Je k tomu příznivé počasí. A zároveň nepříznivé teploty, aby se člověk mohl pořádně vyspat. V klimatizované místnosti se pak přes den docela dobře zívá. A jak začne jeden, tak je z toho za chvilku je hotová epidemie. Proč tomu tak je?
Reklama
Studie, zveřejněná v časopise Current Biology, odhalila, proč není vůbec jednoduché přestat zívat. Výzkum se zaměřil na důvody nakažlivosti této bohulibé činnosti, která se netýká jen lidí, ale i některých zvířat. Dokonce i opice, šimpanzi a psi často začnou také zívat, pokud to vidí nebo slyší u někoho jiného.
Zívající videa
Aby vědci odhalili, co za tím stojí, vystavili ve studii 36 lidí naprosto extrémnímu testu – pouštěli jim videa zívajících lidí. Účastníci studie byli nahráváni na kameru, což pomohlo výzkumnému týmu určit, jak moc je tato videa rozzívala.
Výsledek naznačuje, že přenosnost zívání není kontrolovatelná vůlí.
Výsledek výzkumu vedený Stephenem Jacksonem, neurologem, který působí na University Nottingham, ukázal, že účastníci byli do určité míry schopní zívání zabránit. Když jim ale výzkumný tým řekl, že zívat nemají, nijak to jejich potřebě nepomohlo. Příkaz pozměnil způsob, kterým lidé toto nutkání projevovali a jak je vnímali, ale celkový počet zívnutí se nezměnil. Tento výsledek naznačuje, že přenosnost zívání není kontrolovatelná vůlí.
Závodní mozky
Ačkoli všichni účastnící zívali víceméně stejně často nehledě na instrukce, které dostávali, někteří z nich se nicméně vymykali průměru. Následně tedy vědci podnikli další pokus. Pustili participantům videa ještě jednou a dávali jim opět protichůdné pokyny, ale tentokrát měřili jejich mozkovou aktivitu přístrojem TMS (Transkraniální magnetická stimulace), který pomocí magnetických vln sleduje motorickou kortikoidní excitabilitu. Motorická kortikoidní excitabilita je ukazatel toho, jak rychle reagují neurony na signály vyslané do mozku. Tyto signály nás nutí k činnosti, jako je právě třeba zívání.
Lidé s rychleji reagujícími mozky zívají více.
Mozky některých lidí reagují na podněty velmi rychle. Převedeno na sportovní hantýrku, některé mozky už vystartovaly a blíží se do cíle, zatímco jiné se ještě protahují na startovní čáře a čekají na výstřel. Zkrátka se nevzrušují jen tak pro nic za nic. Závěrem výzkumu je, že lidé s rychleji reagujícími mozky zívají více.
Jako Tourettův syndrom
Dává to smysl, snáze vzrušitelné mozky reagují na zívání ostatních rychleji. Není ale zcela jasné, proč vlastně zívací epidemie propukají. Víme, že stejná část mozku, která vyvolává potřebu zívat, je rovněž zodpovědná za poruchy nervového systému, jakou je například Tourettův syndrom, při kterém lidé nedobrovolně opakovaně vydávají zvuky.
Jackson uvádí, že mezi tím, co se děje při Tourettově syndromu a nedobrovolném zívání, existuje značná podobnost. „Mnoho lidí s Tourettovým syndromem má takzvané tiky a vydávají zvuky, aniž by si to uvědomovali, což se vlastně při zívání děje také. Někdy zíváme a ani o tom nevíme. Přenosné jsou i tiky, které zažívají lidé s Tourettovým syndromem. Když se jich sejde více pohromadě, často uvádějí, že přebírají tiky těch ostatních, aniž by si to uvědomovali.“
Jackson se domnívá, že s dalším výzkumem toho, proč je zívání přenosné, bychom se mohli dobrat k metodám, jak léčit některá onemocnění, jako je například právě Tourettův syndrom, ale také poruchy pozornosti, hyperaktivitu, nebo dokonce schizofrenii.
foto: giphy, Shutterstock, zdroj: Popular Science