Záhada, proč ženy mnohem častěji než muži zahoří touhou vyzkoušet si vztah se stejným pohlavím, pronásleduje sexuologii odpradávna. Jsou například ženy, které se během dospívání zamilují do spolužačky, ale po zbytek života vyhledávají muže.
Jiné třeba do třicítky střídají obě pohlaví, nakonec se však ustálí u jednoho. Další ženy se poprvé zamilují do jiné ženy třeba ve čtyřiceti – a pak už nikdy. Okolí je obvykle označí za „bisexuálky“. Samy dávají přednost výrazu „nevyhraněná“. Se zařazením mezi bisexuálky mívají problém. Proč?
Sexuální fluidita
V obecném povědomí je bisexualita spojována s nerozhodností, promiskuitou a mentální labilitou. Veřejnost většinou neví, co si o bisexualitě myslet. Ale nevědí to moc ani odborníci, kteří tuto záhadnou oblast po desítky let buď jen známkovali (0–6 bodů na Kinseyho škále, kde 0 je čistý heterosexuál a 6 čistý homosexuál), případně nazývali „homosexuálním kontinuem“ a zkoumali, proč je ženská sexualita „plastičtější“ než mužská.
Americká sexuoložka Lisa Diamondová razí koncept „sexuální fluidity“. Fluidita je latinsky „tekutost“ a označuje stav, v němž jsou sexuální preference vskutku tekuté, čili mění se v průběhu času v závislosti na okolnostech. Ženy jsou obecně „fluidnější“ než muži (včetně lesbiček) a vzdělané ženy zase fluidnější než nevzdělané (což pro muže neplatí).
Pohlavní babylonie
Většina z nás umí velmi rychle odpovědět na otázku, zda jsme heterosexuálové či homosexuálové. K bisexuální orientaci se hlásí jen nepatrný zlomek populace, přestože má s tímto chováním zkušenost poměrně dost lidí. Do jaké kategorie tedy zařadit tyto jedince, a zejména „fluidní“ ženy? Zde nastává problém. Laická veřejnost většinou ani netuší, že ke správnému zařazení do nějaké kategorie je třeba zkoumat tři znaky – pohlavní orientaci, pohlavní identitu a pohlavní chování.
Ženy se dokážou zamilovat, aniž by zpočátku cítily jakoukoli sexuální přitažlivost.
Můžeme mít všechny tři znaky shodné. Ale také nemusíme – a potom začíná ten pravý babylon. Sexuální orientace je nám biologicky dána a po celý život se nemění. Sexuální identitu si však vybíráme, takže mnoho gayů i leseb na veřejnosti vystupuje jako heterosexuálové. Když u nich časem zvítězí volání přírody, na základě jejich sexuálního chování bychom je možná označili za bisexuály. Ovšem heterosexuální ženy, které načas vzplanou pro jinou ženu, se obyčejně nadále považují za heterosexuálky, přestože si dokonale osvojí lesbické chování, a to i na několik let. Svou orientací zůstávají heterosexuální, identitou rovněž, chováním jsou ovšem lesby. Jak je vidno – možné jsou prakticky všechny kombinace tří znaků.
Romantická neorientace
Fluidní jsme do určité míry všichni. Dokonce i přísně heterosexuální muži zatouží v průběhu života po různých typech žen – jednou více feminním a jindy naopak maskulinnějším – což je rovněž projevem fluidity. Avšak téměř jen výlučně se mužům děje to, že náhle uprostřed života zatouží po opačném pohlaví.
Jaké to má vysvětlení? Biologové nabízejí následující. Fyzická přitažlivost a romantická láska jsou obě ovládány rozdílnými hormony a řízeny různými částmi mozku. Dějí se často synchronně, nutně však nemusí. Muži i ženy jsou lépe obeznámeni s případy, kdy se skrze fyzickou přitažlivost dopracují až k romantickému okouzlení. Ženy to ale umějí i naopak. Dokážou se zamilovat, aniž by zpočátku cítily jakoukoli sexuální přitažlivost. Lisa Diamondová tomu říká „neorientace romantické lásky“. Dosud heterosexuální žena se v jistém životním okamžiku zamiluje do jiné ženy a skrze okouzlení se dopracuje až k fyzické touze, kterou předtím necítila. A ta je jedním z projevů fluidity. Může to přijít prakticky kdykoli. Známý je třeba případ Cynthie Nixonové (Miranda ze seriálu Sex ve městě), jež se po patnácti letech rozvedla s manželem a zahájila lesbický vztah.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek