Tenhle příběh kluka z jihomoravského Mistřína by mohl bez nadsázky sloužit jako návod, jak se poprat s nepřízní osudu. Když bylo Dennisovi Urcovi ani ne šestnáct, začal zničehonic divně kašlat. Míval horečky, svědila ho kůže, k tomu nastoupila chronická únava a rychle hubnul. Lékaři si s jeho diagnózou nevěděli rady. Posílali ho po alergologiích a uklidňovali jeho mámu, že jde nejspíš o banalitu. Nešlo. Dennis, do té doby bezstarostný puberťák, kterého zajímaly motorky, trpěl totiž závažným Hodgkinovým lymfomem. Tedy rakovinou lymfatického systému. Nikdo neví, zda za ni „může“ genetika či porucha imunity. Nejprve při ní zduří krční nebo podpažní lymfa, pak zákeřné bujení buněk postupuje.
Reklama
Pokud nezabere chemoterapie ani léčba vlastními kmenovými buňkami, může pokračovat do orgánů i kostí. Zhruba čtvrtina lidí na tento typ rakoviny podle informací na internetu umírá. „Promiň, že se tě zeptám tak natvrdo. Uvědomoval sis, že můžeš umřít?“ ptám se dvaadvacetiletého mladíka, který co chvíli stydlivě sklopí ty své velké hnědé upřímné oči. Vrátila se mu barva a konečně i chuť k jídlu. „Vůbec. Uvědomil jsem si to, až když bylo po všem,“ odpoví přiškrceným hlasem. Když pro mě přijel na benzinku, abych nebloudila, usmál se z auta a mě okamžitě napadlo: Má zase vlasy! Je to dobré! Z fotek jsem si ho totiž pamatovala totálně převálcovaného tou hnusnou nemocí. Vyhublého na kost, smutného. Dennis je teď rok a něco po transplantaci kostní dřeně. Věří, že už je v pořádku.
Na dřeň
Asi by ale bylo fajn vrátit se na začátek. Denda, jak mu všichni říkají, je synovec mojí spolužačky Marcely, se kterou jsme kdysi válčily na hodonínském gymplu. Když mi zničehonic jednou ráno napsala, jestli bych jí nepomohla Dennisův příběh medializovat, protože jedinou cestou, jak ho zachránit, byla už jen transplantace kostní dřeně, znělo to naléhavě a zoufale. Nemoc se mu totiž potřetí během krátké doby vrátila. O Dennisovi se pak psalo, točila s ním televize, dokonce celý fotbalový klub ze Znojma tehdy kvůli jeho záchraně „jel na dřeň“ ve stejnojmenné kampani. Stejně jako rodina, kamarádi, spolužáci, lidé z městečka, kde žije.
Registr dárců se díky němu během pár dní rozrostl o stovky lidí. Nakonec se jeho anděl našel až v Německu. Pak už to šlo rychle. Jedno ráno se na Dendově facebooku objevila nečekaná zpráva: „Miláčku, poraz tu hnusnou nemoc! Držím ti palce!“ Psala to jedna fajn holka, kterou potkal, když se pořád dokola motal v tom svém průšvihu. Ví, že by takového kluka prý už nenašla. „Jaký Denda je? Hodný, úplně zlatý. Udělá všechno, co si přeju,“ pohladila ho zamilovaným pohledem přítelkyně Denisa.
Nikdy mu ale úplně neřekla, co cítila a jak moc se o něj bála, když bojoval o život. Teď mi prozradili, že jsou po třech letech zasnoubení. Happy end. Z obou cítím, že tou šílenou životní lekcí dospěli. Ze dne na den, i když o to ani nestáli. A taky obrovská pokora. Když jsem pak přijela domů, musela jsem se nejdřív vybrečet v autě. Tak moc se mnou tenhle rozhovor zamával…
Víš, kdo je člověk, který ti zachránil život a dal ti druhou šanci?
