Charisma se dá naučit. Jsem chodící příklad, říká kouč Tom Gryf

Osobní kouzlo není věc daná, ale dá se naučit. Alespoň to tvrdí Tom Gryf, profesionální kouzelník a iluzionista, který umění charismatu dokonce učí. A jistě oprávněně. Sám si v této oblasti ušel dlouhou cestu.

Tom býval zakřiknutý, malinko obtloustlý a nemotorný „trouba“, který neměl moc kamarádů ani přízně spolužaček. Toužil být úspěšný a okouzlující, ale nedařilo se. Naštěstí mu v osmi letech padla šťastná karta a osud seslal staré knihy po dědečkovi s kouzly a triky. Ty se postupně naučil a začal jimi na sebe rychle poutat pozornost. V kouzlení našel svou vášeň a dnes má za sebou tisíce vystoupení u nás i v zahraničí.

Reklama

Kouzlení mu však pomohlo i v jiném směru. Díky nespočtu představení měl možnost pozorovat, co na lidi platí, a tak postupem času odhalil i tajemství, jak působit na okolí a vybudovat si osobní kouzlo i sebevědomí. Když mi vyprávěl, jak na sobě pracovat, jak využít trému a začít si víc věřit, působil naprosto přirozeně, sršel vtipem a toho malého „troubu“ bych v něm opravdu hledala jen stěží.

Charisma je definováno jako věc daná, vy ale tvrdíte, že se dá naučit.

Ano a myslím, že jsem i chodící příklad. I když samozřejmě nevím, jestli na vás takhle působím. Ale za tu dlouhou praxi, co se kouzlení věnuji, jsem se naučil v lidech vyvolávat nadšení. Teď nedávno jsme zrovna řešili s jedním kolegou, také kouzelníkem, že v momentě, kdy člověk dokáže lidi zaujmout ještě předtím, než cokoli předvede, tak je to správně. A to se podle mě dá opravdu natrénovat, jde jen o praxi. Jedinou podmínkou je, že to musí být autentické. Když si jen nasadíte masku a něco hrajete, lidé to hrozně rychle poznají a jsou nedůvěřiví. 

Už na to pořádáte dokonce i kurz...

Ten vychází hlavně z mých zkušeností. O kouzla se zajímám už asi od 8 let, ale pak ve 14 mě začala hrozně zajímat jejich psychologická složka. Postupem času jsem měl díky mnoha vystoupením možnost si ověřit i v praxi, co na lidi funguje a co ne, začal jsem vyhrávat kouzelnické soutěže a později i sedával v jejich porotách. Tam jsem radil mladým kouzelníkům a několik z nich mě požádalo, abych je koučoval. Začal jsem tedy vytvářet vlastní metodiku.

Myslím, že jakákoli komunikace je svým způsobem manipulace, ale pokud je zaměřená na to, aby z ní oba účastníci měli nějaký užitek, pak je to v pořádku.

Po čase jsem pak začal hledat nějaké širší uplatnění toho, co umím. A došlo mi, že když vyndám z metodiky ty „kouzelnické“ věci, je to vlastně jen o tom, jak dobře působit na lidi. Neprozrazuji tedy nic tajemného z kouzelnické kuchyně, reálně jsou to jen základní triky, jak komunikovat a zaujmout. Rozhodně ale nechci učit, jak s druhými negativně manipulovat.

Hranice mezi únosnou mírou ovlivňování a tou negativní manipulací je ale dost tenká.

Myslím, že jakákoli komunikace je svým způsobem manipulace, ale pokud je zaměřená na to, aby z ní oba účastníci měli nějaký užitek, pak je to v pořádku. Pokud je to ale tak, že třeba obchodník chce nějakým způsobem využít své znalosti k tomu, aby člověka přivedl do nevýhodné situace, je to pro mě negativní a určitě se na tom nechci podílet. Víte, s lidmi se dá manipulovat docela jednoduše a vždycky stejně záleží na tom člověku samotném, čeho chce dosáhnout. Pro mě je důležité, aby se lidé ke mně vraceli. Tudíž je nesmysl, abych se je snažil nějak znevýhodnit.

