Díky digitálním komunikačním kanálům a platformám jsme si navzájem blíž. Konverzujeme napříč kontinenty bez ohledu na denní či roční dobu, když se nám zrovna zachce. Zdá se, že spolu komunikujeme víc než kdykoliv v dějinách. Problém je v tom, že spíše než o konverzaci jde často jen o prosté „mluvení“.
Konverzace ve smyslu vyměňování myšlenek a nápadů mezi dvěma lidmi, kdy oba poslouchají, co jim ten druhý říká, a podle toho také reagují, se pomalu rozpouští v záplavě tweetů, postů, zpráv a emotikonů. Plnohodnotný dialog si zaslouží zmrtvýchvstání, protože stimuluje kritické myšlení a zvyšuje schopnost empatie. Dokáže vytvářet pevné vazby a stavět mosty mezi lidmi napříč jejich rozdílných světonázorů i politických smýšlení, které je rozdělují.
Schovejte telefon
Jsme vůbec takové konverzace ještě schopni? Samozřejmě, že jsme. První věc, která nám v tom brání, je náš telefon. Buď je přímo v naší dlani, nebo tak blízko, abychom po něm mohli pořád pomrkávat. Výzkumy potvrdily, že přítomnost telefonu je rušivá, protože část naší šedé kůry mozkové se neustále zabývá otázkou, jestli ten náš „chytrák“ nepípne či nezabzučí.
Kromě nás samotných rozptyluje také osobu, se kterou mluvíme. Výsledky studie, kterou publikovali v roce 2012 ve Velké Británii, ukázaly, že pouhá viditelná přítomnost i cizího mobilu snižuje pohodlí a také důvěru mezi hovořícími lidmi. Takže krok číslo jedna: Schovejte ten telefon.
Respekt především
Proč spolu nedokážeme konverzovat? Protože se snažíme vyhnout diskusím, u kterých předpokládáme, že by se mohly zvrhnout v hádku. Můžeme to vzít ale z opačného konce a naučit se diskutovat věcně a bez vzájemného urážení.
Vzory v televizi a politických debatách asi nenajdeme. Ale můžeme v normální konverzaci začít sami u sebe. Nepoučujme, ale zkusme se z rozhovoru sami poučit. Nepokoušejme se druhého vzdělávat, dokazovat mu, jak moc se mýlí a že by měl změnit názor, protože to se s nejvyšší pravděpodobností stejně nestane. Namísto toho si dejme za cíl pochopit co možná nejvíce úhel pohledu a myšlenkový proces toho, s kým konverzujeme.
Tím jen zvýšíme svou míru empatie a dovolíme své mysli, aby se posouvala dál. Můžeme samozřejmě nesouhlasit s tím, co náš protějšek říká, ale to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je naslouchat mu s respektem. Ptejme se a poslouchejme.
Jak nebýt rybářem myšlenek?
Tím se dostáváme k dalšímu kroku, jímž je naslouchání. To je dovednost, se kterou se nerodíme a kterou se musíme naučit. Většinou neposloucháme všechno, co nám ten druhý říká. Jak popisuje například Jay Sullivan ve své knize Simply Said: Communicating Better at Work and Beyond, slyšíme pár prvních slov a pak už svůj mozek zaměstnáváme tvořením té nejvhodnější odpovědi.
Tento velmi rozšířený zlozvyk je sice těžké, ale možné překonat. Pro efektivní naslouchání musíme svým myšlenkám dovolit, aby naší hlavou prostě jen tak propluly. Nesnažme se je hned pochytat a zformulovat do šiku, namísto toho pokračujme v naslouchání. Ano, není to snadné a jde téměř o buddhistické cvičení. Jestli chceme ale opravdu pochopit, co nám druzí sdělují, je to nutné.
Domácí úkoly z pilnosti
Vyjadřovat své myšlenky a pocity umíme daleko lépe než naslouchat. Díky sociálním médiím máme k dispozici spousty způsobů, jak je dát světu najevo. S nasloucháním to ale tak snadné není. Mluvením se však o druhých lidech nic nedozvíme, a proto není divu, že je pro nás těžké chápat ty, se kterými nesouhlasíme. Přestali jsme poslouchat, a tudíž jsme se přestali učit, jak to chodí ve vnitřních vesmírech ostatních lidí.
I když si teď možná připadáte, jako bychom vám dávali otravný domácí úkol, věřte, že naučit se poslouchat je velmi obohacující zkušenost. Lidé okolo nás mají spoustu zajímavých příběhů a tajemství, do kterých nás nechají nahlédnout, když cítí, že to má cenu. A my se od nich můžete naučit mnoho užitečného pro své vlastní životy.
Takže odložme mobily a rozhlédněme se po lidech kolem sebe. Ptejme se a poslouchejme odpovědi. Možná budeme sami překvapeni, jak moc se náš pohled na svět i lidi okolo může změnit.
autor: Natálie Veselá, Patálie.cz
foto: Profimedia, zdroj: Patálie.cz