Vím jen, že to je holka v mém věku. Nic víc. Na tyhle věci údajně platí desetileté embargo. Teprve pak se můžeme setkat.
Uděláš to? Určitě. Co jí řekneš, až se potkáte?
Nevím, německy neumím ani slovo. Každopádně, že moc děkuji.
Kašlal jsem takovým divným „kuřáckým“ kašlem, i když jsem vůbec nekouřil, a svědila mě kůže. Až po roce a půl mamka dohnala doktorku k tomu, ať mě někam pošle.
Jak jsi zjistil, že ti něco je?
Byl jsem často nemocný, cpali mě antibiotiky. Kašlal jsem takovým divným „kuřáckým“ kašlem, i když jsem vůbec nekouřil, a svědila mě kůže. Až po roce a půl mamka dohnala doktorku k tomu, ať mě někam pošle.
Takže se mezitím ta nemoc rozjela?
Jo, ale ne zase tak moc, jak jsem o tom četl. Měl jsem to naštěstí jenom v hrudníku a pod klíčkem. I tak jsem byl ale pro doktory vzácný případ.
V čem? Měl jsi ten agresivnější typ Hodgkinova syndromu?
Ne, ten můj se léčí celkem dobře. Ale strašně rád se vrací, v tom byla ta moje smůla. Mně se vrátila ta nemoc třikrát během krátké doby. Podruhé už po půl roce. Léčba nezabírala, nebo měla dokonce opačný efekt.
Můžu se tě ptát úplně natvrdo po tom, co máš prožité?
Určitě. Mě už nepřekvapí nic. Klidně natvrdo.
Věděl jsi, že můžeš zemřít?
Věděl jsem, že se na tu nemoc umírá, ale že na ni umírají spíš starší lidi. Ale člověk nikdy neví.
Připouštěl sis to?
Vůbec. Došlo mi to celé, co se vlastně mohlo stát, až když už bylo po všem. Tak někdy před půl rokem.
Jak se taková zákeřná nemoc léčí? Čím sis prošel?
Poprvé se to jen poléčilo třídenní chemoterapií v nemocnici v Brně. Vypadaly mi sice vlasy, ale nebyl jsem nijak zvlášť vyřízený. Dokonce jsem si občas zajezdil po chemu na motorce, to byl pro mě ventil. Doma jsem měl milion prášků, musel jsem každý týden nebo dva na kontrolu. Nemohl jsem chodit ven, přijít do styku s nemocným člověkem.
Půl roku jsi byl poléčený, ale pak se to vrátilo?
Ano. Potom mi zkoušeli transplantovat vlastní kmenové buňky. Ani to nezabralo.
Takže místo aby sis dělal papíry na auto, tak jsi běhal po nemocnicích…
Já jsem si je dělal i při tom, i když jsem asi neměl.
No jo, chlap. Bylo to silnější než nějaká nemoc, že jo? (smích)
No, bylo (smích). Ale mě ta nemoc tak úplně tenkrát nepoložila, možná jsem byl psychicky odolnější než ostatní.
Třeba ses tomu odmítal poddat a nastavil sis to v hlavě tak, že budeš bojovat. Není ten Tvůj „salámismus“ třeba to, co Tě zachránilo?
Asi jo. Doktoři mi od začátku říkali, že to, jak to beru, je dobře. Bral jsem to jako nějakou chřipku a dělal přitom všechno, co šlo.
To už jsi měl Denisu, tvou nynější přítelkyni?
Ne. Holku jsem měl, ale…
…ale? Nedržela tě nad vodou?
Ani moc ne. Spíš vůbec.
Dennis s přítelkyní Denisou
Takže ta pravá opora přišla až do třetice všeho dobrého a zlého?
No, ano.
Kde jste se poznali?
V Brně u doktora. Ona tam tehdy jezdila se svým bráchou, který měl leukémii. Takže jsme se i podporovali, stejně jako s dalšími dvěma kluky, kteří byli v nemocnici tehdy se mnou.
Je fakt, že se pořád pozoruji, jestli nemám někde na těle zduřeninu. To by dělal každý.
Bojím se zeptat, jak to s nimi dopadlo…
Dopadlo to dobře, brácha od Denči je tři roky vyléčený. Ty další dva kluky sleduji na facebooku, píšeme si. Je fajn vidět, že jsou v pohodě.
Je to naděje i pro tebe, že to celé dopadne dobře? Že už se ta nemoc nikdy nevrátí, když jsi teď tak dlouho zdravý?
Je. Velká. Ale je fakt, že se pořád pozoruji, jestli nemám někde na těle zduřeninu. To by dělal každý.
Jak se provádí léčba vlastními kmenovými buňkami? Je to bolestivé?
Ne, dali mi v podstatě transfúzi, jen v ní nebyla klasická krev.
Myslel sis tenkrát, že už jsi v pořádku?
To jsem si myslel pokaždé. Naučil jsem se neříkat nic dopředu, abych nic nezakřiknul. A taky věřím na „do třetice všeho dobrého“.
Máš nějaké jizvy?
Mám jich hromadu. A na zádech taky pár vpichů.
Každý správný chlap musí mít jizvu. To se ženským líbí. Vyděsilo tě, když se ta nemoc rozjela potřetí?
Docela jo. Pak už zbývala jen transplantace kostní dřeně. Nebo postoupit znovu chemo, což je nejisté.
Napadlo tě v té době, co asi prožívá tvoje mamka, rodina, tvoje holka?
Ne. Až teď, když nad tím přemýšlím. Určitě hodně brečeli.
Ty jsi nikdy nebrečel? Ani v noci v nemocnici, když ses dozvěděl, že léčba nefunguje?
Ne, v nemocnici nikdy. Jenom doma, když jsem byl s Denčou.
Co ti říkala, když na tebe přišla beznaděj?
Nic. Jenom si mě k sobě přitulila, lehl jsem si jí na kolena a ona mě hladila. Mě to ale drželo vždycky tak pět minut.
Určitě plakala v ten moment taky. Jen potichu, abys ji neslyšel.
Já vím. Sem tam jsem cítil, jak na mě kápla její slza. To muselo být pro ni strašně těžké.
Ale neopustila tě, to bude správná baba do života.
Bude. Vlastně už je.
Jak ses dozvěděl, že pro tebe mají vhodného dárce kostní dřeně? Kde jsi zrovna byl, vzpomínáš si na to?
Byl jsem zrovna v Brně na kontrole, když přiběhla sestra a zeptala se, jestli mi může udělat rychle odběr kvůli nějakým parametrům. V ten moment mi to bylo jasné. Ale ještě jsem se neradoval, naučil jsem se, že dokud to není, nevěřím ničemu.
Co to bylo za emoci, když ses pak dozvěděl, že transplantace klapne, že máš naději na uzdravení? Výbuch radosti? Nebo jsi plakal?
Já ani nevím. Spíš jsem myslel na ostatní, jak budou šťastní. A na Denču. Vím, že to nesla těžce. Přede mnou se ale vždycky držela. Já jsem chvilku předtím vypadal už hrozně, měl jsem jen 62 kilo na 187 cm. To už byl extrém. Dostal jsem tehdy kolitidu a co šlo do mě, šlo okamžitě ven.
Nechápal jsem, že stovky lidí kvůli mně šly na odběr. Třeba fotbalisti ze Znojma včetně majitele klubu. Za dva dny přišlo na odběr jen u nás čtyři sta lidí. Nikdo se s tím ale nechlubil, dozvěděl jsem se to vždycky náhodou.
Jak dlouho se vůbec hledal vhodný dárce? To trvá měsíce, roky. Někdy se vůbec nenajde…
Našel se rychle, zázrak. Ani ne za měsíc. Nechápal jsem, že stovky lidí kvůli mně šly na odběr. Třeba fotbalisti ze Znojma včetně majitele klubu – doteď tam s Denčou jezdíme. Nebo kamarádi, spolužáci, lidi z Mistřína. Za dva dny přišlo na odběr jen u nás čtyři sta lidí. Nikdo se s tím ale nechlubil, dozvěděl jsem se to vždycky náhodou.
To je úžasné. Ta samotná transplantace, dělá se v úplné narkóze?
Ne, při plném vědomí. Je to něco jako transfúze. Ležel jsem tam sám a doktor mi jen řekl: Kdyby něco, volej. Dělal jsem při tom dřepy, řekli mi, že mi bude líp, když je budu dělat. Tak jsem je dělal. Jinak jsem chodil jen dva metry na záchod a zpátky.
Byl jsi fyzicky vyčerpaný?
Strašně. To jsem vlastně ještě doteď. Ale už je to lepší. Vrátil jsem se zase do školy na obor autotronik, za rok budu maturovat. Ve třiadvaceti. Strašné. A chodím zase do dílny, kde opravujeme auta. To mě baví. Takže další jizvy mám už jenom z práce.
Nepřipadají ti teď věci, které řeší většina tvých spolužáků nebo mladých lidí, úplně malicherné?
Já jsem v tom věku řešil taky blbosti.
Mají před tebou respekt?
Asi trochu jo. I když je to možná spíš kvůli tomu, že jsem o čtyři roky starší.
Co bylo doma, když ses po měsíci vrátil z nemocnice? Oslava?
Ne, to ani nešlo. Ale naši vymalovali kompletně celý barák. Takové práce se vůbec nemohly dělat, když jsem byl doma, protože se při nich práší.
Na co ses celou dobu nejvíc těšil? Z čeho máš třeba teď největší radost?
Na to, až budu moct doma se vším pomáhat. Až budu moct jít konečně na sluníčko, opalovat se. Jezdit v autě. Teď mě hrozně chytly kuželky. Dřív jsem hrával i fotbal, ten už mě teď nebere.
Uvědomil sis něco tou nemocí? Naučila tě něco?
Že rodina je to nejdůležitější, na čem záleží. I když já jsem rodinu nikdy nedával na vedlejší kolej. Jsem v tomto jiný. Naučilo mě to vážit si zdraví. Do té doby mě to ani nenapadlo.
Věříš tomu, že jsi vyléčený? Že už to bude na furt dobré?
Nemůžu říct, že jsem stoprocentně vyléčený. Ale doufám v to. Nejlepší je nemyslet na to a žít.
Na facebooku jsem zahlédla, že jsi zasnoubený. To je fakt happy end. Co máte spolu v plánu?
Chceme se vzít, ale až tak za rok po maturitě. Postavit si barák. Denča o tom pořád mluví. Ženská, no. My to tak potřebujeme, to hnízdo. A tam hromadu děcek. Ona chce tři, já tak dvě. Uvidíme.
Kdybych neonemocněl a Denča nejezdila s bráchou do Brna k doktorovi jako já, tak bych takovou super holku nikdy nepotkal…
Co je podle tebe úplně nejdůležitější věc v životě?
Zdraví. Určitě zdraví.
Takže 28. února 2017 je datum, kdy ses podruhé narodil. Budeš odteď slavit dvoje narozeniny?
Už jsem je slavil a budu je slavit každý rok. Dostal jsem dort a plnou nádrž do auta. A hrozně zvláštní je, že ten den má skutečné narozeniny brácha od Denči. Ten, co měl tu leukémii.
Nepřipadá ti to jako osud? Věříš na to?
Věřím. Teď už jo. Kdybych neonemocněl a Denča nejezdila s bráchou do Brna k doktorovi jako já, tak bych takovou super holku nikdy nepotkal…
foto: Eva Matušková
