Litovat se je k ničemu, říká Vendula Pitzingerová

Obdivovaná i nenáviděná, životem obdarovaná i neskutečně zkoušená. Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje a bývalá manželka hudebního génia Karla Svobody Vendula Pitzingerová. Známe se dlouho, a tak jsme si povídaly o tom, jak jí ke zvládnutí prožitých traumat pomohly konstelace, metoda RUŠ, čtení z palmových listů, ale i „obyčejná“ pokora.

Kdy a kde jsi začala hledat?

Když se nám před lety s Karlem stalo, že nám ve svých čtyřech letech zemřela dcera Klárka na leukemii, cítila jsem potřebu o tom všem mluvit, ale řekl mi, že si to v sobě uzavřel do jakéhosi šuplíku, a tím je to pro něj vyřešené. Jenže takhle to je jenom zametené pod koberec a pak to třeba i po letech zase vybublá, když to člověk nejmíň potřebuje. A to se mu pak stalo osudným. Svoji psychiku a to, s čím žiješ 24 hodin denně, nemůžeš nikdy ošvindlovat, to prostě nejde. A když to člověk nepochopí, jeho život nemůže fungovat.

Karel měl odtažitý postoj k pomoci psychologů a psychiatrů, takže mě od toho zrazoval, ale naštěstí jsem se z toho dostávala díky debatám s přáteli, včetně mojí dnešní tchyně Simony. Simona je hodně duchovní člověk, vždycky jsme si spolu o všem hodně povídaly a pokračujeme v tom i teď.

Pak jsi ale k psychologovi přeci jen chodit začala…

To bylo během mého druhého manželství, kdy jsem také přečetla řadu zajímavých psychologických knih. Hledala jsem důvod, proč náš vztah nefunguje, a psycholog mi na to říkal, že nejde udělat kulatou kostku, protože jsme měli naprosto rozdílný přístup k životu.

Pak jsem si prošla konstelacemi i metodou RUŠ a všechno mi něco dalo. I v knížkách bylo jasně dané, že důležité je hlavně odpuštění. Nejdřív odpustit těm okolo, abys pak mohl odpustit sám sobě. Nechala jsem si postavit svoji vlastní konstelaci, v níž se hodně ukázalo. Pak jsem se tam chodila jenom koukat, nebo si mě někdo vybral do nějaké role ve svém příběhu.

Vždycky jsem ale byla vybraná do role, kdy se to týkalo i mě, protože takhle to funguje. Kdo to nezažil a neví, o co tam jde, tomu ale asi příliš věřit nebude. Každopádně si myslím, že je důležité, aby vždy šlo o profesionální vedení, protože pracovat s energiemi člověk musí umět. Nejde to dělat bez patřičného výcviku, i když někteří lidé se do toho vrhají jen tak. Před tím bych varovala.

Před lety jsi také chodila ke kartářkám. Ještě v tom pokračuješ?

Na výkladu karet jsem nebyla už dlouho, ale asi před rokem jsem si nechala věštit z palmových listů a to bylo moc zajímavé. Tam se dozvíš stěžejní minulé životy i to, proč je ten současný právě takový, jaký je, a proč se to kroutí právě tímto směrem. Dostala jsem i modlitbu a dodneška si ji třeba jednou za týden odříkám. A také jsem jeden rituál nechala udělat za Klárku, protože jsem to tak cítila.

Zrovna včera jsem se v televizi dívala na časosběrný dokument Heleny Třeštíkové, který byl o ženě, která měla dceru a syna, dceru přejel vlak a ona se zhroutila. Bylo to o síle člověka, který se s něčím buď dokáže poprat, nebo nedokáže. Ale kde je ta hranice, kdy je člověk silný nebo necitlivý? Ta je individuální, nicméně jakmile je člověk zaměřený pouze na sebe v tom smyslu, že se lituje, může to zabalit. Litování se je k ničemu, protože to nikam nevede, ale samozřejmě že i já se polituju – například když táhnu tašky s nákupem. To je ale jiné litování (smích).