V čem tedy vidíte základ té kvalitní komunikace, potažmo osobního kouzla?

Jako nejdůležitější vidím naučit se věnovat plnou pozornost člověku, se kterým právě mluvím, a také to dávat najevo určitými signály. Tedy být stoprocentně přítomný a ukazovat, že nasloucháte a přemýšlíte o tom, co ten druhý říká.

Když nemám před vystoupením trému, tak to považuju za problém. Znamená to totiž, že to neberu dostatečně vážně a pak většinou přijde průšvih.

Následně to platí i naopak, když vy pozornost věnujete, ten člověk vám to úplně automaticky oplatí. Ono v současnosti hodně lidí poslouchá, ale vlastně nevnímá. To pak vycítí i málo empatický člověk a samozřejmě se mu to nelíbí.

S charismatem určitě ale souvisí i sebevědomé vystupování. Což je někdy těžké, když má člověk trému a stydí se.

Tam je důležité využít toho, že tréma má i svá pozitiva, díky ní se totiž dokážeme plně soustředit. Já třeba když nemám před vystoupením trému, tak to považuju za problém. Znamená to totiž, že to neberu dostatečně vážně a pak většinou přijde průšvih. Třeba mě během představení něco překvapí, a jak nejsem dostatečně koncentrovaný, rozhodí mě to.

Vy máte ještě pořád trému?

Ano, myslím, že trému nemají jen psychopati. Jen je právě dobré naučit se s ní pracovat, například vizualizací. Mně vždycky pomohlo, že jsem si tu situaci předem živě představil v té nejlepší možné variantě. A když to párkrát zopakujete, váš mozek už se toho nebude tak bát, protože tu situaci už bude vlastně znát, takže do ní vstoupíte jako vítěz.

A co potom ty nečekané situace?

Na takové se můžete připravovat tím, že budete sami dobrovolně vstupovat do něčeho, co vám není příjemné. Například když máte ostych z lidí, můžete začít tím, že se ve městě někoho zeptáte, třeba kde je nějaká ulice. Když si to zopakujete desetkrát, zjistíte, že je to zábava. Pak můžete přidávat obtížnost, například s ulicí, o které víte, že tam není. Váš mozek se tak učí reagovat na neočekávané reakce lidí v klidu. Pak to můžete ještě ztížit třeba tím, že půjdete do supermarketu, dáte do košíku ulomený rohlík a půjdete ho za vedoucím reklamovat.

To už je trochu extrém. Vy jste to zkoušel?

Ano a používal jsem to i při výuce kouzelníků. Je to skvělé, protože mozek si díky tomu zvyká na vyšší úroveň stresu a nejen to. Kdysi jsem četl úžasnou knihu od Napoleona Hilla Myšlení k bohatství, kde uvádí asi 22 různých druhů strachů. A jeden z nejhorších lidských strachů, který je prý ještě silnější než strach ze smrti, je strach z toho, co na to řeknou ostatní. Protože to je nám vštěpováno od malička.

Právě gesty a tím, že si pamatujete, dokážete lidi zaujmout a dát jim najevo, že je vnímáte a že jsou pro vás důležití.

Ale život je jen náš a nejsme za něj nikomu zodpovědní. Proto bychom se měli ptát sami sebe, co říká naše intuice a svědomí. A moc nedbat na názory okolí, protože každý stejně řekne něco jiného. Když tedy člověk používá tahle nevinná cvičení, ten strach z názorů ostatních pomalu mizí. Ale samozřejmě to trvá delší dobu, protože zrovna tyhle obavy jsou v nás opravdu hodně zakořeněné.

