Nedávno projel Moravou a Čechami charitativní cyklistický peloton Na kole dětem. Díky sportovnímu projektu mistra světa v jízdě na vysokém kole Pepy Zimovčáka se za devět let už na pomoc dětem s rakovinou vybralo 12 milionů korun.
S tímhle chlapíkem se srdcem na dlani jsem se potkala na Baťově kanále, v přístavu Petrov. Byla jsem ráda, když Radek Chamrád, třiačtyřicetiletý cyklista tělem i duší a hlavní aktér dnešního rozhovoru, sám navrhl, že bychom se mohli potkat právě tam.
Reklama
Radek Chamrád je obdivuhodný chlap. Úleťák a trochu blázen. V dobrém, samozřejmě. Když mu před čtyřmi lety praskl nádor na střevě a dlouhé hodiny mu jeho obsah vytékal do břicha, dostal se na operační stůl na hranici mezi životem a smrtí. O pár měsíců později už seděl na kole a s vývodem v břiše ujel dvě etapy v charitativním pelotonu Na kole dětem. Celkem něco přes 200 kilometrů, což by v červnovém horku složilo i kdejakého zdravého člověka.
Možná jste už o té akci slyšeli. Nebo jste hada z cyklistů, v jehož čele nechybí žádný rok uznávané lékařské kapacity jako profesoři Pavel Pafko a Jan Pirk, potkali dokonce někde na silnici. Na špici olepený vůz, za ním se kmitají nohy borce na vysokém kole a pak následuje chumel dalších borců v cyklistických dresech s logem akce. Chlapů, již se rozhodli trávit dovolenou tím, že vybírají jedenáct dnů peníze na ozdravné pobyty a tábory pro děti, které mají za sebou rakovinu.
„Vy toho nemáte ještě dost, proboha? Vám těch 1400 kilometrů nestačilo?“ smála jsem se, když se Radek Chamrád přiřítil do přístavu v cyklistickém dresu, v kterém prosvištěl před pár dny republikou. „Musí to být stylové, ne? Otřepal jsem se, dal jsem si včera masáž a už jsem zase v pohodě,“ rozchechtal se. „To vás z kola museli po těch čtrnácti stech kilometrech odsekávat majzlíkem, ten zadek přece nemůžete už ani cítit, ne?“ vtipkuji. „Nééé, v klidu! V Domažlicích, kde jsme končili, jsem pak večer naházel šestadvacet kol do dodávky a odřídil ještě pár set kiláků domů do Hroznové Lhoty,“ říká.
Teprve později přiznává, že toho měl před poslední etapou už tak trochu plné kecky. „Ty příběhy nemocných děcek ale vezmou fakt za srdce. To kolikrát brečíte. Takže co bychom pro ně neudělali!“ říká nadšenec, který ve čtrnáctičlenném jádru těch největších tvrďáků sjel celou trasu. A to měsíc předtím přeletěl přes řídítka a skončil zase u doktora. Tentokrát s pneumotoraxem a dvěma zlomenými žebry.
Vy jste se vůbec nebál, že to měsíc po pneumotoraxu do těch kopců neudýcháte?
Když jsme vyjeli a někde u Lipníka jsem dal takové dva velké krpály a zvládl jsem se držet vpředu, tak už jsem věděl, že to zvládnu sjet celé. To není o fyzičce, to je v hlavě. Kluci na startu došli a říkali: Seš blázen, ale klobouk dolů, že jedeš! Já jsem měsíc předtím ležel totiž zaintubovaný ve špitále. Jeden den mně vytáhli dren a za týden už jsem zas seděl na kole. Takže jsem si sám před sebou říkal taky, že jsem rád, že jsem to celé zvládl. Ale mně už doktoři v nemocnici říkali, že mám práh bolesti posunutý o 30 procent výš než většina lidí.
Jakou roli v tom, že jste naskočil do takového projektu, hrála motivace, že se při něm vybírají peníze na rekonvalescenci nemocných dětí?