A pak je také důležité, v jakých modelech jsme vyrostli, co nás obklopovalo a utvářelo, protože tím jsme si všichni jakoby načetli určité programy, které pro nás ale nemusí být vhodné a funkční. Dám příklad: když se s někým rozejdeš, je tam vztek, bolest, křivda a tak dál, ale to všechno jsou právě ty programy, a když podle nich jedeš, nedovolí ti to projít touhle situací se vztyčenou hlavou, ale procházíš tím tak, že se trápíš a sebetrýzníš. A čím více se lidé trápí a sebetrýzní a nemůžou zastavit svoje negativní myšlenky, tím více si ničí tělo a potom vznikají různé nemoci.

Samozřejmě jsou běžné denní záležitosti, kdy se také na něco naštvu, ale pak si řeknu, že bych musela být blázen, abych na to myslela dva dny. A hlavně lidé, kteří ti to způsobují, to vlastně nezpůsobují tobě, ale tomu tvému programu. Nedělají to záměrně, a tak se od toho musíš odosobnit, protože to nebyl jejich záměr. I oni v sobě mají jenom nějaký program.

Tak to opravdu funguje. Kdes to vzala?

Něco jsem si vydedukovala a také občas s mým manželem Josefem a jeho mámou Simonou jdeme na nějakou přednášku, která se toho týká. Je to o tom, aby se člověk naučil žít sám v sobě, protože pak je volný. To je ale práce na celý život.

Hlavně na nikoho netlačit a na svoje děti, partnera a rodinu nevytvářet tlak, protože když člověk bude naladěný pozitivně, stejně mu všechno vyplyne samo. Nejstrašnější věc ze všeho je manipulace.

Každý den prý také děkuješ za prožitý den, více žiješ přítomností a už tolik neplánuješ…

No hlavně nežiju minulostí, přestože někteří lidé mi to těžké břemeno pořád přifařujou. Ne, důležité je to, co je teď! A poděkování za každý prožitý den? Tohle, myslím, praktikuje dalajlama a podívej se, co má v očích a jaká z něj jde moudrost a energie. To, aby byl člověk srovnaný sám se sebou, je nejdůležitější. A kdyby to jenom hrál, stejně to všichni poznají. Někteří lidé si myslí, že to je jen na zkoušku, ale ono není nic na zkoušku a děje se to právě teď. Stále čekají, že se něco stane, ale nestane se nic.

Zkoušela jsi meditovat?

Znáš knížku o mnichovi, který prodal své ferrari? Tam je jedna kapitola o meditaci a o tom, že se máš minutu dívat na květ růže a myslet jenom na něj. Nedovolit, aby ti myšlenky utekly někam jinam, je strašně těžké. Vždycky jsem byla roztěkaná, ale teď už to je lepší. Teď už koukám minutu na citron úplně v pohodě (právě ho má před sebou na stole).

Jsi šťastná?

Co je to pocit štěstí? Návalová emoční věc. Neříkám si, že teď jsem šťastná, ale snažím se být v pohodě kontinuálně, i když chodí věci, které člověka potěší víc nebo míň. A to je to štěstí, si myslím. Ne ty výkyvy. Výkyvy jsou vždycky tam i tam, na obě strany.

Při zamilování se člověku otevírá srdce, což je také pomůcka k tomu, aby různé věci překonal, a to tě nedávno potkalo. Jenže pak jde o to, aby to nevyprchalo, ale překlopilo se to do lásky…

Jo. Hlavně to nemůže být tvůj jediný smysl života, i když dokázat na to nemyslet jde někdy hodně blbě. 

Věříš v Boha?

Toho má každý v sobě.

Od roku 2000 se ti daří získávat prostředky na zlepšení zdravotní péče o onkologicky nemocné děti ve více než 40 nemocnicích po celé ČR a jak vím, právě se chystá další benefiční koncert…

Uskuteční se v březnu a bude věnovaný Karlovým nedožitým osmdesátinám. Náš nadační fond má nový management a tvoří ho tým mladých lidí, kterému děkuju stejně jako všem dárcům, kteří přispějí na dobrou věc, třeba i nákupem v našem eshopu na www.kapkanadeje.cz. Děkuju.

foto: Archiv Venduly Pitzingerové a NF Kapka naděje