Je to taková klasika plná trapnosti. „Ježiš, ahój.“ „No, nazdar...“ „Pamatuješ si mě, přece Karel, tenkrát na večírku v Lucerně...“ „Jo...?“ Historka o tom, jak jste Karla nikdy předtím v životě neviděli, je zábavná většinou až druhý den. V práci ji vyprávíte s přesvědčením, že Karla už nikdy víc neuvidíte. Jenže pokud trpíte takzvanou prosopagnosií, tak byste zřejmě Karla nepoznali ani při dalším setkání. Jde totiž o neurologickou poruchu, kvůli které nerozeznáváte tváře.
Netušíme, v jaké fázi této poruchy je kolega, který téma přinesl do redakce s tím, že včera viděl naši kolegyni, se kterou se vidí minimálně jednou týdně, ale nemohl si za boha ani za nikoho jiného vzpomenout, kde ten obličej vlastně už viděl. Jeho jméno samozřejmě prozradit nemůžeme, protože ho spousta lidí zná, ale není jisté, zda by poznal on je. Dan (to je samozřejmě pseudonym) má každopádně na potkávání neznámých tváří, které znají jeho, už svoji strategii. Prostě jim na rovinu odvypráví, že si obličeje zkrátka nepamatuje. Občas z toho vznikají velká přátelství, která končí dalším shledáním, kdy už Dan zase neví, s kým se potkal. Ale teď vážněji, přece jen jde (Dane!) o chorobu.
Reklama
Zkusili jsme si najít nějaká čerstvá data a našli jsme je ve Velké Británii. List The Guardian v článku z letošního ledna píše, že podle posledních průzkumů trpí prosopagnosií jeden z padesáti Britů. Jde o vyšší číslo, než je pacientů s autismem, ale problémem se prý nikdo moc nezaobírá. Také čísla z Německa, i když jsou starší než deset let, hovoří dost podobně. Podle vědců z univerzity v Münsteru trpí zhoršenou schopností rozeznávání tváře až 2,47 procenta lidí.
Pokud se tedy ráno zamýšlíte nad tím, proč vám ten cizí chlap v zrcadle bere kartáček na zuby, měli byste vyhledat pomoc.
Chorobou trpí spousta slavných lidí. Trpěl jí například spisovatel a neurovědec Oliver Sacks, který se zabýval hlavně lidským mozkem, ale trpí jí třeba i herec Brad Pitt (odtud asi onen jeho výraz při každém dialogu na plátně, který říká "vidím tě poprvé") a údajně jí trpí i švédská korunní princezna Victoria, což musí být vzhledem k tomu, že její náplní je především zdravit, vítat se a neustále konverzovat, docela otrava. A to i pro ostatní, kteří se jí musejí neustále představovat (což už v případě Brada Pitta přestalo Angelinu Jolie zřejmě bavit).
Skutečně rozvinutá prosopagnosie se prý pozná podle toho (a Sacks s Pittem jí prý údajně trpěli), že už lidé nepoznávají ani tvář vlastní. Pokud se tedy ráno zamýšlíte nad tím, proč vám ten cizí chlap v zrcadle bere kartáček na zuby (Dane?), měli byste vyhledat odbornou pomoc.
Dá se tomu pomoct
Profesorka Sarah Bateová z Bournemouth university vyvíjí programy, které mají proti takzvané obličejové slepotě pomoci. I ona potvrzuje, že mnoho lidí o svém onemocnění ani neví. A dopad nemoci může být i závažný, pokud se nediagnostikuje včas. „Zvláště pro děti je skutečně důležité, jak obličejová slepota ovlivňuje jejich sociální a emocionální pocity, ale i jejich rozvoj. Možná na to nikdy nebude existovat lék, ale zásadní je, aby porucha byla včas odhalena,“ říká Bateová. „Pak máme v tomto kritickém věku možnosti, jak schopnosti rozpoznávání obličeje u dítěte zlepšit.“
Prosopagnosie postihuje víc lidí než autismus. Pokud ale svůj stav nemáte důvod s kýmkoli srovnávat, tak na to ani nemusíte přijít.
Dvaapadesátiletá María, která 12 let pracuje v čajovně, trpí rovněž prosopagnosií od dětství. Nakonec ale obsluhu zvládá, aniž by se několikrát za týden měla potřebu představovat stálým hostům. „Naučíte se i jiné způsoby, jak zjistit, kdo jsou ti lidé, kteří přišli. Jde o jejich hlasy, účesy a podobně, protože tváře prostě rozpoznat nemůžete. Měla jsem dokonce problém i se svým bývalým manželem, když jsem ho viděla až pár let poté, co jsme se rozvedli. Před dům musela přijít švagrová, abych mu uvěřila, že je to on,“ vypráví María.
Jenže i její metody mají své limity. „Kdyby se stálí zákazníci přesunuli k jiným stolům, nevěděla bych, kdo je kdo. Při placení bych pak neměla ponětí, kdo platí. Občas je to obtížné a taky trapné, lidé mají pocit, že se k nim chováte hrubě a přehlíživě.“
Ti, co o nemoci nevědí
Sarah Bateová tvrdí, že diagnózu je jednodušší stanovit u těch, kteří začnou obličejovou slepotou trpět například po onemocnění mozku. Pokud se s touto slepotou někdo narodí jako María, má pocit, že je nerozpoznávání obličejů prostě normální a problém neřeší. „Z našich testů víme, že prosopagnosie postihuje víc lidí než autismus. Pokud ale svůj stav nemáte důvod s kýmkoli srovnávat, tak na to ani nemusíte přijít,“ konstatuje Bateová. „Dospělí lidé a lidé ve starším věku, kteří prosopagnosií trpí a nevěděli o tom, si podle našeho zkoumání dokázali sami časem vyvinout srovnávací kompenzační nástroje pro rozpoznání lidí. Nikdy si tak neuvědomili, že tvář je pro ostatní hlavním rozeznávacím znakem.“
Ani Dan tedy nemusí zoufat. Až příště potká nějakou neznámou tvář, může se třeba zaměřit na její hlas a teprve poté zahlásit: „Tak tebe opravdu neznám.“ Nerozpoznávání tváří navíc není jediné společenské faux pas. Jsou lidé (a patří mezi ně i autor tohoto článku), kteří rozeznávají obličeje skvěle. „Ahój, ježiš tebe jsem neviděl tak patnáct let! Jak se máš, Pavle?“ „Jirka...“ Problém je, že stařecká demence nezní tak dobře jako prosopagnosie.
foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: The Guardian