Všichni uznávají, že výborně vařím, a můžou mi to pořád opakovat. Pořád to slyším ráda. Taky mám talent uvařit zrovna něco, na co mají manžel a syn právě chuť. Vidím jim do žaludku i do hlavy, říkají. Tak mě dneska napadly šunkofleky.
Honza přišel z práce, a když viděl pekáč, hned se rozzářil a začal ujídat. Tak jsem otevřela lahev s kyselými okurkami a jednu mu podala. Zvonil mi telefon. „Radečku, dneska máme šunkofleky,“ rozplývala jsem se. Manžel přestal ujídat a vytrhnul mi telefon. „Radku, žádné šunkofleky tu nejsou a my taky nejsme doma, tak zůstaň, kde jsi. A ať ti uvaří Zuzana!“ A típnul hovor.
Reklama
„Co si to dovoluješ, zahánět takhle naše dítě?“ Jak jsem křičela, úplně se mi třásl hlas. „Tomu, jak říkáš, dítěti je osmatřicet, že ti dovolí, abys mu říkala Radečku, je výsledek tvýho rozcapování. Jestli se letos neožení a nebude mít dítě, tak ho vydědím!“ S Honzou se hádáme jenom kvůli synovi. On snad závidí, jak si chlapec užívá.
Jsem první žena
Já chápu, že je dneska všechno posunuté. Proč by Radeček spěchal s nějakými závazky. Vždycky jsem to nějak zaonačila, aby chodil k nám domů a pořádně se najedl. U stolu se udržuje rodina. Navíc jsem se na jakoukoliv, kterou přivedl, šklebila, tak k nám naštěstí žádná zas tak často nepřišla. Se Zuzanou je už sice tři roky, ale třikrát týdně chodí za mnou na večeři. Stále jsem první žena. Matka. Miluju být matkou. Honza šílí, vříská, že jsem z Radečka udělala mamánka a že není normální, aby u nás pořád byl. A že z něj bude příšerný manžel, protože ho nepouštím do života a ovládám ho knedlíkama a biftekama.
Nejsem už dlouho kluk, ale muž. A budu táta. A ty budeš babička. Neříkej mi už nikdy Radečku, je to trapný.
My velký holky si říkáme, co je u nás doma. Kamarádky jsou na straně Honzy, ale ony mají dcery, tak vědí houby o tom, jak je báječné mít syna. Radečkovi jsem tedy napsala sms, že táta nemá náladu a šunkofleky s okurkama budou v krabičce, ať se staví. Honza se na mě podíval a řekl, že jestli z pekáče něco ubude, tak ho Radkovi otříská o hlavu, aby se už konečně vzpamatoval. Radečkovi jsem napsala, že tátovi je špatně, a tak mu dám z mrazáku svíčkovou. Akorát jsem nevěděla, jak to propašuju.
Pípla esemeska. „Moje zlatá maminečko.“ Dobře jsem vychovala svého chlapečka Radečka, pochválila jsem se. „Bál jsem se ti to říci, tak to radši napíšu. Vím, že jsi nejlepší kuchařka na světě, ale Zuzanka taky báječně vaří. Neřekl jsem ti to, abych tě nezranil.“ To se ve mně už vařila krev. „Vím, že nemáš ráda jakoukoliv ženu vedle mě. Nejsem už dlouho kluk, ale muž. A budu táta. A ty budeš babička. Neříkej mi už nikdy Radečku, je to trapný. Svatba bude 18. května.“
A tak jsem sežrala celou sklenici kyselých okurek.
foto: Shutterstock