Když Mrštíkově manželce vyskákala odporná vyrážka, sáhla prý po brokovnici. Když mně selhala imunita a nezabíraly ani dryjáky oficiální medicíny, ani triky léčitelů, schovávala jsem se jako ropucha v zahradě. Hnusné, neléčitelné vyrážky jsem se zbavila až posedlým zahradničením. Propadla jsem přitom sloupkům, které do Financial Times o zahradničení píše už skoro padesát let stejný autor.
Robin Lane Fox se špatně potlačovanou zlostí oxfordského profesora, kterému se mezi geniální žáky vloudil omezený nabob, v jednom ze sloupků popisuje, jak se (prý marně) snažil významnému vědci vysvětlit nepostradatelnost zahradničení. A jak ho vytočil jiný vědec, který svým studentům radil, že ze všeho nejdůležitější v životě je vyhnout se koupi domu se zahradou, která by byla tak velká, že by na ní jejich manželka marnila příliš mnoho času.
Učence a latináře Foxe nic nepobuřuje víc, než když jeho oxfordští kolegové přehlížejí zahradničení jako marginální činnost, jako neškodné, ale nevýznamné hobby. On sám půl století dokumentuje historii, tajemství zahrad naší civilizace, jejich nepostradatelnost pro duševní a fyzické zdraví lidstva. Přitom se nepřestává ohánět motykou. Inspiroval mě brát si na zahradu s sebou nezahradnické knížky a přitom přemýšlet. I Američanka Martha Gellhorn, nejslavnější válečná reportérka 20. století (mašírovala například s demoralizovanými českými vojáky, když na Benešův rozkaz vzdali obranu našich hranic), byla nejšťastnější, když byla co nejblíž válečné frontě nebo – na zahradě.
Stačí povědomá vůně nebo sklon stonků a je to, jako by vám sešlápli pedál mocných varhan poetické paměti.
Na Kubě coby manželka Hemingwaye sázela kolem domu fíkovníky a datlovníky. Potřebovala přírodu jako únik z „nervózní chmury“ měst. V Anglii utekla na venkov z Londýna, před lidmi, kteří byli „útoční jako přemnožené krysy“. Na nově koupené zahradě hned vysázela kukuřici, jahody, voňavý hrachor, pěstovala rajčata nebo špenát. Jednu dobu jsem sepisovala seznam lidí, kteří jsou zahradničením posedlí. Většinou to byly osobnosti, do kterých by to nikdo neřekl. Ale proč je někomu zahrada úplně volná a někomu nedá spát, je mi pořád záhadou. Snad se to rozhodlo tenkrát, když se z jedněch stali pastevci a druzí zůstali lovci.
Ideální zahrada
Ideální zahrada je naše zahrada dětství. Moje byla plná kosatců, které mi připadaly banální, protože se jich stovky vinuly v dlouhých pásech kolem cesty rozdělující náš pozemek. Měly skvostné barvy a tvary, ale jako bych žárlila na péči, kterou jim máma věnovala, a neúnavnost, s jakou jejich hlízy otec coby nadšený průvodce Čedoku sbíral po Československu a zemích RVHP. Také jsem si nikdy nevšimla, jak naši dokázali v zimě před nájezdy myší uchránit hlízy desítek roztodivných jiřin. Ty byly veselé jako lampiony: obrovské nebo malé křiklavé hlavy, vysoko vypnuté. Ale víc mě lákaly jahody, rybíz, angrešt, obrovité meruňky a přesladká rajčata, která na jižním moravském svahu dozrávala ke skvostné dokonalosti. Otec a jeho přítel, starý doktor, se trumfovali ve šlechtění desítek odrůd: fialové, žluté, oranžové a málokdy kulaté. Prosklená bouda byla plná kelímků od jogurtů, v nich semínka, která pomalu rostla. Jak je možné, že ty neduživé zelené věchýtky vyrostou v silné a plodné keře?
Jednou jsem v Bruselu s úžasem objevila srdcové bonbony zdejšího slovutného chocolatiéra Pierra Marcoliniho. Jako by z oka vypadly šťavnatým srdcovkám, třešním, které byly každoroční prémií slavkovského ráje. Měli jsme šest vznosných stromů, po kterých jsem se naučila ochotně lézt jako veverka. Jedno léto jsme si všimli, že jinak zdravé třešně uvadají, do roka uschly. Sousedovi vadilo, že mu stíní na pozemek, a tak je otrávil. Všechny. Otec se je zoufale snažil zachránit, ale marně. Nařezali jsme nakonec kmeny a nechali usušit dřevo, ale zloději ho ukradli, zbavili nás sentimentální vzpomínky. Od té doby pořád hledám třešeň, která by byla jako srdcovka mého dětství.
