Dopřejte si skvělou terapii. Jako dobrovolník v nemocnici

Když procházím areálem Thomayerovy nemocnice a míjím oprýskané budovy geriatrie a ozařovny, není mi zrovna lehko u srdce. Naštěstí mým cílem není žádné oddělení ani vyšetřovna, ale dobrovolnické centrum Lékořice, které zde funguje už od roku 2005 a do šedivého života pacientů vnáší rozptýlení a radost. Nedávno jsem se tu účastnila svého prvního setkání dobrovolníků. A přišlo mi tak zajímavé, že jsem se rozhodla udělat s někým z vedení centra rozhovor.

Reklama

Prostor Lékořice se nachází v zadní části areálu u lesa a jeho útulnost s celým nemocničním prostředím ostře kontrastuje. Stejně jako usměvavá Katka Stará, která má část dobrovolníků na starosti. Skromně namítala, že je tu teprve dva roky a nerada bere zásluhy ostatním, dlouholetým zaměstnancům. Mně ale díky své výřečnosti a pozitivnímu pohledu na svět přišla po našem prvním setkání na školení dobrovolníků jako ideální kandidátka na rozhovor.

I z důvodu nedostatku personálu se pacient smrskává na takovou ležící diagnózu.

„V současnosti máme na dětských odděleních asi osmdesát dobrovolníků a na dospělých, zejména na geriatrii, asi dvacet. Kromě toho pořádáme různé akce, třeba dobročinné bazary, nebo běh pro Thomayerovu nemocnici,“ popisuje Katka stručně činnost centra, zatímco sedíme v pohodlných křesílkách a vodou se snažíme zahnat nesnesitelné vedro, které se dovnitř vkrádá.

Co všechno je náplní činnosti dobrovolníka?

Dobrovolník si může vybrat, zda bude pomáhat jen nárazově při akcích pořádaných pro dětské i dospělé pacienty, nebo zda chce chodit pravidelně na vybrané oddělení. Na dětských odděleních si nejčastěji s dětmi hraje, kreslí, nebo čte z knih, s dospělými na geriatrii může jen běžně konverzovat, ale třeba i chodit na procházky, předčítat, hrát na hudební nástroj a podobně.

A právě na geriatrii jsou dobrovolníci nejvíc potřeba?

Ano, na rozdíl od ostatních oddělení jsou tu lidé totiž i několik měsíců. Přátelé a příbuzní často nemají tolik času, aby za nimi mohli pravidelně jezdit, a personál nemocnice většinou nemá čas si povídat, sociální kontakt tu tedy pokrývají dobrovolníci.

Díky dobrovolníkům se v pacientech může opět probouzet jejich vlastní lidství.

Na tom oddělení je také problém, že se tu i z důvodu nedostatku personálu pacient smrskává na takovou ležící diagnózu. Lékaři i rodina vlastně řeší jen jeho zdravotní stav a najednou ten člověk neslyší pomalu nic jiného než o své zlomenině nebo žlučníku. Ale dobrovolník je nezávislý člověk, kterého diagnóza nemusí vůbec zajímat, naopak může zjišťovat, s kým se to vlastně potkává. Pak třeba zjistí, že babička nebo dědeček, se kterým právě mluví, býval třeba umělecký řezbář nebo operní pěvkyně. Díky dobrovolníkům se v pacientech může opět probouzet jejich vlastní lidství, zase si začínají uvědomovat, že nejsou jen diagnózou a že se o jejich životní příběh někdo zajímá.

Zmínila jste, že personál nemocnice má málo času. Nebere tedy dobrovolníky jako ty, co tu zdržují?

Je to hodně různé. Ale většinou jsou na odděleních, kde dobrovolnický program probíhá, velmi spokojení a mají naopak zájem o víc dobrovolníků i akcí. Je fakt, že se někde našeho programu obávají, řekla bych i čistě z neznalosti, třeba že by to mohlo nějak narušit provoz. Mají stále za to, že ticho léčí. Samozřejmě, že i tenhle přístup chápeme a necháváme tomu čas.  

Zaujaly mě tři zásady, které by měl každý dobrovolník dodržovat. Přijdou mi i docela užitečné pro běžný život…

Ano, máme vyvinutou speciální metodiku, která funguje už přes deset let, říkáme tomu tři základní pilíře dobrovolnictví. Proto zaprvé klademe velký důraz na přítomnost, aby se dobrovolník soustředil jen na tu danou návštěvu a na tu chvilku, kterou s pacientem stráví. Nikdy totiž neví, kolikrát se ještě s pacientem setká. Měl by si také uvědomit, že ať už má pacient jakoukoli minulost či budoucnost, on to nemůže změnit. Druhý pilíř nám říká, že bychom neměli vkládat přehnaná očekávání do vlastního přínosu. Samozřejmě věříme, že dobrovolnictví může léčbě hodně pomoct, ale dobrovolník by si měl uvědomit, že výsledky se mohou dostavit až časem, nebo také vůbec.