Zásadní. Já jsem byl před pár lety na přednášce Pepy Zimovčáka a hrozně mě to dojalo. Možná v tom sehrálo roli i to, že jsem si prožil něco podobného. Sice jsem to neměl tak, že bych musel na chemo a slezly mi vlasy, o to horší jsem si prožil potom. Shodou okolností se na mě v jednu dobu sesypala nemoc, odchod přítelkyně s dcerou a nato jsem se dozvěděl, že mi společník tuneluje firmu. Takže psychika jela na plné obrátky.
Shodou okolností se na mě v jednu dobu sesypala nemoc, odchod přítelkyně s dcerou a nato jsem se dozvěděl, že mi společník tuneluje firmu. Takže psychika jela na plné obrátky.
Odstartovali jste v Ostravě, pak směr Lipník, Zlín, Hodonín, Vysočina, Praha a končili jste v Domažlicích. Kolik jste denně ujeli kilometrů?
Průměrně 110, 120, jedna etapa měla dokonce 136 km.
Vy každý rok nejezdíte stejnou trasu. To proto, abyste tím projektem oslovili co nejvíc lidí?
Ano, ale taky aby to nebylo monotónní pro jezdce. Jsou určité zastávky, které jsou dané. Dukovanská elektrárna – Nadace Dukovany, Praha, Lužice u Hodonína, což je Pepovo rodiště, Veselí nad Moravou, kde žije. To se neobjíždí, tam se zastavuje.
Jak to probíhá? To musí být super atmosféra, když přijedete někam do města. Lidé vás vítají?
Čím menší vesnice, tím vřelejší přijetí. Tím jsou tam pohostinnější. Ve větším městě, pokud starostové pro to něco neudělají, tak prostě nic. I když před námi jede předvoj s moderátorem, který už po cestě zve lidi, aby přišli na náměstí, do mikrofonu mluví o smyslu té akce, že fakt neprodáváme žádné peřiny, ale vybíráme peníze na rekonvalescenci dětí po léčbě rakoviny. Viz Klatovy letos. Přijedeme tam, sobota odpoledne a náměstí jak vypráskané.
Asi zklamání, že…
Víme, že příště už se tam nepojede. V jiných městech se za trička, knížky a další reklamní předměty, které po cestě prodáváme, utržilo pokaždé minimálně deset tisíc.
Není to třeba i tím, že lidi už jsou přesycení různými sbírkami?
Kdyby tomu projektu nevěřili dva lidé, a to profesor Pirk a Pafko, tak by s námi rozhodně každý rok nejezdili. Nejezdili by s námi starostové současní i bývalí, třeba primátor Ostravy, který s námi jel letos až na jih do Velkých Pavlovic. Nejeli by v pelotonu profesoři, lékaři, sportovci, podnikatelé.
Přidávají se k vám cestou ve městech, kde peloton zastavuje a představuje projekt Na kole dětem, místní lidé?
Ano. Manželské páry, důchodci, lidi po sedmdesátce, rodiny s dětmi na sedačkách. Je to krásné. Z osobností s námi jezdívá Petr Koukal s Gábinou, v Kopřivnici s námi kousek etapy jezdil i Karel Loprais s tatrovkou. Vždycky nám s ní pěkně začmoudil pod nosem!
Kde to přijetí bylo letos nejvřelejší?
Pěkné to bylo v Hodoníně, taky v Drslavicích. Většinou na každé radnici něco nachystají, pro nás je ideální tatranka, melouny, banány, pitný režim, kafe, nějaká müsli tyčinka. Rychlé cukry. Já mám pořád v kapse proteinovou tyčinku, jsem schopný na tom vydržet celý den, ale večer potřebuju flák masa. Letos jsem ujížděl na tataráku, ten byl snad šestkrát. Někde dostaneme oběd, guláš s knedlíkem, Rouchovany, tam už se těšíme na řízky. Já jsem si peloton dovezl do Hroznové Lhoty, to jsem si vydobyl. Radnice zaplatila nějaké ovoce a pitný režim, já jsem chlapům objednal pět tlačenek, chleby, pět set vdolečků.
Co atmosféra v pelotonu, když už melete z posledního?