S tím vlastně souvisí i umění říkat „ne“.

To je taky dost náročné. A já sám jsem ještě nedávno patřil k lidem, kteří, když se jim něco nelíbí, spolknou to a pak jsou sami na sebe trochu naštvaní. Ale je to asi dva nebo tři roky zpátky, co jsem zjistil, že je hrozně důležité umět si říct, když se nám něco nezdá. A může se to týkat čehokoli. Když je třeba v restauraci něco špatně, nevyhledávám samozřejmě agresivní konflikt, ale slušně to řeknu.

Jak dlouho jste se tohle učil?

Asi 15 let...

Překvapilo mě, že u osobního kouzla zmiňujete i důležitost trénovat jemnou motoriku a paměť. Proč?

Jsem přesvědčený o tom, že když začnete trénovat prsty, třeba se spinnerem a postupně přidáváte na obtížnosti, začne se vám bystřit hmat a v mozku se začnou tvořit nové synapse. Po určité době nemáte problém dělat několik věcí najednou. Už jste vlastně ve fázi takzvané svalové paměti, kdy ruce něco dělají a vy zároveň stíháte vnímat lidi a komunikovat.

Ženy mají v repertoáru gesta, kterými dávají najevo zájem nebo nezájem, a je pak už jen na chlapovi, aby je dokázal správně číst.

Možná je to překvapivé, ale hodně to zvyšuje empatii, protože člověk je najednou kromě slov schopen vnímat i všechny nonverbální signály. A tohle už dokazuje i věda.

A co se týká té paměti, když si o lidech pamatujete věci, dává jim to pocit vlastní důležitosti...

Všechny ty složky osobního kouzla jsou vlastně propojené. Když trénujete zručnost, uvolní se vám ruce, přirozeněji gestikulujete. Pak právě gesty a tím, že si pamatujete, dokážete lidi zaujmout a dát jim najevo, že je vnímáte a že jsou pro vás důležití, což samozřejmě mají rádi. Působíte sympaticky a oni ani nevědí, proč to tak je. Pak se vám stane, že s vámi někdo mluví, vy za celou dobu skoro nic neřeknete a on je nadšený, jak skvěle si s vámi popovídal, a bude k vám přivádět i další lidi, což vám samozřejmě přinese i další příležitosti, například v kariéře. Navíc vám to automaticky zvyšuje sebevědomí.

Jak vám osobní kouzlo pomáhá, když třeba chcete získat nějakou ženu, nebo když máte dostat pokutu?

To jsou zajímavé příklady, ale když nejdřív vezmu ty pokuty, funguje to tam stejně. Moc nechápu lidi, kteří na policistu začnou štěkat a urážet ho, a pak si myslí, že by k nim měl být shovívavý. Mně funguje lidskost a autenticita, jak už jsem říkal. Tedy na nic si nehraju a nemachruju, místo toho se omluvím a řeknu, že mě to mrzí, případně uvedu nějaký důvod. Pak ten policista nemá proč dát mi tu nejvyšší pokutu.

V komunikaci se mi tedy osvědčilo méně mluvit a více naslouchat. To nám totiž nejen zvýší osobní kouzlo, ale také usnadní vztahy s ostatními.

A co se týká opačného pohlaví, tak tam to také funguje. Když totiž věnuju ženě pozornost, poznám dost rychle, že jdu v komunikaci špatným směrem, a můžu to rychle korigovat. Nebo naopak, když cítím pozitivní odezvu, můžu to téma rozvinout dál. Ženy mají v repertoáru gesta, kterými dávají najevo zájem nebo nezájem, a je pak už jen na chlapovi, aby je dokázal správně číst. V komunikaci se mi tedy osvědčilo méně mluvit a více naslouchat. To nám totiž nejen zvýší osobní kouzlo, ale také usnadní vztahy s ostatními.

foto: archiv Toma Gryfa, zdroj: Tom Gryf