Každý člověk má základní potřebu, a tou je být potřebný.

Důležité je také soustředit se spíš na to pozitivní, tedy odvést pozornost od nemoci a snažit se pacienta rozptýlit třeba tím, co se děje za branami nemocnice. Pro svět člověka, který leží celé dny jen v posteli, je spousta pro nás běžných věcí najednou nadmíru zajímavá. Měli jsme tu například dlouhodobě nemocného pacienta, který byl paralyzován, nemluvil, nereagoval. Je tedy pochopitelné, že jeho chuť žít se postupně vytrácela. Nakonec ale našel smysl v tom, že z okna vedle postele pozoroval, jak se na stromech střídají roční období. Právě ty změny přírody ho udržovaly při životě.

Je tedy možné, že má přítomnost pacientovi nakonec nepomůže. S čím se ještě musí dobrovolník potýkat?

Když dobrovolník přichází, často má pocit, že bude jen dávat. Chce maximálně pomáhat, ale neuvědomuje si, že pokud bude pacient jen v roli pasivního příjemce, nebude se cítit dobře. Každý člověk má totiž základní potřebu, a tou je být potřebný. Je tedy dobré, když dobrovolník přichází naopak s tím, že sám může i dost získat, třeba potřebuje poradit, jak se starat o zahradu nebo jak uvařit dobrou svíčkovou. Díky tomu si pacient také začne připadat užitečný a celé to dostává úplně jiný rozměr.

U starších pacientů se člověk musí připravit i na odmítnutí a naučit se nebrat si ho osobně.

Dobrovolník si musí taky hlídat, aby ho ta činnost nějak netrýznila. Pokud si bude brát problémy pacientů moc osobně, může ho to za určitou dobu převálcovat. Proto také dobrovolníci chodí týdně tak na hodinku dvě, je to vyzkoušené, že to je tak akorát. Člověk se musí připravit i na to, že často zejména starší pacienti zpočátku nechtějí komunikovat. Důvodů může být mnoho. Třeba nedůvěřivost, často ale také ostych a pocit, že nestojí za to, aby se jim někdo tolik věnoval. Občas je v tom i neznalost, starší generace nemusí vůbec dobrovolnictví znát. U těch starších se tedy člověk musí připravit i na odmítnutí a naučit se nebrat si ho osobně. U dětí je to jiné, ty se často v nemocnici nudí a uvítají každé rozptýlení, ještě nejsou tak nedůvěřivé.

Co když se dobrovolník setká s nějakou závažnou situací, se kterou si neví rady? Třeba zjistí, že dítě, za kterým chodí, je týrané?

V takových případech se má obrátit na některou z koordinátorek. Pak se společně pokusíme najít řešení. Pokud se jedná o situaci, která není akutní, řeší se na supervizích. Ty se konají jednou za dva měsíce a dobrovolníci zde mají možnost sdílet své pozitivní i negativní zážitky mezi sebou, navíc je jim k dispozici právě i supervizor, tedy psycholog.

Já už jsem na jednom setkání byla. Co všechno ale člověk musí udělat, aby se stal dobrovolníkem?

Nejdřív každý zájemce absolvuje vstupní pohovor, kde se dozví základní informace o našem programu. My se zase snažíme zjistit, zda má pro dobrovolnictví zdravou motivaci a nežene ho třeba jen nějaký spasitelský syndrom. Během prvního setkání také hledáme ideální formu spolupráce, tedy na jaké oddělení chce dobrovolník chodit a zda chce spolupracovat pravidelně nebo jen příležitostně.

Děti se často v nemocnici nudí a uvítají každé rozptýlení, ještě nejsou tak nedůvěřivé.

Pak přichází možnost vyzkoušet si to „na nečisto“. Nováček jde se zkušenějším dobrovolníkem přímo na oddělení a podívá se, jak taková návštěva vypadá a zda to splňuje jeho představy.

Pokud je i tohle v pořádku, následuje školení. Tam se během několika hodin dobrovolníci učí, jaké jsou naše zásady, jaká mají jako dobrovolníci práva a povinnosti. Důležité jsou i modelové situace a jejich řešení v praxi.

Jak jsem pochopila, nejde jen o pomoc samotným pacientům, ale i o osobní rozvoj každého dobrovolníka...

Ano, často sem na pohovor přijde hodně introvertní jedinec, u něhož mám trochu pochybnosti, jak vše bude zvládat, a vím, že to pro něj bude výzva. A pak po určité době se z něj postupně stává úplně jiný člověk, tedy v tom smyslu, že je mnohem komunikativnější a otevřenější. Opravdu mě fascinuje, jak tu lidé rostou před očima.

foto: Katka Stará a Lékořice a Shutterstock, zdroj: Lékořice