My, nadšení cyklisté, když vidíme, že holky už nemůžou, tak ji prostě chytneme za zadek a do toho kopce tlačíme. Jezdí s námi třeba manželka Honzy Picka, který s námi jezdíval dřív. Už není na světě. Nela teď jezdí s malým Honzíkem, který je ještě ve vozítku. Tak té kluci pomáhají taky. To je fakt silný příběh, měli svatbu přímo na akci Na kole dětem. Ten Honza pak za dva měsíce umřel. Nebo ve Velinách u Pardubic dovezli na vozíčku holčinu bez vlasů, která má transplantovaná obě kolena a kotník. Loni s námi jela kousek na kole. Já jsem takhle brečel.
Napadá mě, jestli na vás čekají i rodiče dětí, kterým nadace finančně přispěla. Jestli ta děcka třeba pak osobně potkáváte.
Taky, samozřejmě. Jedou s námi třeba kus na kole, přinesou buchtu. To člověka namotivuje, ví, že šlape a maká pro dobrou věc. Po prožití něčeho takového si člověk uvědomí, že nikdo si ty peníze do hrobu nevezme.
Kdyby tomu projektu nevěřili dva lidé, a to profesor Pirk a Pafko, tak by s námi rozhodně každý rok nejezdili. Nejezdili by s námi starostové současní i bývalí, třeba primátor Ostravy, který s námi jel letos až na jih do Velkých Pavlovic. Nejeli by v pelotonu profesoři, lékaři, sportovci, podnikatelé.
Není nebezpečné jet přes republiku v tak velké skupině cyklistů?
Ne, jede s námi jako doprovod dopravní policie. Ale mám i nemilý zážitek. Na Impulsu v přímém přenosu se ozvalo: Čau lidi, dávejte si bacha, banda buzerantů na kolech jede mezi Pardubicema a Českým Brodem. To mě vytočilo!
Kolik vás jelo v tom pelotonu? Takové to tvrdé jádro, které sjelo celou trasu?
Čtrnáct nás dojelo. Určitě by to zvládlo víc lidí, ale to je závislé na tom, jak si to lidi můžou zařídit v práci. Ta akce trvá jedenáct dnů, většina těch kluků to má jako placenou dovolenou.
Vy si platíte náklady sami? Nemáte sponzory? To jste mě překvapil.
Nás to denně stojí každého 950 Kč. Jídlo, ubytování, servis. Každý se sponzorujeme sám.
Jede s vámi v doprovodném autě doktor?
Je tam fyzioterapeut. Kvůli pádům jsme vydali omezení, že žádné kamery ani telefony v ruce. Jedna paní, co se k nám přidala, totiž během jízdy natáčela na telefon, trefila obrubník a udělala pár kotrmelců. To je celkem neštěstí, důchodci na elektrokolech, kteří se chtějí dostat v pelotonu k Pafkovi s Pirkem a povykládat si s nimi.
Na čem jste vůbec jel? Na 1400 kilometrů už asi musí být pořádné kolo.
Já mám silniční kolo za 100 tisíc, udělal jsem si letos radost. Dostal jsem ho do ruky těsně před odjezdem. S trekovým, které jsem měl předtím, se to nedá srovnat. Kluci jezdí část tour i na horácích.
V čem je takové kolo v ceně ojetého auta lepší?
Tohle je plný karbon, je lehoučké, váží jen 7,2 kilo. Mám trošku větší váhu, takže jsem si nechal namontovat kotoučové brzdy. Klasické mají problém při brzdění na dešti. A je to nesrovnatelné, co se týče posezení.
A co udělají nohy po čtrnácti stech kilometrech?
Totálně ztuhnou. My jsme třeba v Kašperkách seděli po večeři – po tataráčku, samozřejmě – na pivu. Já jsem pak nebyl schopný z té zahrádky odejít. To byla předposlední etapa.
Z takových akcí vznikají asi přátelství na život a na smrt, že?
To si pište, je to přesně tak. Dokonce mezi sebou uzavíráme obchodní kontrakty. Já mám firmu na kovovýrobu a dělám už s pěti firmami, co mají kluci z pelotonu. Když se loučíme, někdy tečou i slzy. Za pět dní už vám chybí určitý okruh lidí. A když se pak potkáme po roce na Na kole dětem, první večer se jen kecá, co je nového. Ten doveze meruňkovici, ten domácí slivku… Nic lepšího jsem v životě nezažil než tuhle akci.
foto: Eva Matušková