla přítěží, a že jen nesmyslně nepravděpodobnou shodou náhod teď nemusely slepé a hluché (takové jsou všechny kočky po narození) ležet pod širým nebem, vystaveny všem pouličním nástrahám, které by Minda zvládla levou zadní, ale Tečka by si s nimi nevěděla rady. Místo toho se teď vyhřívaly v pohodlné krabici v pražském bytě, bylo o ně postaráno a v jejich životě bylo najednou štěstí a láska.
Kočičí rodinná pohoda
Dnes už Tečka žije pouze s Koblihou (jedno koťátko jsme si nechali, další tři našla nové rodiny). Minda sedává stále na stejném místě, je stále stejně opatrná, a když se nikdo nedívá, zaleze do boudy a schovává se před zimou. Během podzimu se nečekaně ukázalo, že Minda je ve skutečnosti kocour, což našemu příběhu zase tolik nevadí; naopak. Bublina umřela, pochovali jsme ji v Kalovicích kousek od chalupy a zapili ji víčkovicí, což je specialita, kdy v domácí slivovici máčíte vytočené včelí plástve, na kterých trochu medu vždycky zůstane.
Vzpomněl jsem si na všechny tři dnes večer, kdy padá snad poprvé tuto zimu sníh, tma je od pěti hodin a já jsem poprvé po strašně dlouhé době doma sám. Ne nadlouho, naštěstí. Vzpomínám na svobodomyslnou tulačku Mindu, co je ve skutečnosti tulák, který už patří neodmyslitelně ke kalovickému inventáři, a těším se, až mu příště přivezu ty nejlepší kočičí pamlsky, které najdu. Vzpomínám na Tečku, která si doma s Koblihou hraje a pravděpodobně sleduje Cat TV nebo si hraje s víčky z plastových lahví. Vzpomínám i na Bublinu, kterou jsme si od kamarádky Aničky vzali na dožití, aby měla konec života hezký. Všechny měly a mají někoho, když je potřeba. Jedna z nich je opatrná, jedna přítulná a jedna z nich už spí velkým kočičím spánkem. Ale ani jedna z nich není sama. A já vám přeju, abyste ani vy nebyli v tomto roce sami. Protože každý někoho potřebujeme, ať jsme cyničtí sebevíc. Stačí vědět, že tam někde je někdo, kdo nám přinese misku, komu můžeme usnout večer na dece a kdo se o nás postará, až nebudeme sami moct.
Abychom nebyli sami. O to jde.
foto: Olivie Doleželová, Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