Zahradnictví je pro člověka důležité, protože mu každodenně připomíná, že zatímco vytvoření zahrady stojí spoustu času a trpělivosti, jakmile se jí přestane dostávat péče a vody, zánik je depresivně rychlý.
Stačí povědomá vůně nebo sklon stonků a je to, jako by vám sešlápli pedál mocných varhan poetické paměti, nesouvislé útržky se nezadržitelně řadí do skvostné, impozantně působivé, a přece intimní mozaiky. Stačí šmolkově modrá chrpa a cestujeme v čase, jsme zpátky obklopeni květinami, které se nenávratně propadly v minulosti.
Stejně fascinující je pokračování zahrádek svazů zahrádkářů. V Anglii, která trpí zoufalým nedostatkem bydlení, je skoro absurdní, že komunitní zahrádky se nadále vyskytují v centru měst, na nejdražších pozemcích. Ale merkantilní Angličané si spočítali, že dostupnost zahrádek veřejnosti má přímý vliv na duševní a fyzické zdraví lidí. Denně si říkám, že je šílenství hledat v uhoněném týdnu ještě čas na pěstování vlastních brambor a pórku. Včera jsem poraženecky sbírala hnusné slimáky kolem ožraných pahýlů čerstvě přesazených máků. Ale mám nové sousedy: nejenže jsou mladí, navíc nemají nic společného se zahradníky, kterým přezdíváme magazínoví (porýpou se pár týdnů v zemi, utratí majlant za rostliny, které rychle zajdou, a pak se objeví jenom vrátit klíče od společné brány). Tihle jsou jiní: „Jedu rovnou z letiště, celý týden na dovolené jsem jenom myslela na to, jak přežívá moje brokolice a slunečnice…“
Přemýšliví zahradníci
Slyšeli jste o tom, že by se Henry Kissinger při svém osudovém šachování Sýrií inspiroval jednou z legendárních zahrad Damašku? Ne, protože ho to ani nenapadlo. Naopak takový Voltaire považoval zahradu a práci na ní za nedílnou součást svého intelektuálního růstu. Psali si o tom s Kateřinou Velikou. „Co se rostlin a zahrad týče, úplně jsem podlehla anglománii,“ psala osvícenci carevna. Ale nepochlubila se svým podivným podnikem. Léta se snažila přilákat do Ruska legendárního anglického designéra Capability Browna, který tou dobou přeorával anglická panství a vytvořil dnes proslulý „přírodní“ anglický planair, který je strastiplně náročný, co se financí a údržby týče.
Ale Brownovi se do Ruska nechtělo, a tak Kateřina zaplatila neslýchanou sumu jeho asistentovi. Ne aby jí vytvořil zahradu, ale jenom za to, že jí poslal detailní nákresy Brownem spravovaného královského sídla Hampton Court. Paradoxně jediných zahrad, které Capability Brown vesměs nechal tak, jak je našel.
Když všechno je řečeno a vykonáno, existuje něco úžasnějšího než moment, kdy je člověk nejblíž jakémusi dialogu s přírodou, když seje semínka, roubuje nebo vysazuje keře?
A kdo dnes ví, že irácká Basra bývala synonymem legendárních zahrad a sadů dělených vodními kanály, které by jim mohly Benátky závidět? Že jenom v Damašku bylo na sto tisíc zahrad plných ovocných stromů? Že egyptský vládce se v 9. století (kdy Evropa neznala ještě ani brambory) inspiroval perskými zahradami a vytvořil místo, kde palmy zářily do noci zlacenými kmeny? A za kterými se schovávaly trubky, z nichž jako perly tryskaly krůpěje vody?
Zahradnictví je pro člověka důležité, protože mu každodenně připomíná, že zatímco vytvoření zahrady stojí spoustu času a trpělivosti, jakmile se jí přestane dostávat péče a vody, zánik je depresivně rychlý. A stejné je to s civilizací. Od chvíle, co Eva a pak Adam okusili plodu ze stromu vědění, je zahradnictví spojené s věděním, sbíráním znalostí. V čele perské zahrady nestál ušmudlaný moula s motykou, ale přední vědec, botanik, který psal o šlechtění a aklimatizaci rostlin. Teprve nedávno byla objevena vzácná agronomická pojednání o experimentech, které tito experti prováděli pro své sultány.
Včera jsem za červánků unavená zavírala vrata komunitní zahrady a vybavilo se mi rozjímání svatého Augustina: „Když všechno je řečeno a vykonáno, existuje něco úžasnějšího než moment, kdy je člověk nejblíž jakémusi dialogu s přírodou, když seje semínka, roubuje nebo vysazuje keře?“ Cítím totéž, a to mě od nejslavnějšího teologa dělí dvacet století.
Ale abych nezapomněla na to nejdůležitější: Konečně se mi ujal chřest a vyrazily sibiřské mečíky, nemůžu se dočkat, tyto by měly být černé se žlutým krajkováním.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: New York Times